✨ Když se chalupou rozezněly koledy

Večeře už skončila. Na stole zůstala vánočka, několik jablíček a miska ořechů. Plamínek v petrolejce se lehce zachvěl, když někdo přiložil do kamen.

Děti se přisunuly blíž ke stromečku.

Chvíli bylo ticho.

A potom někdo začal zpívat.

První hlas možná nebyl docela jistý. Druhý se přidal o něco později a nejmenší dítě znalo sotva konec sloky. Ale to vůbec nevadilo.

Koleda nepotřebovala dokonalý sbor.

Potřebovala někoho, kdo začne, a další, kteří se přidají.

Za okny ležela zimní tma. Uvnitř se stará známá melodie rozlévala po světnici a spojovala lidi stejně tiše jako světlo na svátečním stole.

Koleda nebyla jen písnička

Když dnes řekneme koleda, většinou si představíme vánoční píseň.

Dříve však to slovo znamenalo také obchůzku od domu k domu — a rovněž dar, který při ní koledník dostal.

Zpívala se koleda, chodilo se na koledu a domů se přinášela koleda.

Jedno slovo tak spojovalo přání, návštěvu i výslužku.

Jeho původ se obvykle spojuje s latinskými kalendami, označením prvního dne měsíce, a s novoročními obyčeji. Cesta tohoto slova do našich vánočních světnic je ale dlouhá a složitější než jediný příběh. 

Pro obyvatele chalupy bylo podstatné něco jiného.

Za dveřmi stál člověk, který přišel popřát dobré svátky.

A dveře se mu otevřely.

Přání, které přišlo za práh

Koledování bývalo víc než vystoupení za odměnu.

Koledníci přinášeli přání zdraví, štěstí a dobrého příštího roku. Jejich návštěvě se přisuzoval význam požehnání pro dům a jeho obyvatele.

Podoba obchůzek se lišila podle kraje i doby. Někde se hlavně zpívalo, jinde se přednášela přání, hrály scénky nebo vytrubovalo.

Koledník mohl přinášet také malé jesličky. A někde držel ozdobené trnkové proutky, s nimiž přál vše dobré. Přání tak dostávalo vedle slov a melodie i podobu drobného obřadu. 

Lidé si přáli, aby další rok přinesl zdraví rodině, užitek hospodářství a dostatek na stůl.

Do takového přání se vešel celý život chalupy.

Na Štěpána se šlo koledovat

Významným dnem koledování byl svátek svatého Štěpána, šestadvacátého prosince.

Děti chodily po vsi, zpívaly či přednášely přání a dostávaly za ně výslužku. Kousek štědrovnice, ovoce, někdy drobný peníz. 

Co bylo pro hospodyni malým darem, mohlo být pro dítě velikou radostí.

Domů se vracelo s prochladlými prsty, červenými tvářemi a s něčím dobrým, co si vysloužilo vlastním hlasem.

Koledování však nemělo všude jediný den ani stejná pravidla. Vánoční obchůzky měly různé místní podoby a k dalším patřila také koleda tříkrálová.

Vánoční přání zkrátka dokázalo putovat od chalupy k chalupě ještě dlouho po Štědrém večeru.

Do výslužky patřil i hrách

Koledníci nedostávali jen sladkosti.

Podle místních zvyklostí se rozdával také chléb, jablka, hrách, vajíčka nebo drobné mince. To všechno mělo svou cenu.

A na koledu nechodily pouze děti. Obchůzek se účastnili také chudší dospělí, dráteníci, ponocní a obecní pastýři, někde učitelé či faráři. Výslužka mohla být součástí jejich obživy nebo vítaným přilepšením. 

Za dveřmi tedy někdy nestál jen rozpustilý malý zpěváček.

Mohl tam stát člověk, kterému dar pomohl překlenout zimní čas.

Hospodyně sáhla do zásob a podala mu něco z toho, co měla.

I tak vypadala vánoční štědrost.

Když pastýř rozezněl zimní vesnici

Obecní pastýř znal hospodáře i jejich dobytek. Během roku svolával stádo a staral se o zvířata svěřená jeho péči.

O Vánocích mohl chodit po hospodářstvích a vytrubovat slavnostnější melodie. Nástroj, který lidé znali z obyčejných pracovních dnů, najednou ohlašoval sváteční čas. 

Troubení se neslo studeným vzduchem.

Někdo vyhlédl z okna, jiný otevřel dveře. Pastýř přál dobré svátky a hospodářství mu dalo výslužku.

Někde se troubilo také při půlnoční mši. Jeden pastýř stál za oltářem, druhý na kruchtě vedle varhan. Také za toto troubení dostávali kolední dary. 

Člověk si při tom snáze představí, jak blízko k sobě kdysi měly práce, víra a sváteční obyčeje.

Pastýř přicházel do kostela se zvukem, který patřil k jeho každodennímu životu.

A o Vánocích jím připomínal pastýře betlémské.

Betlém, který přišel až do světnice

Někdy koledníci přinášeli také malé divadlo.

Na Slovácko chodívali slovenští dráteníci s přenosným betlémem. Za výslužku předváděli příběh narození Ježíška. 

Do chalupy tak dorazily nejen známé hlasy a přání, ale také jesličky a postavičky.

Děti se mohly sesednout blíž a sledovat, jak se před nimi odehrává příběh, který znaly z vyprávění.

Malý betlém putoval dál.

Za další dveře, do další světnice.

V době, kdy nebylo snadné cestovat za podívanou, mohla podívaná přijít za lidmi.

A vejít se do skříňky.

Betlémské ovčičky

Staré Vánoce ale nebyly vždycky jen tiché a důstojné.

Před půlnoční mší děti představovaly betlémské stádo. Běhaly kolem kostela a bečely jako ovce, zatímco obecní pastýř představoval berana.

Ve slezské variantě se chlapci pohybovali vesnicí, bečeli a zvonili zvonky; jeden z nich zastával úlohu pastýře. Šlo o místní podoby obyčeje, který se nedržel všude. 

Děti při něm jistě nemusely nikdo dlouho přemlouvat k účasti.

Představovat ovečku, běhat a ještě u toho směle bečet?

Taková vánoční úloha se musela plnit s chutí.

I tenhle zvyk připomíná, že sváteční čas měl vedle ztišení také prostor pro hru a smích.

Betlém se přiblížil naší chalupě

V koledách se vypráví o narození Ježíše, o Marii, Josefovi, andělech a pastýřích.

Vzdálený Betlém v nich však často působí docela blízce.

Přicházejí k němu lidé s dary, muzikanti s nástroji i ti, kteří nemají mnoho, ale přesto by rádi něco přinesli.

Je v tom něha, radost a někdy také trochu veselosti.

Podobně jako lidé stavěli do domácích betlémů postavičky, které připomínaly jejich vlastní okolí, dokázali si i v písních představit cestu k jesličkám po svém.

S obyčejnými lidmi.

S tím, co měli doma.

A s přáním být u něčeho dobrého.

Narodil se Kristus Pán

Některé melodie jako by patřily k Vánocům odjakživa.

Mezi nejstarší české vánoční písně patří Narodil se Kristus Pán. Její historie sahá do středověku; známá píseň má za sebou staletí zpívání a předávání. 

Když se rozeznějí její první tóny, mnozí už nepotřebují zpěvník.

Pamatují si je z dětství.

Z kostela, ze školy, od stromečku nebo od babičky, která zpívala při práci a ani ji nenapadlo, že tím někomu ukládá do paměti vzpomínku na celý život.

Je v ní slavnostnost.

Taková, při které se člověk trochu narovná a ztiší.

Půjdem spolu do Betléma

Vedle slavnostních písní máme také koledy, které se usmívají.

Půjdem spolu do Betléma zve na společnou cestu a přivádí k jesličkám muzikanty. Píseň si pohrává se zvuky nástrojů a dětem dává příležitost přidat se, i když ještě neumějí všechna slova. 

Najednou jako by světnicí prošel malý průvod.

Někdo zpívá, někdo se směje a nejmenší už netrpělivě čeká na místo, které zná.

I takové mohou být Vánoce.

Radostné, trochu rozpustilé a plné života.

Noviny, které nebyly z papíru

Také Nesem vám noviny patří k písním, jejichž začátek poznáme po několika tónech.

Ty noviny nejsou složené listy, které by někdo přinesl z města.

Jsou to zprávy.

Dobrá zvěst o narození dítěte v Betlémě.

Už samotný název připomíná, že koleda něco oznamuje a nese dál. Od jednoho hlasu k druhému, od jedněch dveří k dalším. (

Možná právě proto se tak dobře zpívá společně.

Dobrá zpráva přece nemá zůstat jen u jednoho člověka.

Ukolébavka, která zlidověla

Ne všechny písně, které považujeme za lidové, mají neznámého autora.

Něžnou vánoční píseň Chtíc, aby spal napsal Adam Václav Michna z Otradovic. Vyšla roku 1647 v jeho sbírce Česká mariánská muzika.

Časem se rozšířila natolik, že ji mnozí přijali jako dávnou lidovou koledu. Její slova i melodie žily dál také v obměněných podobách. 

Je to píseň blízká ukolébavce.

Místo veselého putování přináší obraz matky, která konejší své dítě.

U ní se zpěv sám ztiší.

Jako by člověk nechtěl probudit někoho, kdo právě usnul.

Tichá noc přišla z Rakouska

Také Tichá noc má svůj známý příběh.

Poprvé zazněla na Štědrý večer roku 1818 v rakouském Oberndorfu. Text napsal kněz Joseph Mohr a melodii učitel a varhaník Franz Xaver Gruber.

Při prvním provedení ji doprovázela kytara. Z této prosté písně se později stala vánoční melodie známá po celém světě. 

Našla si místo také v českých domácnostech.

A přestože přišla odjinud, mnozí ji dnes mají spojenou se svou vlastní světnicí, se stromečkem a s hlasy lidí, které měli rádi.

Písně někdy překročí hranice tak tiše, že si ani nevšimneme, kdy se u nás zabydlely.

Zpívalo se i bez muzikanta

Koledování znalo housle, dudy, píšťaly i další přenosné nástroje. 

Když byl v chalupě někdo, kdo uměl hrát, mohl rodinný zpěv doprovodit.

Ale stačil také hlas.

Jeden začal a ostatní se přidali.

Někdo držel melodii jistě, jiný si pomáhal tím, že zpíval trochu tišeji. Dítě přeskočilo slovo, dospělý zapomněl další sloku a někdo se při tom rozesmál.

Ani takové chvíle písni neublížily.

Patřily k ní stejně jako praskání dřeva v kamnech.

Každá rodina měla svou první

V jedné domácnosti začínali slavnostně. V jiné přišla nejdřív koleda, kterou uměly děti.

Někde se zpívalo dlouho, jinde jen několik písní. A někde byl jeden člověk, který si pamatoval i ty sloky, u nichž už ostatní nejistě umlkali.

Takový býval rodinným zpěvníkem.

Nemusel mít nic napsáno.

Stačilo se na něj podívat a on pokračoval.

S písní se předával také způsob zpívání. Kde se zpomalí, kde se nadechne a kde babička vždycky přidá trochu silnější hlas.

I to patří k rodinným vzpomínkám.

Když se přidáme i dnes

Dnes si můžeme pustit koledy v podání velkého sboru, orchestru nebo oblíbeného zpěváka.

Mohou nás provázet při pečení, při zdobení stromečku i během dlouhého zimního večera.

Ale někdy stojí za to nechat nahrávku doznít.

A začít sami.

Nemusíme znát všechny sloky. Nemusíme zpívat dokonale. Stačí vybrat jednu píseň, kterou si pamatujeme, a dát ostatním čas, aby se přidali.

Třeba zpočátku jen tiše.

Třeba jen děti.

A možná se po chvíli ozve i někdo, kdo předtím tvrdil, že zpívat neumí.

Na stole bude ležet vánočka, za oknem zimní tma a ve světnici se znovu setkají hlasy různých generací.

Tak jako kdysi.

Protože koleda zůstává živá právě ve chvíli, kdy ji někdo začne zpívat.

A druhý se přidá.