🕯️ Když prosinec kráčel od Barbory k Silvestrovi

Listopad zavřel dveře za Ondřejem a v chalupě se začalo čekat.

Za okny přibývalo tmy. Cesta někdy ztvrdla mrazem, jindy se zase rozměkla a sníh, když přišel, rozsvítil zahradu alespoň na chvíli. Ve světnici praskalo dřevo a na lavici se našlo místo pro toho, kdo se vrátil zvenku s prokřehlýma rukama.

Prosinec měl zvláštní krok.

Na začátku měsíce přicházely ke dveřím tajemné postavy. Potom se stále častěji nahlíželo do zásob, chystalo se sváteční pečivo a děti počítaly, kolikrát se ještě vyspí.

A čas znovu určovala známá jména.

Barbora přinesla větvičku. Mikuláš nadílku. Lucie připomínku světla. Tomáš dlouhou noc. Štěpán koledu a Silvestr poslední ohlédnutí za rokem.

Každý svátek měl své místo. K jednomu patřilo přání, k druhému obava, k dalšímu radostné zaklepání na dveře. Některý připomínal práci, jiný vybízel k zastavení.

Prosinec tak pomalu vedl chalupu od adventního čekání k Vánocům a dál, až na práh nového roku.

Nejdřív se přinesl kousek jara

Čtvrtého prosince patřil den svaté Barboře.

Venku mohlo být všechno studené a holé, ale do světnice se přinesla větvička. Nejčastěji třešňová. Postavila se do vody a potom už se sledovalo, jestli se na ní něco pohne.

Pupeny zpočátku vypadaly, že o žádném jaru nechtějí ani slyšet.

Jenže v teple se pomalu probouzely.

Rozkvetlá barborka bývala dobrým znamením a spojovala se s přáním příznivého příštího roku. Bylo v ní něco krásně prostého: uprostřed zimy se čekalo na květ. 

Džbánek stál u okna a při každé cestě kolem se do něj někdo podíval. Děti ze zvědavosti, dospělí třeba jen tak, s malým přáním, které si nechávali pro sebe.

V některých krajích přicházely už v předvečer svátku také bíle oděné Barborky. Obcházely stavení, dětem přinášely drobnou nadílku a neposlušným hrozily metličkou. Jejich podoba i počet se lišily podle místních zvyklostí. 

Dveře se otevřely, do světnice vstoupilo něco neznámého a děti rázem seděly o trochu způsobněji.

Za oknem zatím pokračovala obyčejná prosincová zima.

"O svaté Barboře ležívá sníh na dvoře." 

A když neležel, alespoň se vyhlížel. Bílý dvůr k začátku zimy tak pěkně patřil.

Potom se čekalo na zaklepání

Svatý Mikuláš měl svátek šestého prosince, ale děti ho vyhlížely už večer pátého.

Jakmile se setmělo, každý zvuk za dveřmi dostal jiný význam.

Někdo šel přes síň. Venku se ozval hlas. Vrzla branka.

A co když už je to on?

Mikulášská obchůzka patří k adventním zvykům, které se udržely dodnes. Jeho někdejší družina však mohla být mnohem pestřejší než známá trojice Mikuláše, anděla a čerta.

Nadílka bývala skromná: křížaly, perník, drobné sladkosti, podle možností rodiny někdy i hračka nebo knížka. Děti přednášely modlitbu, vyslechly pochvalu či napomenutí a slibovaly, že se polepší. 

Takový dárek se nevešel do velké krabice, ale radost z něj mohla naplnit celou světnici.

A zatímco děti přemýšlely o nadílce, dospělí se dívali také na počasí.

"Na svatého Mikuláše už je zima celá naše." 

Znělo to, jako by se zima přestala jen rozhlížet kolem stavení a konečně se usadila.

Dřevo bylo třeba mít po ruce. Kabát dobře zapnutý. A cestu ke chlévu či ke kurníku prošlápnutou dřív, než ji vítr zase zavál.

Někde se objevil také Ambrož

Sedmého prosince následoval svatý Ambrož.

Dnes jeho jméno v adventním kalendáři snadno přehlédneme. Přitom i k němu patřil pozoruhodný obyčej.

Maskovaný Ambrož v bílé haleně a černé čepici se pohyboval za soumraku u kostela. Měl metlu a uzlík s cukrovinkami.

Děti ho pokřikováním provokovaly, on je honil a při běhu ztrácel sladkosti. Ty se potom snažily posbírat tak, aby je metla nedostihla. 

Trochu strachu, trochu odvahy a veliké lákadlo na zemi.

Tento zvyk nepatřil ke každé vsi. Připomíná však, jak rozmanitý býval adventní čas a kolik postav se v něm mohlo objevit.

Prosincové večery měly do úplného ticha daleko.

Lucie přišla v bílém

Třináctého prosince patřil den svaté Lucii.

Její jméno nám dodnes připomíná známá pranostika:

"Lucie noci upije, ale dne nepřidá." 

Rčení se tradičně spojuje s pamětí starého kalendáře. V dnešním kalendáři se den začíná prodlužovat až kolem zimního slunovratu, ale Lucie zůstala v lidové představě pevně spojená se světlem. 

Její obchůzkové postavy přitom nemusely působit nijak vlídně.

Lucky chodívaly zahalené v bílém, někde s pomoučeným obličejem, jinde s maskou připomínající zobák. V některých obchůzkách mlčely a napodobovaly domácí práce. Husím brkem kontrolovaly prach, naznačovaly ometání či drhnutí a dohlížely také na dodržování zákazů práce.

Někde se na jejich svátek nesmělo příst ani drát peří. 

Kolovrat tedy ztichl a peří mohlo zůstat stranou.

V chalupě se už připravovalo na svátky. A bílá postava u dveří dokázala připomenout úklid důrazněji než všechna hospodynina slova.

Za oknem se brzy setmělo. Do Vánoc však zbývalo zase o několik dní méně.

Tomáš přivedl dlouhou noc

Jednadvacátého prosince připomínal starý kalendář svatého Tomáše, apoštola. Právě k tomuto někdejšímu datu jeho svátku se vážou prosincové pranostiky. 

"Na svatého Tomáše nejdelší noc je naše." 

Tehdy už se zdálo, že tma obsadila skoro celý den.

Ráno se vstávalo za šera, odpoledne se brzy zavíralo do chalupy a světlo v okně bylo z cesty vidět dávno před večerem.

Za dveřmi mohl hučet vítr. Ve světnici bylo o to příjemnější teplo.

Tomáš stál blízko zimního slunovratu, na samém okraji nejdelších nocí. Člověk ještě žádnou velkou změnu neviděl, ale mohl se těšit, že světla začne pomalu přibývat.

Stačilo přiložit do kamen a chvíli poslouchat, jak venku obchází meluzína.

Vánoce už byly na dosah.

Adam a Eva stáli u svátečního prahu

Čtyřiadvacátého prosince připomínal jmenný kalendář Adama a Evu. Chalupa však už žila Štědrým dnem.

Dokončovalo se, co bylo potřeba. Chystalo se na stůl, obstarávala se zvířata a děti měly pocit, že se čas najednou vleče mnohem pomaleji než jindy.

Také tento den si lidé spojovali s odhady počasí a příští úrody.

"Na Adama, Evu čekej oblevu." 

Ani sváteční den tedy nemusel být bílý. Sníh mohl povolit, ze střech kapalo a cesta znovu ukázala bláto.

Večer však měl své světlo i bez sněhu.

Na stole bylo přichystáno, lidé se sešli a dlouhé adventní čekání dospělo ke své nejmilejší chvíli.

Po Štědrém večeru přišel Boží hod vánoční — slavnost Narození Páně. Prosinec na chvíli zpomalil. Všechno, k čemu se tolik dní chystalo, bylo konečně tady.

Na Štěpána se dveře znovu otevřely

Šestadvacátého prosince přišel svatý Štěpán.

S jeho dnem máme spojenou koledu, návštěvy a známé rčení:

"Na Štěpána není pána."

Na venkově se k tomuto času vázaly také změny služby. Čeledíni mohli podle místních zvyklostí od hospodáře odejít nebo se domluvit na pokračování. Dostávali odměnu a výslužku, k níž patřilo i zvláštní pečivo.

Štěpánský den proto měl význam pro ty, kteří celý rok pracovali pod cizí střechou. Ke světci se pojila také péče o koně a obyčeje spojené s jejich ochranou. 

Po svátečním zastavení se znovu vyráželo na cestu.

Přes dvůr, k sousedům, za příbuznými nebo s koledou od stavení ke stavení.

A počasí se přitom porovnávalo s tím, jaké bylo na začátku měsíce:

"Když je Barborka ucouraná, chodí svatý Štěpán po ledě." 

Barbora tak ještě jednou vstoupila do prosincového vyprávění. Co tehdy rozmočilo cestu, mohlo být o Vánocích dávno zmrzlé.

Jan připomněl požehnání vína

Sedmadvacátého prosince následoval svatý Jan Evangelista.

Ve vinařských krajích se k jeho svátku pojilo žehnání vína. Tento obyčej se na některých místech udržuje i dnes. Víno se přinášelo do kostela a dostávalo požehnání ke cti světce. 

V našich kopcích se pod sněhem neschovávaly vinice. Janův den nás tak na chvíli zavede do jiného kraje, kde měl závěr roku také vůni vína a vzpomínku na práci ve vinohradu.

Každý kraj vkládal do svátečního kalendáře kus svého živobytí.

Někde obilí, jinde ovoce, dobytek nebo víno.

A všude přání, aby se dařilo domu i lidem, kteří v něm žili.

Mláďátka přinesla vážnější vzpomínku

Osmadvacátého prosince připadal svátek Mláďátek, nazývaných také Neviňátka.

Připomíná betlémské děti, které podle biblického vyprávění zahynuly na Herodův příkaz. Do vánočních dnů tak vstupuje také vzpomínka na křehkost dětského života. 

Ve starých lidových pověrách se k tomuto dni pojily obavy o zdraví a osud dětí. Patřily ke světu, v němž rodiče hledali znamení a ochranu před tím, co nedokázali ovlivnit. 

Vedle těchto úzkostí však zůstalo i krátké rčení plné naděje:

"O Mláďátkách den se omlazuje." 

Světlo se začínalo vracet.

Zatím nepatrně. Ale i malý příslib delších dní měl uprostřed zimy svou cenu.

Silvestr zavřel poslední dveře roku

Jednatřicátého prosince patřil den svatému Silvestrovi, papeži.

Jeho jméno dnes téměř splývá s oslavou posledního večera v roce. V kalendáři však stojí také u chvíle poděkování a ohlédnutí. Křesťanská tradice spojuje závěr roku s děkovnou modlitbou a zpěvem Te Deum. 

V chalupě bylo za čím se ohlížet.

Za prací na poli. Za sklizní. Za vším, co se podařilo, i za tím, co přineslo starost. Za lidmi, kteří přibyli ke stolu, a za těmi, jejichž místo zůstalo prázdné.

Venku zatím pokračovala zima.

"O Silvestru papeži snížek si již poleží." 

Ať už ležel, nebo se na něj teprve čekalo, poslední den roku se pomalu uzavíral.

Zvířata byla obstaraná, dveře zavřené a v kamnech zůstával oheň.

Nový rok ještě stál za prahem.

Prosinec, který měl svá jména

Starý prosincový kalendář byl plný drobných připomínek.

Větvička ve džbánku. Nadílka v dětské dlani. Bílá postava v síni. Odložené předení. Dlouhá noc. Koleda za dveřmi.

Zvyky se lišily kraj od kraje a ne všechny patřily ke každé chalupě. Společně však ukazují, jak bohatý býval měsíc, kdy se venkovní svět ztišil a život se soustředil kolem domova.

Barbora otevřela čekání a Silvestr uzavřel rok.

Mezi nimi se vystřídalo mnoho tmy, trochu strachu, spousta přání a světlo Vánoc.

A když prosinec došel až na konec, chalupa už vyhlížela další kroky — Nový rok, Tři krále a nakonec Hromnice, kterými u nás v kopcích vánoční povídání dovršíme.

Zatím však bylo ještě dost času přisunout se blíž ke kamnům.

A poslouchat, co nám ten starý kalendář vypráví.