🌿 Když se chalupy oblékaly do zeleného

O Letnicích, zelených ratolestech, královničkách a vodě, která měla zůstat čistá.

V sobotu odpoledne už bylo ve světnici uklizeno. Podlaha zametená, na stole čistý ubrus a koláče přikryté plátnem, aby do rána příliš neoschly.

Jen u dveří ještě leželo několik zelených větví.

"Ty sem patří taky?" zeptalo se dítě a zvedlo jednu z nich.

"Patří. Vždyť budou svatodušní svátky."

A tak se trochu zeleně dostalo za trám, trochu ke dveřím a další ratolest našla místo u okna. Světnice najednou voněla jinak. Jako by se zahrada přiblížila až k lavici a les nakoukl přes práh.

Venku už byl dlouhý den. Tráva zesílila, stromy se olistily a mezi chalupami se nesly hlasy, kterým se za teplého večera ještě nechtělo domů.

Přicházely Letnice.

Svátky, které putují kalendářem

Letnice, kterým se říká také svatodušní svátky, nemají své stálé políčko v kalendáři. Jejich termín se řídí Velikonocemi.

Svatodušní neděle přichází sedm týdnů po velikonoční neděli. Je padesátým dnem velikonoční doby, počítáme-li i samotnou velikonoční neděli. Může připadnout nejdříve na 10. května, nejpozději na 13. června. Následující svatodušní pondělí tedy připadá na období od 11. května do 14. června. 

Jednou se tak svátky zastavily ve vsi ještě za svěžího května, podruhé už nahlížely do června.

A v našich kopcích mohl být mezi těmi dvěma návštěvami pořádný rozdíl. Jednou člověk ráno rád sáhl po teplejším kabátě, jindy už se za poledne schovával před sluncem.

Proč svatodušní

Pro křesťany jsou Letnice slavností Seslání Ducha svatého.

Biblické vyprávění líčí učedníky shromážděné v Jeruzalémě, hukot připomínající prudký vítr a jazyky jako z ohně. Lidé, kteří se předtím báli, nacházejí odvahu promluvit. Jejich slovům rozumějí i příchozí z různých zemí. Proto se Letnicím někdy říká také narozeniny církve. 

K venkovskému slavení patřila víra, ale také všechno, co se právě dělo za okny. Rostoucí tráva, voda v pramenech, dobytek na pastvinách a naděje, že se hospodářství bude dobře dařit.

Ve svátečním dni se to potkávalo docela přirozeně. Člověk se pomodlil — a potom se stejně podíval k obloze, zda přijde déšť.

Zelené svátky

Chalupy se o Letnicích zdobily zelenými větvemi a ratolestmi. Podle kraje se používala dostupná zeleň, často lipová nebo březová. Dostávala se do stavení i na jejich vnější stranu, místy také ke stájím. Svěžím větvím lidé připisovali ochranný význam a spojovali je se zdravím a prospíváním hospodářství. 

Zelená ratolest byla prostá výzdoba. Nestála peníze a přitom dokázala změnit celou světnici.

Děti při jejím rozmisťování jistě našly dost práce. Zvlášť když bylo potřeba dosáhnout někam vysoko — a ještě zajímavější bylo pozorovat, zda u sousedů nemají větví víc.

Takovou přípravu zachytil i Jan Karafiát v povídce Kamarádi z roku 1873. Jeho Veník pomáhá mamince s koláči a navečer přináší lipové ratolesti, kterými zdobí stavení. V jeho světě by bez zelených "májí" svatodušní svátky ani nebyly úplné. 

Holubička pod stropem

K méně připomínaným svatodušním ozdobám patřila holubička.

Dochovaly se například holubičky s tělíčkem z vyfouknutého vajíčka, doplněným skládanými papírovými křídly a ocasem. Zavěšovaly se pod strop, na trámy nebo nad dětskou kolébku. V křesťanské symbolice holubice připomíná Ducha svatého. 

Stačilo otevřít dveře a lehká ozdoba se pohnula.

Dítě pod ní mohlo dlouho ležet a sledovat, jak se otáčí. Jednou ukázala křídlo, podruhé ocásek a potom zase zůstala docela tiše stát ve vzduchu.

I takovou podobu mohl mít svátek v chalupě. Malou, papírovou a zavěšenou na niti.

Když přicházely královničky

Někde se za okny ozval zpěv.

Po vsi přicházela skupina děvčat s kvítím, věnečky a zelenými ratolestmi. Královničky, králky či králenky — pojmenování i průběh obchůzky se lišily podle kraje.

V některých podobách šla královna pod baldachýnem vytvořeným z velkého šátku, jinde měla družina jednodušší podobu. Zastavovala u stavení, zpívala, tančila a přijímala drobné dary. K obyčeji patřla přání dobrého prospívání a úrody. 

Pro děvčata to byla slavnost i veliká odpovědnost.

Věneček měl držet, kroky se neměly poplést a písnička musela začít společně. A jestli se někdo při zpěvu usmál na kamarádku o trochu víc, než se slušelo, patřilo to k živému svátku stejně jako květiny.

Krále mívali také chlapci

Dívčí obchůzky měly své příbuzné v chlapeckých královských obyčejích. Jezdilo se s králem, honil se král, konaly se průvody i různé hry.

Nejznámější jsou dnes jízdy králů na Slovácku. Jejich někdejší vazba na svatodušní svátky se však v průběhu času proměňovala a dnešní slavnosti se nemusejí konat přímo o Letnicích. Každá obec má vlastní příběh i podobu obyčeje. 

Svátek se dostával také mezi pasáky.

V Rosicích u Chrasti je doložena pastýřská hra na krále. Záleželo při ní na tom, kdo ráno vyhnal dobytek na pastvu nejdřív. První se stal králem, opozdilec si naopak vysloužil posměch. Následovala výzdoba, průvod a veselí. 

Takové ráno asi nebylo radno zaspat.

Kdo byl jindy z postele vytahován několikrát, mohl mít tentokrát obuto dřív než ostatní. Královská hodnost byla přece jen lákavější než obyčejné připomenutí, že už je čas jít za dobytkem.

Aby voda mohla zase volně téct

K jarním a časně letním obyčejům patřila také péče o prameny a studánky. Voda byla pro chalupu, lidi i zvířata příliš důležitá, než aby se na ni zapomínalo.

Studánky se čistily od nánosů, listí a větviček, upravovalo se jejich okolí. Někde se taková práce spojovala s průvodem, zpěvem či obřadem. Termíny ani účastníci však nebyli všude stejní; nešlo o jediný zvyk prováděný ve všech krajích přesně o svatodušní neděli. 

U nás na Vysočině zní při zmínce o studánkách také jména Miloslava Bureše a Bohuslava Martinů. Jejich Otvírání studánek připomnělo starý námět jarní očisty pramenů a výrazně přispělo k novodobému oživení slavností. Ty získaly vlastní podobu, známou také ze Tří Studní. 

A pod vším zpíváním zůstávala prostá práce: kleknout si ke kameni, vytáhnout napadané listí a uvolnit vodě cestu.

Potom už jen chvíli sledovat, jak se zakalená hladina znovu projasňuje.

Neděle a pondělí

Ve starším venkovském kalendáři se vedle Božího hodu svatodušního výrazně uplatňovalo i následující pondělí. Podle místního zvyku patřilo obchůzkám, královským slavnostem a setkávání. 

Ve sváteční světnici bylo kam posadit návštěvu. Na stole se objevilo něco lepšího a dveře se otevíraly častěji než ve všední den.

Hospodářství samozřejmě nezmizelo. Dobytek potřeboval obstarat a slepice se o svátku samy nenakrmily.

Ale člověk si po práci mohl sednout na zápraží a zůstat tam o něco déle.

Co napovídala obloha

Také Letnice mají své pranostiky.

"Na svatého Ducha nesvlékej kožicha."

V našich kopcích by taková rada nezůstala bez pochopení. Zelené stromy ještě nezaručovaly teplé ráno. 

Jiné pořekadlo slibovalo:

"Déšť o Letnicích — slunce na Boží tělo." 

Lidé sledovali počasí s nadějí i obavami, protože na něm záviselo příliš mnoho. U pohyblivého svátku ale připadalo stejné pořekadlo jednou na květen, podruhé na červen. Dnes je proto čteme hlavně jako památku na to, jak pozorně se naši předkové dívali k nebi.

Ještě jednu větvičku

K večeru už bylo ve vsi tišeji.

Děvčata si sundala věnečky, někde doznívala muzika a zelené ratolesti ve světnici trochu povadly. Koláčů pod plátnem ubylo.

Dítě u dveří zvedlo poslední větvičku.

"Tahle nám zbyla."

Hospodyně se rozhlédla. Za trámem už zeleň byla, u okna také.

"Tak ji dej sem. Do džbánku."

Postavila ji doprostřed stolu a nalila trochu vody.

Za otevřeným oknem se ozval pták. Někdo přicházel po cestě a z kuchyně bylo slyšet cinknutí hrnků.

V chalupě ještě chvíli zůstával svátek.

A na stole malý kousek zeleného světa.