🌦️ Když říjen neměl rád kola ani saně

Říjen už se nesnaží předstírat, že je léto. Ráno rozvěšuje po loukách bílé mlhy, do trávy pokládá studenou rosu a ze stromů tiše uvolňuje jeden list za druhým. Cesty měknou pod deštěm, kola se boří do bláta, ale na saně je ještě příliš brzy.

Staří lidé proto říkávali:

Říjen nemá v oblibě ani kola, ani saně.

Málokterá pranostika dokázala tento měsíc vystihnout tak přesně. Říjen stojí jednou nohou v barevném podzimu a druhou už opatrně zkouší, zda nepřichází zima.

Ani pro vůz, ani pro sáně

Dokud byly venkovské cesty jen udusané hlínou a kamením, dokázal je vytrvalý říjnový déšť proměnit v hluboké bláto. Dřevěná kola vozů zapadala do vyjetých kolejí, koně se smekali a cesta do města, k mlýnu nebo na trh bývala mnohem obtížnější než za suchého léta.

Na saně však říjen většinou ještě dost sněhu nenadělil. A tak nebyl právě oblíbeným měsícem ani pro kola, ani pro saně. Člověk musel čekat, co si počasí usmyslí, a dobře zvažovat každou cestu.

Ani dnes už sice po vesnici nejezdíme s koňským povozem, ale říjnové bláto známe pořád. Drží se na botách, na Dolárkových tlapkách i na kolečku, které se po mokré zahradě tlačí o poznání hůř.

Když se ráno ztratí krajina

Říjnová rána mají zvláštní kouzlo. Chalupy, stromy i vzdálené kopce se někdy schovají do mlhy tak husté, jako by přes noc zmizely. Teprve když slunce vystoupí výš, začne se bílá peřina pomalu zvedat a krajina se znovu ukáže.

Také mlhy měly podle našich předků své poselství:

Mlhy v říjnu – sněhy v zimě.

Lidé v nich neviděli jen krásu podzimního rána. Hledali v nich znamení budoucí zimy, protože na jejím průběhu záleželo mnohem více než dnes. Tuhá a dlouhá zima znamenala větší spotřebu dřeva, sena i zásob uložených v komoře.

A když se mlha držela nad loukami celé dopoledne, bylo jasné, že léto už svou vládu opravdu odevzdalo.

Co napovídalo listí

Stromy byly pro naše předky takovým živým kalendářem. Pozorovali, kdy se zbarvují, jak rychle listí opadává i zda zůstává dlouho viset na větvích.

Když dlouho listí nespadne, tuhá zima se přikrade.

Jiná pranostika naopak tvrdila:

Čím dříve listí opadne, tím úrodnější bude příští rok.

Dnes víme, že opadávání listů ovlivňuje druh stromu, teplota, vítr, sucho i množství vláhy. Přesto se každoročně přistihneme, že stromy sledujeme stejně jako lidé před námi. Když duby a buky dlouho drží listí, napadne nás, zda se zima někde za kopcem opravdu nechystá.

Také žaludy a bukvice měly být zprávou o tom, co přijde:

V říjnu hodně žaludů a bukvic oznamuje zimy víc.

Bohatá úroda lesních plodů sice neumí spolehlivě předpovědět počasí na několik měsíců dopředu, ale pro zvířata bývala důležitou zásobárnou potravy. A lidem připadala jako znamení, že sama příroda chystá les na dlouhou zimu.

Když ptáci ukazovali cestu

Předpověď se nehledala jen na obloze a ve stromech. Lidé si všímali také ptáků.

Čím déle vlaštovky u nás v říjnu prodlévají, tím déle pěkné a jasné dny potrvají.

A když se na obloze objevila odlétající hejna divokých hus, říkávalo se:

Divoké husy na odletu – konec i babímu létu.

Ptáci samozřejmě nečetli kalendář. Řídili se teplotou, délkou dne a dostupností potravy. Právě proto mohlo jejich chování napovědět, že se počasí mění.

Nad kopci se ozývalo volání odlétajících hejn a lidé věděli, že podzim vstupuje do své druhé, chladnější poloviny.

Jednou slunce, podruhé plískanice

Říjen však ještě dovede překvapit krásným dnem. Slunce prosvítí zbarvené listí, na pavučinách se zachytí drobné kapky a člověku se zdá, že podzim nemůže být krásnějšín.

Druhý den se ale obloha zatáhne, vítr žene déšť proti oknům a z komína už stoupá kouř.

Říjen když blýská, zima plíská.

A také:

Teplý říjen – studený listopad.

Studený říjen – zelený leden.

Jedna pranostika slibovala opak druhé, a kdybychom se jimi chtěli řídit všechny najednou, nejspíš bychom se pravdy stejně nedobrali. V tom je však jejich půvab. Nevznikaly u jednoho stolu ani v jediném kraji. Každá si nesla zkušenost jiné vesnice, jiného roku a jiného pozorovatele.

První pozdrav zimy

Ve vyšších polohách, jako jsou naše Žďárské vrchy, nemusí být říjnový mrazík ničím neobvyklým. Ráno se tráva zatřpytí jinovatkou, na loužích se objeví tenká slupka ledu a zahrada jako by se na chvíli nadechla zimního vzduchu.

Někdy přiletí i první sněhové vločky. Většinou ještě brzy roztají, ale jejich poselství je jasné – zima už o nás ví.

Také o časném sněhu vznikla pranostika:

Sněží-li brzy v říjnu, bude měkká zima.

Jiná zase tvrdila, že kolikrát v říjnu zasněží, tolikrát se sníh vrátí během zimy. Lidé si podobná znamení pamatovali, porovnávali je s minulými roky a předávali dál. Pranostiky tak byly kronikou počasí psanou nikoli perem, ale lidskou pamětí.

Umí říjen předpovědět zimu?

Dnes máme předpovědi, družice i dlouhodobá meteorologická měření. Víme, že jediná mlha, bohatá úroda žaludů ani brzký odlet ptáků nedokážou spolehlivě určit, jaká bude celá zima.

Přesto mají říjnové pranostiky stále své kouzlo. Učí nás dívat se kolem sebe. Všímat si, kdy přiletěli havrani, jak dlouho zůstává listí na stromech, zda se ráno nad loukou drží mlha a kdy se na trávě poprvé objeví jinovatka.

Možná už podle těchto znamení nechystáme množství dřeva ani nepočítáme zásoby sena. Ale stejně jako naši předkové pozorujeme, jak se svět za oknem pomalu mění.

A když se po několika dnech deště zaboříme botami do bláta, zatímco po sněhu není ani památky, nezbývá než staré pranostice dát za pravdu:

Říjen opravdu nemá v oblibě ani kola, ani saně.