🕯️ Když Marek prosil za úrodu

25. dubna – svatý Marek

Jiří sotva odemkl zem a už po cestě přichází Marek. Rozhlíží se po zelenajících se polích, zastaví se u potůčku a podívá se k obloze.

Tráva roste, obilí se zvedá a v zahradách přibývá práce. Jenže mezi zasetým políčkem a plnou stodolou leží ještě dlouhá cesta. Mohou přijít sucha, prudké lijáky, kroupy i studená rána.

Právě takové starosti provázely svatého Marka v lidovém kalendáři. Byl dnem sázení a setí, sledování počasí i společných proseb za to, aby práce na poli jednou přinesla užitek.

Hospodář mohl půdu připravit, zasít a pečovat o ni. Potom však musel také čekat, co přinesou další dny.

Evangelista s okřídleným lvem

Svatý Marek patří ke čtyřem evangelistům. Křesťanská tradice ho spojuje s Janem Markem, spolupracovníkem apoštolů Petra, Pavla a Barnabáše. Jeho evangelium je ze všech čtyř nejkratší a obvykle se považuje také za nejstarší.

Podle tradice působil v egyptské Alexandrii, kde zemřel mučednickou smrtí. Později byly jeho ostatky přeneseny do Benátek a Marek se stal patronem města.

Na obrazech ho poznáme podle knihy a okřídleného lva. Tento symbol se spojuje s hlasem volajícím na poušti, kterým začíná jeho evangelium.

Do venkovského kalendáře vstoupil také jako přímluvce za dobré počasí a úrodu, ochránce před bleskem a krupobitím.

Jeho jméno tak nacházelo své místo mezi brázdami, na polních cestách i u malých křížků za vsí.

Když se vesnice vydala do polí

Ke svatému Markovi patřila v katolickém prostředí prosebná procesí do polí.

Po ranní mši vycházel průvod s knězem, křížem a korouhvemi na svou obvyklou cestu. Zastavoval u kapliček a božích muk. Zněly modlitby a zpěv, lidé prosili za ochranu úrody a za dostatek obilí.

Můžeme si představit, jak se mezi poli pomalu vine řada vesničanů. Ženy si přidržují šátky, mužům se do svátečního oblečení opírá vítr a děti se snaží vydržet potichu.

Kolem nich přitom leží všechno, o co se prosí.

Tady roste obilí pro chléb. Tamhle bude potřeba sklidit krmení pro zvířata. Za mezí má hospodář další kus pole a doma několik hladových krků.

Když se v modlitbě vzpomínalo na ochranu před kroupami, lidé si dovedli velmi dobře představit, co taková pohroma znamená. Kolik práce může během krátké chvíle přijít nazmar.

Čtyři zastavení a křížky mezi obilím

Popisuje se průvod čtyřmi zastaveními, zpravidla u křížků nebo kapliček. Kněz kropil zaseté obilí svěcenou vodou a předříkávač vedl litanie s prosbami za ochranu před bouří, vichřicí, povodní a krupobitím.

Do polí hospodáři zasazovali drobné křížky ze svěceného dřeva nebo posvěcené kočičky. Dívky zdobily procesní kříž květinovými věnečky, do nichž vplétaly i obilné klásky.

Na Chodsku se připomínají křížky ze dřeva posvěceného o Velikonocích, zabodávané do mladého obilí. Velikonoční svátky tak měly své pokračování venku na poli.

Lidé se vrátili do chalup a mezi zelenými stébly zůstala malá připomínka společné prosby.

Dávná starost o chléb

Jarní obcházení polí má velmi staré kořeny. Národopisná encyklopedie je spojuje také se starořímskými obřady zaměřenými proti obilní rzi. Křesťanská prosebná procesí se později propojila s Markovým svátkem.

Měnila se doba, podoba průvodů i slova modliteb. Starost o budoucí úrodu však zůstávala.

Ať člověk žil v dávném městě, nebo v malé chalupě pod kopcem, potřeboval, aby se zaseté obilí dočkalo sklizně.

V každém bochníku chleba byl nakonec také kus počasí celého roku.

Brambory do připravené země

Marek připomínal docela konkrétní práci:

"Brambory sázej na svatého Marka – bude jich plná jamka."

V tomhle rčení už je slyšet motyka, šustění pytle se sadbou i kroky po čerstvě připraveném políčku.

Každá brambora dostane své místo, přihrne se zeminou a potom už nezbývá než čekat, kdy se objeví první zelené lístky.

Podzimní plná jamka začínala jarní prací. Datum v kalendáři však muselo ustoupit tomu, jaká byla zem. U nás v kopcích se člověk potřeboval nejprve přesvědčit, zda už půda není příliš studená a mokrá.

Marek mohl sázení připomenout. Hospodář se ale musel rozhodnout podle vlastního pole.

Jabka, která nerostla na stromě

V některých pranostikách se pro brambory objevuje také slovo jabka:

"Na svatého Marka mají být v zemi jabka."

Mluví se tu o bramborové sadbě.

Také tím nám staré rčení otevírá dveře do někdejšího života. Stejná práce, stejná plodina – a přece jiná slova podle toho, ve kterém kraji bychom se zastavili.

Z pranostik se dozvídáme nejen to, co se mělo dělat, ale také jak o tom lidé mezi sebou hovořili.

Oharky do járka

Z Moravy známe další rčení:

"Na svatého Marka oharky do járka."

Oharky jsou okurky; celé rčení připomíná jejich výsev do připravených rýh.

Jenže co vyhovovalo teplejšímu kraji, nemuselo se hodit pod naši chalupu na Vysočině. Okurky mají rády teplo a dubnová zem u nás dokáže zůstat studená ještě dlouho.

Zahradník by tak mohl pranostiku znát nazpaměť, a přesto se sáčkem semínek ještě počkat.

Lidový kalendář vyrůstal z konkrétní krajiny. Jedno datum nemohlo platit stejně pro zahradu na jižní Moravě a pro záhonek mezi našimi kopci.

Žába u potůčku

K Markovi patří také jedna z nejpůvabnějších dubnových pranostik:

"Na svatého Marka leze žába z járka."

Tentokrát je járkem potůček nebo vodní stružka.

Stačí malý pramínek pod cestou, mokré místo v louce nebo příkop, kterým po dešti protéká voda. Člověk jde kolem, něco před ním žbluňkne – a po žábě zůstane jen několik drobných kruhů.

Po Jiřího hadech a ještěrkách přichází Marek se svým obyvatelem mokrých koutů.

Jaro se hlásí ze země, z větví i od vody. Jen se člověk musí občas zastavit a podívat se dolů.

Marek a jarní houby

Mezi rčeními se najde i neobvyklé:

"Svatý Marek sráží smržům hlavy."

Připomíná, že do jarního kalendáře patřily také houby. Smrže se svými podivuhodnými kloboučky byly součástí světa, kterého si lidé všímali stejně jako růstu trávy nebo zpěvu ptáků.

Přesný den jejich růstu kalendář neurčuje. Pranostika nám však uchovala další drobnou stopu někdejšího pozorování přírody.

Hospodář se díval po obilí, hospodyně po zahrádce a někdo jiný už při cestě kolem háje pátral očima v loňském listí.

Sedm týdnů bláta

Ne všechny Markovy pranostiky přinášejí vlídnou vyhlídku:

"Svatého Marka deštivo – sedm týdnů blátivo."

Sedm týdnů je pořádně dlouhá doba, zvlášť když člověk potřebuje pracovat venku. V rčení slyšíme obavu z rozmoklých cest, těžké půdy a práce, kterou déšť znovu a znovu odkládá.

Není to přesná předpověď na příští týdny. Je v ní ale dobře zachycený pocit hospodáře, který se podívá z okna, povzdechne si a odloží připravené nářadí.

Vody musí být tak akorát. Aby semínka nezůstala v suchu, ale aby se pole neproměnilo v blátivou hroudu.

Teplý den ještě nic nesliboval

Další rčení připomínají proměnlivost jara:

"Po teplém Marku se často ochlazuje."

"Kolik tepla před Markem, tolik zimy po něm."

Ani na konci dubna se tedy nevyplatilo schovat teplý kabát příliš hluboko.

U nás na Vysočině tomu rozumíme dobře. Odpoledne se slunce opře do zápraží, člověk si vyhrne rukávy a má pocit, že už přišlo skoro léto. Večer obejde zahradu a začne přemýšlet, čemu by případný mráz mohl ublížit.

Marek tak v kalendáři připomínal naději i trpělivost. Pracovat, když země dovolí. Počkat, když ještě není čas.

Co zůstalo za průvodem

Když se lidé ze svatomareckého procesí vrátili domů, pole zůstala venku pod stejnou oblohou jako předtím. V mladém obilí stál drobný křížek, podél cesty se zelenala mez a někde u vody se znovu ozvala žába.

Na dvoře čekala další práce. Bylo potřeba nakrmit zvířata, prohlédnout sad, připravit sadbu a postarat se o všechno, co k chalupě patřilo.

Zpěv průvodu pomalu dozněl mezi kopci. Zůstalo zaseté pole a před ním celé léto, jehož podobu zatím nikdo neznal.

Do země patřilo semínko. Nad zemí zůstávala naděje.