🥔 Když poslední brambora putovala do sklepa

Ráno už studilo do prstů. Nad kopci se převalovala mlha, tráva na mezi byla mokrá a hlína voněla podzimem. Na poli čekaly poslední řádky brambor.

Ještě jednou se shýbnout, odhrnout zeminu a posbírat, co v ní přes léto narostlo. Naplnit koš, vysypat jej a vrátit se pro další. Člověk už ani nepočítal, kolikrát se toho dne narovnal a kolikrát zase sklonil záda.

A potom přišla chvíle, kdy bylo možné říct:

"Tak. Máme vybráno."

Po obilí se slavily dožínky, po chmelu dočesná a po sklizni brambor dokopná. Také ona patřila k oslavám dokončené práce a poděkování za úrodu. 

Její chvíle přicházela s posledními vybranými bramborami. Neměla společné pevné datum; v našem vyprávění patří do zářijových a říjnových dnů, kdy se pole vyprazdňovala a zásoby stěhovaly blíž k chalupě.

Podoba oslavy se mohla lišit podle místa i možností hospodářství. Ne všude musel procházet průvod a vyhrávat muzika. Radost z dokončené práce se vešla také ke společnému stolu.

Právě taková radost je našim kopcům blízká.

Bramborám vyhovuje mírné, chladnější podnebí s dostatkem vláhy. Českomoravská vrchovina patřila mezi významné oblasti jejich pěstování už v popisech z konce 19. století. Zdejší kraj jim poskytoval podmínky, ve kterých se mohly dobře uplatnit.

Zatímco jinde hospodář pozoroval těžknoucí hrozny, tady se rozhlížel po brambořišti. Pod nenápadným povrchem pole čekala zásoba pro celou chalupu. Nebyla tolik vidět jako zlaté klasy, ale její cena se ukázala v zimě.

V hrnci, na pekáči a v míse postavené doprostřed stolu.

Na podzimním poli měl každý své místo. Někdo pracoval s nářadím, jiný sbíral do koše, další přenášel nebo přidržoval pytel. Dětské oči dokázaly najít bramboru, kterou dospělý přehlédl, a drobný nález se někdy změnil v malé vítězství.

Zvlášť když měla neobvyklý tvar.

Jedna připomínala srdíčko, druhá nos a třetí byla tak veliká, že ji bylo nutné ukázat všem. I při práci se našel důvod k zasmání. A když už záda příliš bolela, člověk se na chvíli opřel o kolena a rozhlédl se, kolik řádků ještě zbývá.

Nejhezčí byl ovšem pohled na ten poslední.

K podzimním sklizňovým oslavám patřilo pohoštění a setkávání lidí. 

A k našemu obrazu vybírání brambor patří i ohníček na kraji pole.

Na takové jídlo se nezapomíná.

Člověk si horkou bramboru přehazoval v prstech a foukal, přestože dobře věděl, že by měl ještě chvíli počkat. Slupka byla očazená a po rozlomení z ní vyšla pára. Trocha soli, kousek másla — a na mezi bylo najednou prostřeno.

Dětem zůstaly černé prsty, dospělým na chvíli povolila unavená záda a všichni měli čas podívat se jeden na druhého.

Celý den se totiž dívali hlavně do hlíny.

Brambory přitom dětem neposkytovaly jen něco k snědku. Vyráběly se z nich také jednoduché hračky. I tuhle drobnou součást venkovského dětství na Veselém Kopci připomínají při tvořivých dílnách.

Brambora podivného tvaru se tak mohla na chvíli stát zvířátkem nebo panáčkem. Stačilo, aby se jí ujala dětská představivost.

Po návratu z pole čekala další práce. Úrodu bylo třeba přebrat a uložit, aby zásoby vydržely. Hospodář nemyslel jen na nejbližší večeři, ale také na dlouhé měsíce, kdy ze zahrady ani z pole nic čerstvého nepřinese.

A hospodyně už dobře věděla, kolik podob může obyčejná brambora dostat.

Muzeum na Veselém Kopci uchovává recepty získané od vesnických hospodyněk. Patří mezi ně bramboráky, šišky s mákem, špalíčky s cibulkou, krupičník nebo jídlo s neobvyklým názvem patro.

Pod tím názvem se skrývají brambory zapečené s jablky. Do vymazaného pekáče se střídají vrstvy uvařených brambor a jablečných plátků, přidává se máslo, sůl a pepř. Dvě podzimní zásoby se potkají v jednom jednoduchém jídle.

Pěkně to vystihuje kuchyni chalup: využít, co je doma, a připravit z toho něco, co nasytí všechny kolem stolu.

Jednou sladká večeře s mákem, podruhé jídlo vonící cibulkou. Někdy rychlé pohoštění pro hladové lidi po práci, jindy pekáč, kolem kterého se ještě chvíli posedělo.

V bramboře bylo ukryto mnoho hospodyniny vynalézavosti.

Zvláštní místo v jejím příběhu patří Havlíčkobrodsku. Tady se bramborám věnovali nejen pěstitelé, ale také výzkumníci a šlechtitelé.

Už roku 1920 začal působit soukromý Výzkumný ústav bramborářský, který založil a financoval Ústřední svaz pěstitelů zemáků. V roce 1923 byl přeměněn na Státní výzkumné ústavy bramborářské. Právě k tomuto roku se vztahovalo stoleté výročí připomínané v roce 2023.

Vedle zkušeností předávaných na polích tak přibývalo odborného poznání. Hledaly se cesty, jak brambory lépe pěstovat, chránit a uchovat jejich dobré vlastnosti.

Svůj vlastní příběh mají také Keřkovské rohlíčky.

Odrůda byla vyšlechtěna roku 1940 ve stanici Keřkov a oblíbily si ji zejména hospodyně připravující bramborové saláty. Její podlouhlé hlízy mají nezaměnitelný tvar a jméno, které si člověk snadno zapamatuje.

Ani jejich cesta však nebyla docela přímá. V roce 1984 ze sortimentu vypadly, ale zájem o ně přetrval. Díky práci na ozdravení odrůdy ve Výzkumném ústavu bramborářském v Havlíčkově Brodě se roku 1995 vrátily mezi povolené odrůdy.

I obyčejná brambora tedy může mít rodný kraj a příběh návratu. A z podzimního pole se nakonec dostat až k vánočnímu stolu.

Dokopná ovšem neznamenala, že podzimní práce skončily všechny.

Ještě bylo třeba myslet na zahradu, další zásoby, dřevo a všechno, co chalupa potřebovala před zimou. Jedna velká starost už ale mohla z ramen spadnout.

Brambory byly doma.

Ten pocit možná vystihuje radost po sklizni lépe než slavnostní řeč. Člověk se podíval na prázdné pole a věděl, kam se úroda přestěhovala. Už nebyla schovaná pod hlínou. Byla blízko domu a budoucímu stolu.

Také dnes se na Vysočině brambory slaví. V Humpolci se konala novodobá Humpolecká dokopná s bramborovými pokrmy, tvořením a odborným programem.

A na Veselém Kopci jejich zdejší příběh připomíná říjnová Bramborová sobota, připravovaná ve spolupráci s havlíčkobrodským bramborářským ústavem. Návštěvníci poznávají pěstování, šlechtění i využití brambor, ochutnávají různé odrůdy a jídla podle starých domácích receptů.

Kdo by si chtěl naše vyprávění také trochu přivonět a ochutnat, může se vydat právě tam. Mezi starými staveními mají brambory pečené v ohníčku své dobré místo.

Termín dalšího ročníku a podrobnosti najdete v programu Muzea v přírodě Vysočina⁠.

A my se ještě na chvíli vraťme na podzimní mez.

Nářadí už je uklizené. Na cestě doznívá vrzání vozu a z ohníčku zůstává několik žhavých uhlíků. Děti hledají poslední pečenou bramboru, dospělí už myslí na teplo světnice.

Nad kopci se pomalu zavírá den.

Na poli zůstala hlína. V chalupě přibyla jistota, že bude zase z čeho vařit.