🕯️ Když Matěj budil stromy

Po Valentýnovi zůstaly u mlýna rampouchy a v chalupě ještě dost zimních starostí.

Ale ráno už vypadalo jinak.

Světlo se dřív opřelo do oken, ze střechy občas ukáplo a pod jabloní u plotu se ukázal kousek tmavé země.

Hospodář se zastavil na zápraží.

Chvíli poslouchal.

Zahrada byla ještě holá a mezi stromy ležel sníh. Přesto se zdálo, že se v ní něco pomalu mění.

Přicházel svatý Matěj.

Čtyřiadvacátý únor.

Den, kdy se podle starého kalendáře začínalo hlasitěji mluvit o jaru.

A někde se kvůli němu vstávalo ještě před sluncem.

Apoštol se sekerou

Matějův příběh najdeme ve Skutcích apoštolů.

Po Jidášově odchodu bylo třeba doplnit kruh dvanácti apoštolů. Mezi dvěma kandidáty, Josefem zvaným Barsabáš a Matějem, rozhodl po modlitbě los. Připadl Matějovi a ten byl připojen k jedenácti “apoštolům. 

O jeho dalším životě vyprávějí především pozdější tradice. Se způsobem jeho mučednické smrti se spojuje sekera, se kterou bývá zobrazován. 

V lidových představách dostala ta sekera ještě další práci.

Na konci zimy měla pomoci ledu.

Hospodář, který už měl mrazu dost, by jí jistě ochotně ukázal cestu k potoku.

Proč ho vyhlížíme v únoru

V dnešním římskokatolickém liturgickém kalendáři připadá svátek svatého Matěje na čtrnáctý květen.

Jeho původní únorové datum však zůstalo pevně spojené s lidovými pranostikami a obyčeji. Proto se za ním ve starém hospodářském roce vydáváme čtyřiadvacátého února. 

V květnu by se ostatně led na potoce hledal mnohem hůř.

A jabloně už by na nějaké probouzení nejspíš nečekaly.

Únorový Matěj zůstal tam, kde ho lidé potřebovali.

Na prahu předjaří.

Když led najde — a když ho nenajde

Nejznámější matějská pranostika pamatuje na obě možnosti:

"Svatý Matěj ledy láme, nemá-li jich, nadělá je."

Podobně opatrná je i další:

"Svatý Matěj zimu tratí, když netratí, obohatí." 

Takový světec nemohl hospodáře snadno překvapit.

Když přišla obleva, Matěj začal pracovat.

Když znovu přituhlo, také se našlo vysvětlení.

Za průpověďmi však byla dobře známá zkušenost. Konec února mohl přinést vodu, měkký sníh a slunce, ale stejně tak nové závěje a ranní led.

Na našich kopcích se jaro nikdy nedalo přivolat pouhým otočením listu v kalendáři.

Mosty přes vodu

Karel Jaromír Erben zaznamenal také průpověď:

"Svatý Matěj mosty boří anebo staví." 

Můžeme si při ní představit především ledové přechody přes vodu.

Když přituhlo, potok se sevřel. Když přišla obleva, led začal praskat, voda si hledala cestu a zimní most se pomalu rozpadal.

Hospodář se u břehu zastavil a pozorně se podíval.

Ještě včera tam bylo bílo od jednoho kraje ke druhému.

Dnes se uprostřed leskl tmavý proužek.

Matěj možná opravdu vytáhl nářadí.

Když nestačila pila

Jenže ani světec nemusel mít hotovo za jediný den.

"Nenajde-li Matějova pila, najde Josefova širočina."

Také toto rčení najdeme v Erbenově sbírce. 

Širočina je velká sekera. Ve starém vyprávění s ní přicházel na pomoc svatý Josef, jehož den připadá na devatenáctého března.

Když se tedy zima Matějovi nepoddala, dostala ještě nějaký čas.

Hospodář zatím přiložil.

A hospodyně si povzdechla, že na sušení prádla venku to pořád není.

Josef už se snad nedá tak snadno odbýt.

Koplina a první ohřátý kořínek

Kdo měl štěstí, zahlédl už v zahradě odkrytá místa.

"Na svatého Matěje koplina, na Josefa travina."

Koplina znamenala místo, odkud odtál sníh a ukázala se zem. Zatím třeba jen malý tmavý ostrůvek u zdi, pod stromem nebo na slunném svahu. Průpověď v něm však už viděla příslib trávy kolem svatého Josefa. 

Jiné rčení dodávalo:

"Na svatého Matěje kořínek se ohřeje." 

Člověk pod sníh neviděl.

Ale na odkryté místo se díval s radostí.

Někde tam pod ním čekaly kořeny, tráva a všechno, co se mělo v příštích týdnech znovu zazelenat.

Než se slunce vyhouplo nad les

K Matějovu dni patřil pozoruhodný obyčej — probouzení ovocných stromů.

V některých oblastech Čech a Moravy vycházely děti i dospělí před východem slunce do zahrad. Třásli větvemi, poklepávali na kmeny proutkem či vařečkou, někde zvonili klíči a hlasitě vzývali svatého Matěje.

Věřili, že tak probudí plodnost stromů a přivolají dobrou úrodu.

Součástí některých místních podob bylo také vycházení naboso nebo jen v košili. Patřilo to k tehdejším obřadním představám, které se kraj od kraje lišily. 

Představme si takové časné ráno.

V chalupě se ještě drží noční ticho. Dveře vrznou a na pěšinu vyjde několik postav.

Jabloň je holá.

Švestka u plotu také.

Dnes se za nimi nejde pro ovoce.

Dnes se jim jde připomenout, aby na rodinu v létě a na podzim nezapomněly.

Říkadlo z Chrudimska

Při obcházení stromů zaznívaly různé prosby.

Jednu z nich zaznamenal Erben přímo z Chrudimska:

"Dnes je svátého Matěje:
kudy se můj hlas rozleje,
ať všude ovoce hojné je!
Pán Bůh rač nám dáti,
abychom měli co trhati:
jabka, hrušky, kadlátka,
ať je toho plná zahrádka!"

Kadlátka jsou švestky. 

To už je hlas z našeho širšího sousedství.

Dá se v něm slyšet ranní zahrada i obyčejné přání, aby jednou bylo co natrhat do košíku.

Jablka na zimu.

Hrušky na usušení.

Švestky na povidla.

Děti si možná při odříkávání představovaly hlavně to, co utrhnou rovnou ze stromu.

A pak přidaly ještě trochu hlasu, aby se prosba dostala i k té poslední jabloni u plotu.

Kam hlas dosáhne

Právě lidský hlas měl v obyčeji důležité místo.

Někde nesli menší dítě na zádech. Jinde se věřilo, že se při obřadu nemá hledět do korun, aby člověk Matěje nevyrušil.

Na některých místech děti po obchůzce nalezly nadílku od světce.

Postupně se původní víra v účinnost obřadu vytrácela, ale zvyk mohl zůstat jako dětská obchůzka s odměnou v podobě sušeného ovoce nebo drobné mince. 

To se ospalé oči jistě otevřely o něco víc.

Možná se pak některé dítě u snídaně zeptalo, zda by nebylo dobré zajít za jabloní ještě jednou.

Pro jistotu.

Když větvemi zatřásl vítr

Také vítr mohl podle lidové představy napovědět budoucí úrodu.

Erben zapsal:

"Jest-li na sv. Matěje větrno, bude toho roku moc ovoce." 

A tak mohl hospodář jednou poslouchat šumění holých větví s větší nadějí než obvykle.

Děti přidaly říkadlo, někdo cinkl klíči a zahrada na chvíli ožila.

Kdyby stromy spaly tak tvrdě jako malý školák před ranním vstáváním, tentokrát už by se nejspíš probudily.

Hospodář se však na jejich větve díval vážně.

Každá dobrá úroda znamenala něco do komory.

Matěj vytahoval pluh

Zahradou ale Matějova práce nekončila.

"Svatý Matěj hází pluhy s půnebí."

Půnebí znamená půdu či podstřeší. Staré rčení, zaznamenané už Erbenem, připomínalo přicházející čas příprav k jarním polním pracím. 

Nářadí bylo třeba prohlédnout.

Co se uvolnilo, upevnit. Co přes zimu čekalo na opravu, konečně spravit.

Hospodář mohl stát ve stodole a přemýšlet, že s tím ještě týden počká.

Jenže jaro se nerado ptá, zda už má člověk všechno nachystané.

A hospodyně by mu možná připomněla, že o té opravě mluvil už na podzim.

Měděnice na zápraží

Lidé se nespoléhali jen na rčení.

Připomíná se také zpráva z roku 1617, podle níž hospodáři kolem Matěje vystavovali ven měděnici s vodou, aby poznali sílu mrazu. 

Taková nádoba mohla přes noc stát na zápraží.

Ráno se k ní hospodář sklonil a zkusil led na hladině.

Zatímco děti v zahradě prosily o jablka, on sledoval, kolik zimy ještě zbývá.

Teploměr na zdi neměl.

Ale oči, ruce a zkušenost mu sloužily každý den.

Déšť pro setí, mráz na delší čekání

Měkčí počasí přinášelo další naději:

"Prší-li na svatého Matěje, bude se brzy síti." 

Jenže večer mohl znovu přituhnout.

"Je-li na svatého Matěje mráz, tak ho ještě čtyřicetkrát máš." 

Čtyřicítka ve starých průpovědích připomínala dlouhé pokračování počasí. Naděje na předjaří se tak docela dobře potkávala s opatrností.

V poledne ze střechy kapalo.

Večer voda ztuhla.

A druhý den ráno bylo třeba dát pozor, kam člověk šlápne.

Kožich zatím zůstal na dosah.

Matějův hlas nesl naději

Vedle opatrných průpovědí zní jedna skoro jako malé přání:

"Na svatého Matěje lidské srdce okřeje, slunce pozře závěje, nad polem si skřivan zapěje." 

V té větě už se člověku jde jinak.

Závěje ubývají.

Nad polem je hlas.

A slunce dokáže zahřát také něco jiného než kámen u stěny.

Na našich kopcích si podobný den mohl dát načas. Přesto už bylo znát, že zima pomalu přichází o své dlouhé večery.

Hospodyně ještě odpoledne došila, co potřebovala.

Hospodář se vrátil ze dvora a nemusel hned rozsvěcet.

A někdo se u stolu zmínil, že už zase slyšel ptáka.

Když se zahrada znovu utišila

Děti se vrátily domů.

Vařečka našla své místo v kuchyni, klíče se pověsily na hřebík a dveře do zahrady se zavřely.

Jabloně stály dál na svých místech.

Zdánlivě stejné jako včera.

Ale v chalupě už se o nich toho dne mluvilo jako o stromech, které jednou ponesou ovoce.

Hospodyně postavila na stůl snídani.

"Tak co, probudili jste je?"

Děti přikývly.

Určitě.

Volaly přece dost nahlas.

A když se později slunce opřelo do zahrady a ze sněhu pod jabloní se ukázal další kousek země, vypadalo to skoro, jako by jim Matěj dal za pravdu.