✨ Když se chodilo na koledu

Svatý Štěpán ve staré chalupě

Včera se v chalupě odpočívalo.

Koště stálo v koutě, děti si hrály u lavice a babička mohla dopovědět vyprávění, do kterého jí jindy vstupovala práce.

Dnes už se od rána hledaly rukavice.

U dveří čekal košíček a jeden z chlapců si potichu opakoval slova, která uměl dávno. Jenže před cizími dveřmi se někdy popletlo i to, co doma odříkal bez jediného zaváhání.

"A začneš ty."

"Já začínal minule."

"Tak začneme spolu."

Hospodyně upravila dítěti šátek a prohlédla boty.

"A nechoďte přes náledí. Vezměte to radši kolem plotu."

Za okny ležela zima. Mezi chalupami však dnes nemělo být takové ticho jako včera.

Přicházel svatý Štěpán.

A s ním koleda, návštěvy, výslužka i chvíle, kdy se vánoční přání vydávala od jednoho prahu k druhému.

Jméno, které znaly i děti

Šestadvacátého prosince se připomíná svatý Štěpán, jeden z prvních křesťanských jáhnů a první křesťanský mučedník. Podle biblického vyprávění zemřel ukamenováním pro svou víru. 

Jeho příběh není veselý.

Přesto se jeho svátek v lidovém životě spojil také s koledováním a družným setkáváním. Vedle bohoslužby měl své místo zpěv, otevřené dveře a přání dobrého roku.

Děti možná ještě neuměly vysvětlit, kdo Štěpán byl.

Jeho jméno však znaly z koledy:

"Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve džbáně?" 

Stačilo začít a někdo se přidal.

Babička od kamen.

Maminka u stolu.

Nebo soused za dveřmi, který nejprve tvrdil, že už si slova nepamatuje, a potom zpíval hlasitěji než děti.

Když Vánoce vyšly ze světnice

Koledování nepatřilo pouze ke Štěpánovi. Vánoční obchůzky se konaly v různých dnech od Štědrého večera až do Tří králů. Na svatého Štěpána však měly výrazné místo: koledníci obcházeli domy a přáli jejich obyvatelům štěstí v nastávajícím roce. 

Zvyklosti se lišily podle kraje i doby. Někde chodily děti, jinde dospělí nebo skupiny mužů. Každá vesnice neměla stejné písně ani stejnou podobu obchůzky.

Pojďme ale na chvíli následovat malou skupinku mezi našimi chalupami.

Největší z dětí nese košíček.

Nejmenší má šátek uvázaný tak důkladně, že mu jsou vidět hlavně oči. Cestou si všichni troufají zpívat nahlas.

U prvních dveří však náhle ztichnou.

Chlapec zvedne ruku.

Zaklepe.

Uvnitř se ozvou kroky. Dveře se pootevřou a na zápraží se vyhrne vůně teplé světnice.

"Tak copak nám zazpíváte?"

Děti se na sebe podívají.

Potom začnou všechny najednou — každé trochu jiným hlasem, ale se stejnou chutí.

A první chalupa je za nimi.

U druhé už to půjde snadněji.

Koleda nebyla jen písnička

Slovo "koleda" neoznačovalo pouze zpěv. Patřila k němu také obchůzka, přání a dar, který si koledník odnesl.

Pro chudší obyvatele byla koleda příležitostí získat jídlo. Ke Štěpánovi se připomíná také rozdávání chleba potřebným. 

Dítě se těšilo na výslužku.

Člověk, který měl doma málo, v ní mohl vidět pomoc pro další den.

Stejný krajíc tedy neměl pro každého stejnou cenu.

V naší pomyslné chalupě hospodyně sáhne po pečivu. Babička se zatím vyptává, čí jsou děti a zda už byly u sousedů za potokem.

Do košíčku přibude dárek.

"A pěkně pozdravujte doma."

Děti poděkují. Jedno ještě zůstane stát, protože si vzpomnělo na poslední část přání. Vysloví ji rychle, aby ji nezapomnělo podruhé.

Potom se dveře zavřou.

Na zápraží vypukne krátká porada.

Kdo ponese košíček?

Kam půjdou dál?

A může se už něco ochutnat, nebo až doma?

Od chalupy k chalupě

Štěpánská koleda patří také k vánoční paměti našeho kraje.

Je snadné představit si ji na cestách mezi rozptýlenými chalupami v kopcích.

U jedněch dveří se zazpívá.

U dalších chvíli povídá.

A někde se děti pozvou dovnitř, aby si ohřály ruce.

Košíček postupně těžkne. Nohy už nejsou tak lehké jako ráno a nejmenšímu se nechce stoupat do dalšího kopečka.

"Ještě tamhle."

Ostatní ukazují na poslední stavení.

Protože právě tam se přece nemůže zapomenout.

Doma pak budou vyprávět nejen o tom, co dostaly, ale také kdo jim otevřel, kdo zpíval s nimi a kde se nejvíc smáli.

Koleda spojovala chalupy, mezi nimiž jinak leželo pole, zahrada nebo kus zasněžené cesty.

Na Štěpána není pána

Známé rčení praví:

"Na Štěpána není pána."

Nebylo to jen veselé svolení, že si každý může dělat, co chce.

V mnoha krajích končila o Štěpánovi mužské chase služba u hospodáře. Čeledíni dostávali výplatu, někdy také výslužkový koláč, a do Nového roku měli několik dní volnosti. Potom mohli pokračovat u stejného hospodáře nebo přejít do služby jinam. 

Pro člověka ve službě to byla významná chvíle.

Celý rok vstával podle potřeb hospodářství. Pracoval na poli, u zvířat, ve stodole a všude tam, kde ho bylo právě potřeba.

Teď měl před sebou několik dní, které nepatřily stejným povinnostem.

Mohl se vydat domů.

Navštívit příbuzné.

Nebo přemýšlet, pod jakou střechou prožije příští rok.

V naší světnici stojí mladý čeledín u dveří. Své věci má složené a ještě se ohlédne k lavici, na které tolikrát sedával.

Hospodář mu podá odměnu.

Hospodyně přinese pečivo.

"Tak se opatruj."

Za dveřmi čeká cesta.

Tentokrát po ní nejde s nákladem pro hospodáře.

Jde po ní za svým.

Koláč na cestu

Výslužka pro odcházejícího čeledína mohla být slavnostně upravená. Připomínají se koláče zdobené rozmarýnem, ořechy a pentlemi. 

Takové pečivo se nebralo do ruky stejně jako obyčejný kus chleba.

Bylo na něm vidět, že si s ním někdo dal práci.

Že nešlo jen o jídlo, ale také o součást sváteční odměny a rozloučení.

Děti by se kolem něj nejspíš shlukly.

"A ten je celý jeho?"

"Celý."

Čeledín se usměje.

Možná se rozdělí o kousek. Možná jej opatrně zabalí, aby jej mohl ukázat doma.

Pod ozdobným pečivem se však skrývala i méně slavnostní stránka někdejšího života: služba u druhých, závislost na cizím hospodářství a nejistota, jaké bude to příští.

Štěpán mohl přinést volnost.

Ale také loučení s místem, kde člověk strávil celý rok.

Ve stáji měl Štěpán také své místo

Svatý Štěpán býval uctíván jako patron koní a lidí, kteří s nimi pracovali. K jeho svátku patřilo svěcení ovsa.

Kůň představoval pro hospodářství sílu, bez které by se mnoho práce neobešlo.

Táhl vůz.

Pomáhal na poli.

Vozil náklad po cestách, které nebyly vždy snadné ani bezpečné.

Hospodář dobře znal cenu jeho zdraví. A vedle krmení a každodenní péče pro něj hledal také ochranu v požehnání a ve světcově přímluvě.

Zatímco děti obcházely chalupy s košíčkem, dospělí mohli myslet na stáj a na práci příštího roku.

Také tam patřilo vánoční přání:

Aby bylo dobře.

Aby bylo zdraví.

Aby síly vydržely.

Oves místo kamenů

Se svěcením ovsa se někde pojil zvláštní obyčej.

Zvyk házení ovsa na kněze jako připomínku Štěpánova ukamenování nebo házení ovsa po lidech cestou do kostela a z kostela.

Vážný příběh se tu propojoval s lidovou rozpustilostí.

To, co mělo připomenout světcovu smrt, mohlo mezi mladými lidmi přejít také v žertování.

Podobné zvyky se ovšem nedodržovaly všude. Nejsou obrazem každého štěpánského rána, ale jednou z jeho někdejších podob.

Ukazují nám svět, v němž se církevní slavnost, vesnický obyčej a lidská chuť trochu si zažertovat někdy potkávaly docela těsně.

Zlaté obroučky pro koňské nohy

Připomíná se také jízda s koňmi do vody. Podle lidové představy tím měli koně dostat "zlaté obroučky" na nohy. 

Žádné skutečné zlato se kolem kopyt neobjevilo.

Byl to obraz ochrany, kterou lidé svým zvířatům přáli.

Dnes takový obyčej patří do vyprávění o minulosti, nikoli mezi návody k péči o koně. Zůstává však zajímavým svědectvím o tom, kam všude vánoční starost a naděje dosahovaly.

Nejen k lidem kolem stolu.

Také ke zvířeti, jehož kroky celý rok doprovázely práci hospodářství.

Dítě mohlo při slovech o zlatých obroučkách vidět pohádkovou ozdobu.

Hospodář v nich hledal jistotu, že se kůň nezraní a bude mít sílu i v příštím roce.

Aby bylo z čeho zasít

Sváteční přání se obracelo také k obilí.

V připomenutí štěpánských obyčejů se popisuje společná modlitba u zrní určeného k jarnímu setí. Zapalovala se hromnička a používala se dříve posvěcená kytice, kterou se obilí ometlo. Kolední obchůzku někde provázelo také vykuřování stavení kantorem. 

Pole zatím leželo pod zimou.

Ale zrno už čekalo na svůj čas.

Naši předkové v něm neviděli jen drobná semínka. Viděli budoucí klasy, mouku, chléb a zásoby pro celou rodinu.

Víra a starost o obživu se proto ve svátečních obyčejích proplétaly.

Když děti přály chalupě dobrý rok, dospělí si pod tím mohli představit docela určité věci.

Plnou stodolu.

Zdravá zvířata.

Dostatek jídla.

A další Vánoce, u nichž se všichni zase sejdou.

Když se otevřely dveře příbuzným

Štěpán patřil také návštěvám a svátečnímu pohoštění. K tradičnímu obědu se připomíná pernatá drůbež, zejména husa nebo kachna. 

Taková pečeně však nemusela zavonět v každé chalupě.

Někde bylo hojněji. Jinde se nabízelo to, co rodina měla a co zůstalo ze svátků.

Návštěva nepřicházela jen kvůli jídlu.

Přicházela za lidmi.

V naší světnici se odpoledne ozve zaklepání.

"Tak jsme vás přišli pozdravit."

S otevřenými dveřmi vstoupí trochu zimy i známé hlasy. Boty se oklepou, kabáty pověsí a na lavici se posune místo.

Hospodyně vezme další hrnky.

Někdo se zeptá na zdraví.

Někdo na děti.

A někdo připomene příhodu, kterou ostatní slyšeli už tolikrát, že se začnou smát ještě před jejím koncem.

Děti mezitím rozloží výslužku na stole.

Chtějí vysvětlit, co dostaly u které chalupy, ale každé začne vyprávět odjinud.

Babička je chvíli poslouchá.

"Tak popořádku. Nejdřív kde jste byly."

A štěpánská cesta se ve světnici projde ještě jednou.

Co napověděl zimní vítr

Také ke Štěpánovi patří pranostiky.

Jedna říká:

"Když svatý Štěpán vyfouká bláto, bude pěkné jaro nato." 

Jiná připomíná starost vinařů:

"Když na Štěpána silný vítr bouří, vinař smutně oči mhouří." 

Ta druhá patří spíše do krajů s vinicemi. I tím nám pranostiky ukazují, že lidé sledovali počasí podle toho, co je živilo.

Vinař myslel na révu.

Hospodář v kopcích na pole, les a zavátou cestu.

Dítě hlavně na to, zda dojde k další chalupě a nebude mít promáčené boty.

Pranostiky nedávají jistou předpověď. Uchovávají však starou snahu zahlédnout v jednom zimním dni něco z příštího jara a léta.

Za větou o větru se často skrývala otázka, která provázela celý hospodářský rok:

Jak se nám povede?

Co se nevešlo do košíčku

K večeru už je košíček prázdný.

Výslužka leží na stole a mokré rukavice se suší poblíž kamen. Jedno dítě vypráví, jak se při zpívání spletlo.

Druhé tvrdí, že to vůbec nebylo poznat.

Babička se usmívá.

Za oknem se pomalu ztrácí cesta mezi chalupami.

Štěpánská koleda přinesla domů pečivo, možná drobný penízek a spoustu vyprávění.

Ale také něco, co se nedá vysypat z košíčku.

Setkání.

Přání vyslovené u cizích dveří.

Chvíli, kdy se někdo podělil, přestože sám neměl mnoho.

A připomínku, že Vánoce nemusí zůstat zavřené ve vlastní světnici.

Mohou přejít práh.

Dojít k sousedům.

Zaklepat u člověka, který je sám.

Dítě nakonec odloží košíček a přisune se blíž ke kamnům.

"Příští rok půjdeme zase?"

Babička přikývne.

"Když nás nohy ponesou."

Dítě se na její nohy podívá, jako by si chtělo ověřit, že to zvládnou.

Potom se opře o lavici.

Ve světnici je teplo, na stole zůstalo poslední pečivo a známá koleda se ještě jednou ozve docela potichu.

Tentokrát už se nikde neklepe.

Všichni jsou doma.