🕯️ Když Matouš zakousl svačinu

"A svačina bude?"

Taková otázka mohla na konci září zaznít docela vážně. Člověk od rána pracoval, záda se ozývala a žaludek také. Jenže hospodyně se podívala k lesu, kde se slunce už sklánělo nad vršky stromů, a kývla směrem k chalupě.

"Dnes už půjdeme domů. Matouš nám ji zakousl."

Kdo neznal staré rčení, mohl si představit světce, který cestou kolem ochutnal chleba z uzlíčku. Ale za tou zvláštní větou se skrývalo něco, čeho si lidé při práci venku dobře všímali.

Ubývalo světla.

A s ním se pomalu měnil i pořádek celého dne.

Světec, který přišel s kratším dnem

Jednadvacátého září se připomíná svatý Matouš, apoštol a evangelista. Podle evangelijního vyprávění byl celníkem, kterého Ježíš povolal, aby jej následoval. Od stolu, u něhož se vybíraly poplatky, se tak vydal na docela jinou cestu. 

Ve venkovských pranostikách dostal také úlohu strážce podzimního času. Jeho svátek leží blízko podzimní rovnodennosti, kdy se délka dne a noci téměř vyrovnává.

Hospodář k tomu nepotřeboval učené vysvětlení. Poznal to podle stínu na mezi, podle večerní cesty z pole i podle toho, kdy už ve světnici špatně viděl na práci.

Lidové rčení to povědělo po svém:

"Svatý Matouš den krátí a svačinu hatí." 

Ještě nedávno zbývalo po návratu z pole dost světla na obhlédnutí zahrady a opravu něčeho kolem chalupy. Teď se člověk sotva otočil a večer už stál u vrat.

Kam se poděla svačina

Nejpodivnější z matoušských pranostik říká:

"Svatý Matouš svačinu zakous."

Obvykle se vysvětluje tak, že s kratším dnem odpadala odpolední svačina při práci venku. Z pole se vracelo dřív a letní přestávka na jídlo se už nevešla do dne tak jako před několika týdny. Nebyl to pevný pořádek platný v každé chalupě; rčení vystihovalo proměnu pracovního času.

V létě býval den dlouhý. Od rána do večera bylo dost času na práci i na chvíli, kdy se člověk posadil na mez, rozvázal uzlíček a ukrojil si chleba.

Takové posezení mělo své kouzlo.

Odložené nářadí leželo v trávě, unavené ruce chvíli odpočívaly a někdo prohodil pár slov. Chleba chutnal po práci jinak než doma u stolu. I obyčejné sousto bylo vítané.

Jenže v září se stíny natahovaly stále dřív.

Ještě dokončit řádek. Ještě naplnit koš. Ještě odnést, co nesmělo zůstat venku přes noc.

A pak už domů.

Žaludek se samozřejmě kalendářem řídit nechtěl. Ten si o své řekl i po Matouši. Jen se na jídlo častěji čekalo až do chalupy, kde bylo možné sednout si ke stolu a neohlížet se přitom po zapadajícím slunci.

Čepici na uši

Jestli Matouš někde ubral svačinu, jinde přidal starost o teplé oblečení.

"Po svatém Matouši čepici na uši." 

Přes poledne mohlo být stále krásně. Slunce hřálo do zad a člověk si při práci odložil kabát. Ale ráno se mu z vyhřáté postele nechtělo a večer ho studený vzduch rychle přesvědčil, aby se zase oblékl.

Zvlášť u nás v kopcích se taková rada neztratila.

Vítr se opřel do stráně, prohnal se mezi chalupami a našel každé nezakryté ucho. Kdo přes den tvrdil, že je ještě léto, mohl cestou domů docela ochotně změnit názor.

Hospodyně už věděla, kde hledat šátek. A čepice, která celé týdny odpočívala někde na polici, se znovu stala potřebnou věcí.

Podzim se hlásil po malých krůčcích. Jednou studenou klikou u dveří, podruhé rosou, která dlouho neosychala, a potřetí větrem, před kterým bylo příjemné schovat se do světnice.

Čerstvá sláma do lože

K Matoušovi se váže ještě jedno rčení, které dnes působí skoro jako hádanka:

"Na svatého Matouše, vyměň slámu do lože."

Připomíná dobu, kdy se spalo na slamnících. Po žních a výmlatu byla k dispozici nová sláma, kterou se stará, slehlá výplň mohla nahradit. 

Představme si takové podzimní chystání světnice.

Peřiny se odložily, slamník se vyprázdnil a znovu naplnil. Čerstvá sláma šustila, voněla a vzdorovala rukám, které ji rovnaly do pohodlného lože. Bylo třeba ji dobře rozprostřít, aby někde nevznikl hrbol a jinde prohlubeň.

Večer pak postel působila trochu jinak. Byla vyšší, pružnější a při každém otočení se ozvala.

Dítě se zavrtělo pod peřinou.

"To šustí!"

"Však si zvykneš," odpověděla babička.

A možná ještě pohladila plátno, pod kterým zůstala schovaná vůně letošní úrody.

Venku se ochlazovalo, ale lože bylo nachystané. I takhle se v chalupě poznalo, že přichází další část roku.

Podzim ještě mohl být laskavý

Matoušovy pranostiky přesto nemluvily jen o chladu. Některé dávaly naději, že pěkné počasí vydrží:

“Pohoda o svatém Matouši čtyři týdny se neruší." 

Takový slib se dobře poslouchal.

Na zahradě ještě zbývalo ovoce, na poli práce a kolem chalupy spousta drobností, které člověk odkládal na "až bude čas". Pěkný podzim mohl mnoho usnadnit.

Za slunného dne se lépe sklízelo, přebíralo i ukládalo. Člověk mohl nechat otevřená vrata, pracovat na dvoře a na chvíli si sednout na lavičku, do které se opíralo slunce.

Pranostika ovšem žádnou záruku nedávala. Hospodář si ji připomněl, podíval se na oblohu a raději využil den, který právě měl.

Protože i za jasného počasí slunce večer zapadalo o něco dřív.

Svačina počká doma

Nakonec se z pole a zahrady opravdu odcházelo.

Koše byly těžké, ruce unavené a cesta k chalupě vedla mezi dlouhými stíny. Z otevřených dveří se ozval hlas hospodyně a ze světnice zavonělo jídlo.

Někdo si u prahu otřel boty. Někdo odložil čepici. A ten, který se odpoledne ptal po svačině, už vyhlížel své místo u stolu.

"Tak co, Matouši?" mohl si ještě zabručet. "Zakousl jsi nám ji pěkně."

Pak dostal do ruky krajíc chleba.

Venku pomalu mizela zahrada ve tmě, ale kolem stolu bylo ještě dost času na jídlo i na pár slov. Povídalo se o práci, o úrodě a o tom, co bude třeba udělat zítra.

Matouš ukrojil ze dne. Hospodyně z bochníku.

A v chalupě bylo zase dobře.