Dnes otevřeme okno, vezmeme kbelík s vodou, hadřík a pustíme se do práce. Naši předkové však mohli vzít okno téměř doslova pod paži a odnést je k potoku.

Okna starých venkovských chalup bývala mnohem menší než ta dnešní. Světla do světnice pouštěla poskrovnu, ale musela odolávat dešti, větru i dlouhým zimám. Postupně se proto rozšířila dvojitá, takzvaná kastlová okna. Jedna křídla byla zasazena na vnější straně a druhá směrem do světnice. Mezi nimi zůstával prostor, který pomáhal udržet v chalupě teplo.

Vnější křídla se otevírala ven, vstříc zahradě, větru a sněhu. Vnitřní se naopak rozevírala do světnice. Jednoduché a důmyslné uspořádání, které v mnoha starých chalupách slouží dodnes.

Když přišlo jaro

Jakmile pominuly největší mrazy, nastal čas otevřít chalupu slunci a čerstvému vzduchu. Vnitřní okenní křídla se mohla vysadit z pantů a uložit na bezpečné místo. Světnice se rázem rozjasnila a dovnitř proudilo více vzduchu.

S jarem přicházel také velký úklid. Na skle se přes zimu usadil prach, kouř z kamen i všudypřítomné saze. Okna bylo potřeba umýt, jenže voda se do chalupy nosila ve vědrech a každý džber znamenal další cestu ke studni nebo k prameni.

A tak tam, kde protékal poblíž chalup potok, putovala okna za vodou.

Nevyndávaly se jednotlivé skleněné tabulky zatmelené ve dřevě. Z jednoduchých pantů se vysadilo celé lehké okenní křídlo. Hospodyně je opatrně odnesla k potoku, omyla sklo i dřevěný rám čistou vodou a nakonec vše otřela hadříkem. Žádný rozprašovač, žádná gumová stěrka ani přípravek slibující lesk beze šmouh. Stačila voda a šikovné ruce.

Člověk si tu cestu snadno představí. Od chalupy kráčí žena a před sebou opatrně nese malé okno. U potoka si vybere klidné místo, křídlo položí do trávy a pečlivě je omyje. Voda odnese prach i saze a čisté tabulky se znovu zatřpytí v jarním slunci.

Potom už zbývá jen donést okno bez úhony domů. Práce možná prostá, ale vyžadující opatrnost – rozbité sklo nebylo maličkostí, kterou by člověk napravil cestou do nejbližšího obchodu.

Malý svět mezi dvěma okny

Prostor mezi vnějšími a vnitřními křídly nesloužil pouze jako ochrana před zimou. Hospodyně si jej proměňovaly v malou výstavku, viditelnou ze světnice i zvenčí.

Objevovaly se v něm květiny, hrnečky, džbánečky a nejrůznější drobné ozdoby. V zimě se mezi okna někde dával mech, šišky, sušené květy nebo jiné přírodniny. Trocha krásy pro období, kdy zahrada odpočívala pod sněhem a svět za okny ztrácel barvy.

Okno tak nebylo jen otvorem ve zdi. Bylo hranicí mezi světnicí a světem venku. Přes jeho sklo se sledovalo počasí, první sníh, návraty lidí z práce i to, kdo právě kráčí po cestě.

Na druhou stranu také prozrazovalo něco o lidech uvnitř. Čisté tabulky, upravené záclonky a pečlivě vyzdobený prostor mezi okny byly tichou vizitkou hospodyně.

Než se vrátila zima

Když se léto nachýlilo a rána začala být studená, vysazená vnitřní křídla se znovu přinesla. Oprášila se, umyla a usadila zpět na panty. Chalupa se pomalu uzavírala před zimou a každá škvíra se pečlivě hlídala. Horský vítr si totiž dokázal najít i tu nejmenší cestu do světnice.

Okna dostala svou druhou vrstvu, mezi křídly vznikl klidný uzavřený prostor a za sklem se znovu objevily drobnosti, které měly dlouhé zimní dny trochu zútulnit.

Okna naší staré dámy

Také naše stará dáma má kastlová okna dodnes. Jsou větší než drobná okénka někdejších dřevěnic, ale jejich uspořádání zůstalo stejné. Vnější křídla se otevírají ven, vnitřní do místnosti a mezi nimi je dost místa pro hrnečky, konvičky, keramiku, lucerničku i další drobné radosti, které se během roku proměňují.

K potoku už je mýt nenosíme. Přesto v nich zůstalo něco z dob, kdy se okno na jaře vysadilo z pantů, opatrně odneslo k vodě a po návratu pustilo do světnice čistší a jasnější světlo.

Možná právě proto mají stará kastlová okna takové kouzlo. Nechávají mezi venkem a domovem malý prostor – pro světlo, vzpomínky i obyčejný hrneček, který se za sklem stává součástí příběhu chalupy.

Okna naší dámy