🌿 Když noc voněla devaterým kvítím

O svatojánských ohních, bylinkách a noci, během které prý mohlo rozkvést i kapradí.

"A opravdu dneska vykvete?"

Babička se ani nepřestala přehrabovat v natrhaných bylinkách.

"Co myslíš?"

"To kapradí."

Teprve teď zvedla hlavu. Za otevřenými dveřmi ještě bylo světlo, přestože už se večer dávno přehoupl přes čas, kdy v zimě bývá v chalupě zavřeno a zatopeno.

"Povídá se to."

Dítě chvíli čekalo, jestli se dozví víc. Ale babička jen oddělila několik stonků a položila je na plátno.

Z kopce za vsí se ozvalo zavolání. Chasa už tam odpoledne nosila dřevo a teď všichni čekali, až se pořádně setmí.

Přicházela svatojánská noc.

A s ní čas, kdy obyčejná louka voněla o něco tajemněji než jindy.

Noc před svatým Janem

Svatojánská noc připadá na noc z 23. na 24. června, před svátkem Narození svatého Jana Křtitele.

Leží blízko letního slunovratu, ale není s ním totožná. Nejdelší den a nejkratší noc roku přicházejí o několik dní dříve. Svatojánský večer však uchoval mnoho představ spojených právě s tímto přelomem: se sluncem, ohněm, silou rostlin a očekáváním úrody. 

Léto se teprve pořádně ujímalo vlády, ale světla už začínalo nepatrně ubývat.

Lidé si toho všímali. Nemuseli mít na stěně přesné hodiny, aby věděli, kam večer dopadá slunce a jak se během roku mění stín před chalupou.

Práce jim takové věci připomínala každý den.

Když se na kopcích rozhořelo

K nejvýraznějším svatojánským obyčejům patřily ohně zapalované na návrších.

Z dálky je bylo vidět mezi tmavnoucími stráněmi. Jeden nad vesnicí, další za lesem a někde na obzoru ještě drobné světélko, u kterého člověk spíš tušil, odkud asi září.

Oheň měl v lidových představách očistnou a ochrannou moc. Souvisel také se sluncem a přáním, aby jeho síla pomohla dozrát úrodě. V různých krajích jej doprovázely zpěv, veselí a skákání přes plameny. Skok ve dvojici mohl být vykládán jako příslib pevného vztahu a šťastného společného života. 

Takové skákání asi vyžadovalo odvahu dvojí.

Jednu před ohněm.

A druhou ve chvíli, kdy měl mládenec nabídnout ruku právě tomu děvčeti, na které celý večer nenápadně pokukoval.

Kolem stáli kamarádi a ti si pochopitelně nenechali nic pro sebe.

Janek z našeho sousedství

Také v kraji blízkém našim kopcům měl svatojánský oheň svou osobitou podobu. Na Hlinecku se v hranici objevoval ozdobený smrček zvaný janek.

Ohořelé uhlíky z májky lidé schovávali k ochranným obyčejům, například proti housenkám na zelných záhonech. 

Veselý večer tak mohl mít pokračování i za bílého dne, někde mezi řádky zelí.

Hospodyně si od ohně odnášela drobnost, od které očekávala pomoc. Vždyť vypěstovat úrodu stálo tolik práce, že člověk nerad nechával něco náhodě.

A jestli mohl malý uhlík pomoci, našlo se pro něj doma místo.

Jiné ohně než na konci dubna

Na první pohled mohly svatojánské ohně připomínat ty filipojakubské. Obě noci provázela víra v neobyčejné síly, ochranné obyčeje a setkávání u ohně.

Svatojánské slavení však patřilo do jiného času roku. Zatímco na konci dubna se jaro teprve rozbíhalo, teď už se krajina zelenala v plné síle. Vedle ohňů proto vystupovalo do popředí kvítí, byliny a milostné věštění. Jednotlivé obyčeje se přitom kraj od kraje lišily a někde se jejich podoby prolínaly. 

Na louce už bylo z čeho vybírat.

A podle staré víry právě této noci rostliny skrývaly moc, kterou v obyčejný den neměly.

Devatero kvítí

Devatero kvítí nebyla jediná přesně stanovená kytice.

Někde záleželo na devíti různých rostlinách, jinde na sběru z devíti míst. Výběr se měnil podle kraje, místní tradice i toho, co právě rostlo a kvetlo. Důležité bylo samotné číslo devět a dodržení předepsaného způsobu sběru. 

Mezi svatojánskými bylinami se připomínají například třezalka, mateřídouška, pelyněk, heřmánek, řebříček či dobromysl. Třezalce se říkávalo také krev svatého Jána. 

V chalupě se tak potkávala zkušenost s vírou.

Ženy znaly vůni rostlin, věděly, kde je hledat, a chystaly je do zásoby. K tomu se přidávalo přesvědčení, že svatojánský čas jejich sílu ještě znásobí.

Natrhané stonky se rozložily nebo svázaly a pod střechou začala schnout další vůně léta.

Když potom přišla zima, stačilo se dotknout usušeného svazečku — a člověk si mohl vybavit stráň, na které rostl.

Při trhání se nemluvilo

Záleželo také na tom, jak si člověk kvítí opatřil.

Některé místní předpisy vyžadovaly, aby dívka při sběru mlčela. Jinde se směla rostlin dotýkat pouze rukou obalenou bílým šátkem. Podobná pravidla měla podpořit čarovnou účinnost nasbíraných bylin. 

Vyjít na louku a celou dobu nic neříct nemuselo být tak snadné, jak se zdá.

Zvlášť když za děvčetem kráčela kamarádka, které se chtělo smát. Nebo když se z cesty ozvalo známé zavolání.

Jenže kvůli jedné odpovědi přece nepřijde všechna práce nazmar.

A tak se mlčelo.

Louka si zatím šuměla po svém.

Aby bylo v chalupě bezpečno

Ochranu potřeboval také domov.

Lipové větvičky zastrčené za okna a dveře měly podle lidové víry bránit vstupu čarodějnic a jiných zlých sil. Z černobýlu se splétaly ochranné věnce, které měly člověka uchránit před zlem a nemocí. 

Zvenčí to mohl být jen zelený lístek u dveří.

Pro toho, kdo jej tam vložil, v něm však bylo přání, aby se domu vyhnulo neštěstí. Aby rodina zůstala zdravá, dobytek prospíval a práce celého roku nepřišla nazmar.

Taková přání se do chalupy vešla i bez dlouhého vysvětlování.

Kvítí, které mělo prozradit ženicha

Děvčata ovšem nezajímaly jen zásoby do domácnosti a ochrana hospodářství.

Ze svatojánského kvítí se vily věnečky a podle jejich osudu se hádalo, co přinese láska.

Na Valašsku je například doloženo házení věnečku za sebe do koruny ovocného stromu. Když se zachytil na větvi, mělo to předpovídat blízkou svatbu. Jinde se věneček pouštěl po vodě: proud, který jej odnesl, naznačoval odchod dívky z rodného domu, zatímco věnec u břehu sliboval, že ještě zůstane doma. 

Člověk se dnes nad takovou věštbou usměje.

Ale děvče u vody možná stálo docela vážně.

Pozorovalo, jak se věneček zachytil o trávu, a přemýšlelo, zda se to ještě počítá. A jestli by mu smělo trochu pomoci stéblem.

Jen maličko.

Aby ta budoucnost nezůstala stát kvůli jednomu nešťastnému kořínku.

Jinou možností bylo vložit věneček pod polštář. Ve snu se pak měl ukázat budoucí ženich. 

Ve světnici tedy mohla být tma a klid, ale pod jednou peřinou se ještě dlouho nespalo.

Co když se nezdá nic?

A co když se ukáže někdo docela jiný, než koho si děvče cestou z louky představovalo?

Květ, který v lese nenajdeme

Nejznámějším svatojánským tajemstvím je zlatý květ kapradí.

Podle pověstí mohl svému nálezci přinést neobyčejné schopnosti: ukázat ukryté poklady, umožnit porozumění řeči zvířat či stromů nebo zajistit štěstí. Vyprávění měla různé podoby, ale ve všech bylo něco vzácného, co se člověku neukáže každý den. 

Skutečné kapradiny ovšem nekvetou. Rozmnožují se výtrusy.

Jenže pověst si z botanických pravidel mnoho nedělala.

V lese přece stačilo tak málo. Měsíc prosvítající mezi větvemi, kapka vody na listu, neznámý zvuk za zády — a obyčejná pěšina se rázem změnila v místo, kde by se mohlo stát téměř cokoli.

Zvlášť když člověk slyšel vyprávění o kapradí už od dětství.

Malá světélka v trávě

Když se člověk vracel od lesa, mohl zahlédnout jiné světlo.

Nízké, drobné a docela tiché.

Světluškám se lidově říkávalo také svatojánští broučci. Jejich pojmenování připomíná právě tento čas roku.

Dítě se zastavilo u meze.

"Tamhle!"

Mezi stébly svítil malý bod. O kousek dál další.

Po všech vyprávěních o pokladech a zlatém kapradí bylo těžké uvěřit, že tohle světélko nikdo nevykouzlil.

A přitom se na ně dalo dívat docela beze slov.

Postýlka pro svatého Jana

Zatímco chasa mířila k ohni a starší děvčata měla svá tajná přání, děti si v některých krajích chystaly vlastní svatojánské překvapení.

V Podkrkonoší se stlávaly svatojánské postýlky. Na bílé plátno pod stolem se rozložily květy, přidal se talířek, případně drobný svatý obrázek. Ráno děti nacházely malý dárek "od svatého Jana" — sladkost nebo minci. 

Taková postýlka se jistě připravovala s velikou péčí.

Květ sem, druhý vedle, tady ještě kousek upravit. A potom znovu nakouknout pod stůl, zda všechno leží, jak má.

Dospělí se tvářili, že mají dost jiné práce.

A ráno se spolu s dětmi podivovali, jak se tam ten dáreček mohl dostat.

Léto k horku, slunce k zimě

Ke svatému Janu se váže i pozoruhodné pořekadlo:

"Od svatého Jana Křtitele běží slunce k zimě a léto k horku." 

Je v něm dobře zachycený zvláštní obrat roku.

Největší letní tepla mohou teprve přijít. Na loukách se pracuje, úroda roste a dlouhé večery vybízejí k posezení před chalupou.

Ale délka dne už se obrací.

Zpočátku tak nepatrně, že si toho člověk sotva všimne. Teprve později se začne zdát, že k večerní práci potřebuje světlo o trochu dřív.

Zatím však platilo jiné rčení:

"Na svatého Jána noc nebývá žádná." 

A kdo se zdržel u ohně, dobře věděl, jak málo času někdy zbývá mezi pozdním soumrakem a prvním ranním světlem.

Co zůstalo do rána

Na kopci už oheň poklesl.

Ti nejhlasitější měli najednou méně co povídat a po cestě ke vsi se skupinky pomalu rozcházely. Někdo nesl věneček, jiný jen vůni kouře v kabátě.

V chalupě ležely na plátně bylinky.

"Tak co?" zeptala se babička.

Dítě zavrtělo hlavou.

"Žádné zlaté kapradí."

Babička přikývla a posunula mu krajíc blíž.

"Ale viděli jsme svatojánské broučky."

"Tak přece něco."

Za oknem ještě doznívaly poslední hlasy. Ze stráně táhl chlad a mezi stébly trávy se zachycovala rosa.

"A myslíš, že to kapradí někdo našel?"

"Kdo ví," řekla.

Potom vstala a přivřela dveře. Lipová větvička u rámu se lehce zachvěla.

Pod stolem čekala květinová postýlka. Na lavici usínalo dítě a nad chalupou se pomalu ztrácela noc, od které si každý něco sliboval.