🕯️ Když Mikuláš zaklepal na dveře

Barbořiny větvičky už stály ve džbánku. Pupeny se zatím nechtěly otevřít, ale děti měly najednou jiné starosti než sledovat, jestli do Vánoc rozkvetou.

Blížil se Mikuláš.

Ve světnici bylo teplo. U kamen dosychaly boty, na lavici ležel složený šátek a za malými okny se zahrada ztrácela ve tmě.

Obyčejný prosincový večer.

Jen děti byly nějak neobyčejně hodné.

Jedno ochotně přineslo dřevo. Druhé uklidilo ze stolu. A třetí si tiše opakovalo něco, co mělo za chvíli říct nahlas — pokud mu ovšem všechna slova nevypadnou z hlavy.

Pak se venku ozvaly kroky.

A někdo zaklepal.

Večer před svátkem

Památka svatého Mikuláše připadá na šestého prosince. Obchůzky však u nás tradičně přicházejí už v předvečer, tedy pátého prosince. 

Právě ten večer uměl změnit celou chalupu.

Dveře, kterými se jindy nosilo dřevo nebo chodilo ke zvířatům, najednou vedly do světa tajemných návštěv. Každé zašustění za oknem bylo podezřelé. Každý zvuk zvenčí mohl znamenat, že už jsou tady.

A když se dveře konečně otevřely, stál v nich vysoký muž v biskupském oděvu.

Měl čepici, které se říká mitra, a v ruce berlu. Ty připomínaly, že Mikuláš byl biskupem. Dětem však v tu chvíli připadal především jako někdo, kdo možná ví úplně všechno. 

I to, co se maminka nedozvěděla.

Muž, který pomáhal potají

Za známou adventní postavou stojí Mikuláš, biskup z Myry v Malé Asii, na území dnešního Turecka. Žil na přelomu třetího a čtvrtého století a jeho příběh obrostl mnoha legendami. 

Nejznámější vypráví o zchudlém otci a jeho třech dcerách.

Rodina se ocitla v takové nouzi, že dívkám hrozil krutý osud. Mikuláš jim podle legendy tajně poskytl peníze na věno a pomohl jim z bídy. S tímto příběhem souvisejí také tři zlaté koule, které někdy drží na obrazech a sochách. Připomínají dar třem dívkám. 

Na té legendě je krásné především to tiché obdarování.

Pomoc, kterou člověk nepřináší proto, aby jej někdo pochválil.

Někdo má těžkost. Jiný si jí všimne. A udělá něco, co tomu prvnímu ulehčí život.

Možná právě proto Mikulášův příběh přežil tolik staletí. Rozumíme mu i dnes, přestože už dávno nežijeme ve stejném světě.

Nebyli vždycky jen tři

Mikuláše si dnes nejčastěji představujeme s andělem a čertem.

Dřívější obchůzky však mohly být mnohem početnější a hlučnější. Někde souviseli se středověkými žákovskými hrami a průvody masek. V některých krajích doprovázely Mikuláše také další postavy.

Jinde se uchovala družina s čerty, smrtkami i maskami koníků. Známá trojice tedy není jedinou podobou tohoto obyčeje. 

To musel být na zimní cestě pořádný rozruch.

Kroky, hlasy, zvonce a postavy, které se ve tmě objevovaly jedna za druhou.

Každý kraj si však uchovával vlastní podobu návštěvy. Do našeho vyprávění proto necháme vejít především toho Mikuláše, kterého si člověk představí ve dveřích staré chalupy.

Důstojného.

Trochu tajemného.

A nakonec přece jen laskavého.

Slova, která se schovala za zuby

Při návštěvě Mikuláše se děti zkoušely z modliteb a náboženských znalostí. S obdarováním se spojovalo také připomenutí jejich chování. 

Jenže umět něco odpoledne u kamen a říct to večer před neznámou postavou jsou dvě docela různé věci.

Dítě začne.

První slova ještě najde. Potom se podívá na berlu, zahlédne někoho za Mikulášovým ramenem — a v hlavě má najednou prázdno.

Maminka tiše napoví.

Dědík se tváří vážně, ale koutky mu trochu cukají.

A Mikuláš počká.

Tak si jej v naší chalupě můžeme představit. Jako návštěvu, která má dost času i pro dítě, jemuž se všechna připravená slova schovala za zuby.

Trocha napětí k tomu večeru patří. Nejhezčí vzpomínka však bývá ta, ve které se dítě nakonec osmělí a zjistí, že se mu nikdo nesměje.

Nadílka, která voněla zahradou

Do staré mikulášské nadílky patřily perníčky a sušené ovoce.

Představme si na stole několik ořechů, jablíčko a hrst křížal.

Kousek zahrady schovaný pro zimní večer.

Jablko se na jaře narodilo z květu. Přes léto dozrávalo a na podzim je někdo opatrně položil do zásob. Teď se objevilo v nadílce a dostalo nový příběh.

Už to nebylo jen ovoce ze sklepa.

Byl to dárek od Mikuláše.

A perník?

Ten se mohl nejdřív dlouho prohlížet. Dítě jej drželo v ruce a rozhodovalo se, jestli už ochutnat, nebo si jej ještě chvíli nechat celý.

Radost se tehdy často vešla do malého košíčku. Ale ve vzpomínce zabrala mnohem víc místa.

Čert, kterého šlo sníst

K méně známým půvabům mikulášské nadílky patřily figurky ze sušeného ovoce.

Takový čert mohl být sestavený ze sušených švestek spojených špejlemi. Dostal ruce, nohy, hlavu a drobné doplňky. Nejdřív posloužil jako hračka či ozdoba, potom se jeho ovocné části mohly sníst. 

To byl čert, před kterým se nemuselo utíkat.

Mohl stát na stole, tvářit se důležitě a čekat, kdy přijde o první švestku.

Hospodyně dokázaly vykouzlit další postavičky také z těsta - mikulášské pečivo v podobě Mikulášů, čertů, andělů, panenek či jednodušších tvarů. Na Valašsku se pro ně užívalo také označení mrváně. Děti si s pečivem někdy nejprve pohrály a teprve potom je snědly. 

Hračka a dobrota v jednom.

Z obyčejného válečku těsta vznikl ptáček nebo panenka. Z několika švestek čert. A dětská představivost už se postarala o všechno ostatní.

Dobroty vystavěné do výšky

Někde měla nadílka podobu tak krásnou, že by byla škoda ji hned rozebrat.

K mikulášským zvykovým předmětům patřily také vrkoče. Samotné slovo vrkoč původně znamenalo pletenec či cop. 

Jednou z podob byl upečený pletený věneček, do kterého se zasazovala dřívka ozdobená sušeným ovocem a dalšími drobnostmi. Nahoře mohlo být červené jablko. 

Malá stavba z dobrot.

Člověk se na ni podívá a skoro vidí ruce, které ji chystaly. Někdo spletl těsto, někdo vybíral pěkné jablko a někdo trpělivě navlékal sušené ovoce.

Do takového dárku se nedávaly jen zásoby.

Dával se do něj čas.

A péče o toho, komu měl udělat radost.

Zima už byla celá naše

Mikulášův den patřil také do starého kalendáře počasí:

"Na svatého Mikuláše už je zima celá naše."

U nás v kopcích si takový den snadno představíme. Pole jsou prázdná, zahrada odpočívá a ráno se z komínů zvedá kouř. Člověk už ven nevychází jen tak nalehko a před cestou kontroluje, jestli má rukavice.

Jiná pranostika dodávala:

"O svatém Mikuláši snížek často práší." 

Na mitře se zachytí vločky, pod botami zavrže sníh a světlo z oken je vidět už zdálky. Než návštěva vejde dovnitř, musí si oklepat plášť.

Dětem v té chvíli připadá, že Mikuláš přišel z veliké dálky.

Možná až z druhé strany lesa.

Když Mikuláš přinesl oblevu

Ne každý Mikuláš však chodil po sněhu.

Někdy se ze střech rozkapalo, na cestách stála voda a bílá zahrada během několika dní ukázala všechny své podzimní barvy.

I pro takové počasí měli lidé připravenou větu:

"Svatý Mikuláš splachuje břehy." 

To už návštěva přicházela s mokrými botami. Místo vloček se na plášti leskly kapky a za dveřmi bylo třeba otřít bláto.

Hospodář se podíval ven, poslechl déšť a možná si připomněl další pranostiku:

"Když na Mikuláše prší, zima lidi hodně zkruší." 

Podle toho lidového odhadu ještě nebylo vyhráno. Mírný den mohl vystřídat mráz a mokré cesty se přes noc proměnit v klouzačku.

Dřevo tedy zůstávalo pod střechou a teplý kabát po ruce.

Dnes víme, že jeden deštivý den nerozhodne o celé zimě. V těch starých větách však stále slyšíme člověka, který si počasí pozorně všímá, protože zítra bude muset znovu ven.

Ke zvířatům.

Pro vodu.

A pro další náruč dřeva.

Nadílka také pro hospodáře

Jedna mikulášská pranostika se dívala mnohem dál než k nejbližšímu mrazu:

"Prší-li na Mikuláše nebo padá sníh, bude příští rok hodně hrachu." 

Děti tedy čekaly na perník.

Hospodář zatím mohl vyhlížet příští úrodu.

V prosincovém dešti nebo sněhu hledal naději na plné lusky, na zásoby v komoře a na jídlo, které rodinu nasytí, až se rok znovu přehoupne k zimě.

Je na tom něco milého.

Venku se stmívá, do jara je ještě daleko a člověk stojí u okna s hrnkem v ruce. A stará pranostika mu najednou ukáže zelené pole.

Vlhké počasí na Mikuláše samozřejmě samo o sobě bohatou úrodu nezaručí. Jako lidové přání však ta věta sluší prosinci dodnes.

Ať je příští rok z čeho vařit.

Ať je co uložit.

Ať můžeme zase někoho obdarovat.

Když se za návštěvou zavřely dveře

Potom byl najednou konec.

Mikuláš se rozloučil. Kroky odešly k dalšímu stavení a světnice se pomalu vracela k obyčejnému večeru.

Jen na stole zůstalo něco navíc.

Nadílka.

A děti, které teď měly tolik co vyprávět, přestože před chvílí sotva našly hlas.

Kdo se bál. Kdo se nebál vůbec — alespoň podle toho, co tvrdil potom. Kdo zapomněl slova a kdo si všiml, že hlas návštěvy zněl nějak povědomě.

U kamen bylo stále stejné teplo.

Barbořiny větvičky stály ve džbánku a na svou chvíli teprve čekaly.

Ale advent už zase pokročil.

Mikuláš nám zanechal připomínku, že si můžeme všimnout, co druhému chybí, a udělat mu radost třeba něčím docela malým.

Jablíčkem.

Kouskem perníku.

Nebo laskavostí, kterou nikdo nezabalil, a přece si ji člověk odnese na dlouhá léta.