🕯️ Když říjen kráčel od Františka k Šimonu a Judovi

Říjen býval měsícem posledních velkých prací. Ovoce muselo do komory, zelí pod střechu, obilí do země a dobytek pomalu ze vzdálených pastvin blíž k chalupě. Ráno se nad poli držely mlhy, po střechách lezl první mráz a večer už bylo příjemnější posedět u kamen než před domem.

Kalendář sice nevisel v každé světnici, ale jména světců lidé dobře znali. S Františkem přicházely chladné večery, Terezie nasazovala zimní okna, Havel ukládal úrodu a Šimon s Judou posílali hospodáře pro kožich.

Pojďme tedy projít říjnem tak, jak jím kdysi procházela stará chalupa — od svatého Františka až ke svatému Šimonovi a Judovi.

Svatý František zaháněl do chýšek

Čtvrtý říjnový den patřil svatému Františkovi.

Svatý František zahání lidi do chýšek.

Po teplých zářijových dnech se život začínal pomalu přesouvat pod střechu. Večer se dříve stmívalo, chlad se vtíral pod kabát a na zápraží už se dlouho nevysedávalo.

V chalupě se rozsvítila petrolejka, přiložilo se do kamen a ruce si našly práci, která mohla počkat na dlouhé večery. Spravovalo se nářadí, látaly se pytle, předlo se a draní peří opět začínalo lákat sousedky k jednomu stolu.

Svatý František dveře před podzimem úplně nezavíral. Jen připomínal, že čas venkovních večerů pomalu končí.

Brigita schovala ráno do mlhy

O čtyři dny později přicházela svatá Brigita.

O svaté Brigitě bývá mlha na úsvitě.

Říjnová mlha dokázala skrýt pole, cestu i nejbližší chalupu. Stromy se v ní měnily v tiché stíny a zvuk zvonku pasoucího se dobytka přicházel odkudsi z bílého prázdna.

Hospodář přesto musel vyjít ven. Nakrmit zvířata, dojít ke stodole, podívat se na pole a zjistit, zda noční chlad neublížil tomu, co ještě zůstalo venku.

Mlha byla součástí podzimu stejně jako vůně kouře, mokré listí a stopy bláta přinesené na botách až do síně.

Terezie nasazovala zimní okna

Patnáctého října měla svátek svatá Terezie.

Svatá Terezie zasazuje zimní okna.

Po svaté Tereze mráz po střechách leze.

Zimní okna nebyla jen básnickým obrazem. Do okenních otvorů se na chladnou část roku skutečně přidával druhý okenní rám. Mezi dvěma skly zůstala vrstva vzduchu, která pomáhala zadržet v chalupě alespoň trochu tepla.

Než se okna nasadila, musela se umýt a zkontrolovat. Do prostoru mezi nimi se někdy pokládal mech, vata nebo nádoby se solí, aby zachycovaly vlhkost. Někde se přidalo několik šišek, barevné listí či větvička s jeřabinami, aby se chalupa dívala do zimy trochu veseleji.

Svatá Terezie tak nepřinášela jen první mrazíky. Připomínala, že je nejvyšší čas utěsnit skuliny a začít chalupu chystat na zimu.

Svatý Havel měl napilno

Hned následující den, šestnáctého října, přicházel svatý Havel. A ten rozhodně nezahálel.

Svatý Havel – devět počasí za den.

Chvíli svítilo slunce, potom se přihnala mlha, vítr, déšť nebo první sněhová přeháňka. Havelské počasí bývalo stejně proměnlivé jako celý říjen.

Pranostiky však nesledovaly jen oblohu. Připomínaly také práce, které už měly být hotové:

Na svatého Havla má být všechno ovoce v komoře.

Svatý Havel češe poslední jablka.

Na svatého Havla hleď, abys měl zelí doma.

Jablka a hrušky se ukládaly do komory nebo sklepa, zelné hlávky se svážely ze záhonů a hospodyně chystaly krouhadlo, kameninové nádoby a sůl. Z polí už měla mizet úroda, protože další otálení mohlo přijít draho.

Také dobytek se přestával vyhánět na vzdálené pastviny. Tráva už mnoho síly neměla, rána bývala studená a zvířata se držela blíž k chlévu.

Havel byl také mezníkem pro setí ozimého obilí. Co nebylo včas zaseto, nemuselo před zimou dobře vzejít. Proto se říkávalo:

Na svatého Havla má být všechno v zemi i v komoře.

Když přišlo havelské posvícení

Svatý Havel však nebyl jen přísným dohlížitelem nad úrodou. Přinášel také posvícení, kterému se říkalo havelské nebo císařské.

Nařízení císaře Josefa II. stanovilo v osmnáctém století jedno společné podzimní posvícení. Mělo zabránit tomu, aby lidé chodili hodovat z jedné vsi do druhé a kvůli dlouhým oslavám zanedbávali práci.

Vesničané si však příležitost k setkání vzít nenechali. Pekly se koláče, chystalo maso a na stůl se nosilo to nejlepší, co mohla chalupa nabídnout. Po měsících práce nastala chvíle, kdy se smělo posedět, zazpívat si a pohostit příbuzné.

Havelské posvícení bylo malou odměnou za úrodu uloženou pod střechou.

Hedvika sladila řepu

Sedmnáctého října následovala svatá Hedvika.

Svatá Hedvika pole zamyká a medu do řepy naleje.

První chlad měl podle lidové zkušenosti dodat řepě sladkost. Pole se pomalu zavírala, práce na nich ubývalo a život hospodářství se stěhoval blíž ke stodole, chlévu a chalupě.

Řepa byla důležitým krmivem pro dobytek a později také surovinou v kuchyni. Hospodář proto dobře věděl, kolik jí sklidil a jak dlouho s ní musí přes zimu vystačit.

Hedvika obrazně zamykala pole, ale klíč od komory a sklepa musel hospodář ještě dlouho pečlivě hlídat.

Lukáš ukončil setí

O den později, osmnáctého října, přicházel svatý Lukáš.

Na svatého Lukáše má být obilí již naseto.

Na svatého Lukáše hojnost chleba i kaše.

Semeno už mělo odpočívat v půdě a čekat na vláhu. Hospodář mohl jen doufat, že vzejde, dobře přezimuje a v příštím roce přinese dostatek obilí.

Chléb ani kaše nebyly samozřejmostí. Mezi zrnem vloženým do podzimní země a pecnem položeným na stůl leželo mnoho měsíců práce, počasí i nejistoty.

Svatý Lukáš proto nepřipomínal jen konec setí. Nesl v sobě také naději, že příští rok nebude v chalupě chléb chybět.

Voršila nasila jíní

Jednadvacátého října vstoupila do kalendáře svatá Voršila, někdy nazývaná také Uršula.

Svatá Voršila jíní nasila.

Svatá Voršila zimu posílá.

Ráno se tráva rozzářila tisíci drobných krystalků a střechy zbělely, přestože ještě nesněžilo. Jíní bylo krásné na pohled, ale zároveň varovalo, že všechno choulostivé už musí být pod střechou.

Se svatou Voršilou a následující Kordulou se spojoval také vítr:

Svatá Voršila a Kordula větry pohnula.

Když říjnový vítr obešel chalupu, našel každou škvíru. Hospodář proto kontroloval střechu, hospodyně ucpávala mezery kolem oken a oba dobře věděli, že zima se neptá, zda jsou připraveni.

Za oráčem běhala vrána

Třiadvacátý říjen patřil svatému Janu Kapistránovi.

Na Jana Kapistrána za oráčem běhá vrána.

Je to jedna z těch pranostik, které před očima okamžitě vykreslí celý obraz. Pole už bylo tmavé a mokré, pluh obracel poslední brázdy a za ním poskakovaly vrány, které v čerstvé hlíně hledaly potravu.

Nad polem se nesl jejich křik a za pluhem zůstávala zem připravená k zimnímu odpočinku. Co mělo být zoráno, už nesneslo dlouhý odklad. Každé ráno totiž mohlo přijít takové promrznutí, že se pluh do půdy už nezakousl.

Šimon a Juda poslali pro kožich

Osmadvacátého října přicházeli svatí Šimon a Juda. Jejich pranostiky už o podzimu mnoho nemluvily. Oznamovaly rovnou zimu.

Šimona a Judy – zima je všudy.

Šimona a Judy – tuhnou na poli hrudy.

Šimona a Judy – kožich sneste z půdy.

A někde se říkávalo také:

Na svatého Šimona přikluše k nám zima tiše.

Zem začínala tvrdnout, ranní louže zamrzaly a ze skříní i truhlic se vytahovalo teplé oblečení. Kožich uložený přes léto na půdě se vyklepal, prohlédl a připravil na první opravdový chlad.

V chalupě už bývalo zatopeno každý den. Večer se zavřela okenice, zkontroloval oheň v kamnech a venkovní práce končily dříve než před několika týdny.

Říjen zavíral dveře za podzimem

Od svatého Františka, který zaháněl lidi do chýšek, až po Šimona a Judu, kteří posílali pro kožich, ušel říjen dlouhou cestu.

Na jejím začátku ještě voněla jablka na stromech a v poledne dokázalo slunce zahřát. Na konci už tuhla hlína, tráva se třpytila jinovatkou a z komínů stoupal kouř.

Jména světců pomáhala lidem rozdělit měsíc na jednotlivé práce a proměny. Každý měl svůj úkol: František zavíral dveře, Terezie nasazovala okna, Havel ukládal úrodu, Hedvika sladila řepu, Lukáš končil setí, Voršila rozsévala jíní a Šimon s Judou přinášeli zimu.

Dnes už se podle jejich svátků neřídíme. Přesto stačí vyjít za chladného říjnového rána před chalupu, zahlédnout bílé střechy a ucítit kouř ze sousedního komína.

A člověk si uvědomí, že říjen kráčí krajinou stále po stejné cestě.