🌦️ Když prosinec oblékal bílý kožich

Září projelo našimi kopci na strakaté kobyle, říjen se rozmýšlel mezi koly a saněmi a listopad nahlížel do krtin, jako by v nich hledal zprávy o příští zimě.

A potom přišel prosinec.

Někdy tiše, s několika vločkami, které se zachytily na větvích jabloně. Jindy s větrem, který hnal sníh přes cestu a do rána zahladil poslední podzimní stopy. A někdy také v mokrém kabátě, s deštěm za límcem a blátem na botách.

My bychom mu nejraději přichystali ten bílý.

Takový, jaký mu přiřkla stará pranostika:

"Prosinec, když je mu zima, halí se v bílý kožich." 

Stačí jediná noc a zahrada se promění. Záhony přestanou ukazovat, kde co rostlo, plot dostane bílé čepice a stará jabloň nastaví větve sněhu, jako by na něj už dlouho čekala.

Člověk ráno otevře dveře, chvíli se dívá a skoro se mu nechce udělat do té krásy první šlápotu.

Jenže ke slepičkám se musí. A Dolárek už také přešlapuje, protože čerstvě zasněžená zahrada potřebuje pořádně přečíst.

Bílý kožich pro zahradu

Sníh máme rádi pro jeho krásu. Zahrada pod ním nachází také ochranu.

Kyprá sněhová vrstva pomáhá tlumit výkyvy teplot a omezuje promrzání půdy. Kořeny a přezimující části rostlin jsou pod ní lépe chráněné než na holé zemi vystavené mrazu a větru. 

Když tedy sníh přikryje záhony, můžeme si na chvíli oddechnout. Co jsme na podzim zasadili, uklidili a přichystali, odpočívá pod zimní peřinou.

Staří hospodáři v prosincovém sněhu viděli i naději na příští úrodu:

"Mnoho sněhu v prosinci — mnoho ovoce a trávy." 

V té krátké větě už je schované příští léto. Vůně sena, zelené louky i jablka, která zatím čekají na svůj čas v holých korunách stromů.

Sníh v sobě uchovává vodu, která se při tání může vracet do půdy. A tak má bílá zahrada něco společného s tou zelenou, kterou budeme za několik měsíců znovu obcházet s košíkem v ruce. 

Prosinec myslí na jaro, i když to na první pohled vůbec není vidět.

Když se pěšina ztratí pod sněhem

"Prosinec se sněhem na pěšině, žitko je na každé výšině." 

To je pranostika jako stvořená pro naše kopce.

Pěšina se schová, meze změknou pod závějemi a pole za zahradou splynou v jednu bílou plochu. Jen stromy a sloupky plotů připomínají, kudy krajina vedla své hranice.

Zasněžená cesta se vine mezi stráněmi a člověku se snadno vybaví koník se saněmi. Pod kopyty vrže sníh, sanice za sebou nechávají dvě dlouhé stopy a na sedátku se choulí vozka, kterému zpod čepice vykukuje jen kousek obličeje.

Říjen by se mohl konečně přestat trápit, jestli jsou lepší kola, nebo saně.

Prosinec už si vybral.

Dnes po cestách jezdíme jinak, ale radost z prvního pořádného sněhu zůstala. Stejně jako starost, zda se dostaneme z kopce dolů a potom zase bezpečně domů.

Zima se totiž z okna obdivuje snadno. S lopatou v ruce už ji člověk poznává o něco důvěrněji.

Když prosinec místo sněhu nalévá

Ne každý prosinec si svůj bílý kožich oblékne hned.

Někdy ho jen na chvíli přehodí přes ramena a za dva dny zase odloží. Ze střech začne kapat, na cestě se objeví kaluže a zahrada ukáže všechno, co měl sníh tak pěkně schované.

I na takový měsíc měli naši předkové připravenou větu:

"Prosinec naleje a leden zavěje." 

Zní to skoro jako domluva dvou sousedů. Jeden přinese vodu, druhý ji přikryje sněhem.

Když tedy za oknem místo vloček padají provázky deště, můžeme si říct, že zima třeba ještě nabírá síly někde za kopcem.

Jen obleva umí člověka potrápit. Přes den voda, večer mráz a ráno cesta, po které se chodí drobnými kroky. Člověk se dívá pod nohy a zábradlí mu najednou připadá jako výborný vynález.

Dolárek se venku rozhlíží, kam se poděly všechny bílé hromádky. A panička si při otírání jeho tlapek pomyslí, že sněhový kožich přece jen sluší prosinci lépe než blátivý kabát.

Studený měsíc, bohatý rok

"Není-li prosinec studený, bude příští rok hubený." 

Za těmito slovy je cítit starost o živobytí.

Hospodář se díval na zimní pole a přemýšlel o obilí. Na louky a myslel na seno pro zvířata. Na stromy a vyhlížel ovoce, které z nich bude jednou česat.

Prosincové počasí pro něj bylo jednou z prvních zpráv o roce, který ještě ani nezačal.

My dnes víme, že jediný měsíc o celé úrodě nerozhodne. Pranostiky bereme jako starou zkušenost a lidové odhady, které někdy vyjdou a jindy si počasí udělá všechno po svém.

Přesto v nich zůstává něco, co stojí za uchování.

Pozornost.

Lidé si všímali, odkud fouká, kdy přišla obleva a jak dlouho ležel sníh. Pamatovali si zimy a porovnávali je s tím, co potom vyrostlo na poli nebo v zahradě.

A tak nás stará pranostika může přimět, abychom při ranní cestě ke kurníku zvedli oči od bot. Podívali se na oblohu, na větve jabloně a na les, který se za zahradou právě ztrácí v chumelenici.

Když se nebe zatáhne

Prosincový den bývá krátký. Někdy se sotva rozední a už se zdá, že se zase chystá večer.

Nad kopci visí nízká obloha, les ztmavne a slunce se ukáže jen na malou chvíli. Doma rozsvítíme dřív, postavíme vodu na čaj a máme pocit, že se svět za okny trochu vzdálil.

Stará pranostika však hledala naději i v takovém počasí:

"Pošmourný prosinec, dobré je znamení pro sady, lučiny i všechno osení." 

Zatímco my vyhlížíme kousek modré oblohy, ona už myslí na zelené louky.

Je v tom zvláštní útěcha. I zachmuřený den patří k roku. Nemusí být pořád jasno a slunečno, abychom se měli na co těšit.

A když se potom mezi mraky otevře světlý pruh a slunce na chvíli ozáří zasněženou stráň, člověk si té malé krásy všimne o to víc.

Prosinec u nás v kopcích

Prosinec umí během několika dnů vystřídat skoro všechno.

Ráno jinovatku, v poledne déšť a večer pár vloček. Jindy několik mrazivých dní, kdy sníh drží a pod botami krásně křupe. A potom oblevu, která odnese bílé čepice z plotu i z větví.

Zahrada už po nás nechce tolik práce jako v létě. Nic se nesklízí do košíku, tráva nevolá k sekání a hrábě mohou zůstat opřené.

Také Zahradník Emil má konečně klid.

Přesto se ven chodí každý den. Ke slepičkám, ke krmítku, pro dřevo nebo jen na malou obchůzku. Podívat se, co přinesla noc a kudy se dnes vydáme s Dolárkem.

Doma čeká teplo a někde v zásobách naše jablíčka. Člověk přinese na botách trochu sněhu, svlékne kabát a najednou mu obyčejný hrnek čaje připadá jako velká odměna.

Dolárek se stočí poblíž paničky. Všechno důležité už venku očichal a další zprávy mohou počkat.

Za oknem zatím prosinec zkouší, jestli mu bílý kožich dobře sedí.

Než se rok přehoupne dál

Prosincové pranostiky se často dívají daleko za konec měsíce. K jaru, k létu, k příští úrodě.

Možná je na nich nejhezčí právě ta naděje.

Zahrada odpočívá, větve jsou holé a den se rychle zavírá. A přesto si povídáme o trávě, ovoci a obilí, které teprve poroste.

Ať už prosinec přijde v bílém kožichu, nebo v mokrém kabátě, budeme se dívat, co nám za okny přichystal.

A kdyby přes noc opravdu nasněžilo, ráno se na chvilku zastavíme ve dveřích.

Než vezmeme lopatu. Než pustíme Dolárka do čerstvých stop. Než se pustíme do všeho, co den přinese.

Zahrada bude tichá, plot bude mít bílé čepice a na cestě za ním se možná objeví první stopy.

Prosinec si konečně oblékl svůj kožich.

A našim kopcům bude zase jednou krásně slušet.