🕯️ Když leden kráčel od Tří králů k Pavlovu obrácení

Leden přišel do chalupy tiše.

Za okny ležel nový rok, zatím bílý a nepopsaný. Na zahradě se pod sněhem ztrácely záhony, větve jabloní kreslily do nebe tenké čáry a cesta od vrat ke dveřím se musela každé ráno znovu prošlápnout.

Ve světnici ještě zůstávalo něco z Vánoc. Betlém měl své místo, z kamen sálalo teplo a nad stolem se večer rozsvěcela petrolejka. Na lavici dosychaly rukavice a u dveří čekaly boty, které se do rána zase vydají do sněhu.

Zahrada mohla spát. Hospodářství nikoli.

Bylo potřeba přinést dřevo, nakrmit zvířata, zkontrolovat vodu a podívat se, zda vítr nezafoukal cestu. Teprve potom se člověk mohl posadit ke kamnům a nechat zimu chvíli za dveřmi.

A právě tam, v teplé světnici, se obracely listy starého kalendáře.

Přicházeli světci, jejichž jména dnes leckomu mnoho neřeknou. Kdysi se však s nimi pojil sníh, mráz, saně, zásoby sena i naděje na příští úrodu.

Jeden připomněl, že zima teprve začíná. Druhý poradil schovat vůz. A další už uprostřed ledna pošeptal něco o skřivanovi.

Ještě pod vánočním světlem

První leden dnes v katolickém kalendáři patří slavnosti Matky Boží, Panny Marie. Nový rok tak otevírá připomínka matky a dítěte, jejichž příběh provázel vánoční dny.

Šestého ledna přichází Zjevení Páně, lidově svátek Tří králů — připomínka mudrců, kteří se přišli poklonit malému Ježíši. 

Jejich příběh ještě jednou obrací pohled k Betlému. Potom se však lednový kalendář vydává dál, za světci, jejichž dny si lidé spojovali s nejhlubší zimou.

U nás v kopcích vánoční kout nemusí osiřet hned po Třech králích. Betlém může zůstat až do Hromnic a jeho malé světlo doprovázet chalupu ještě několik dlouhých večerů.

Za dveřmi už ale stojí leden se svou náručí sněhu.

Když zima zábla do nártů

Osmého ledna se připomínal svatý Erhart, biskup spojovaný s Řeznem. Lidová paměť mu přisoudila prostou zprávu:

"O svatém Erhartu zima zebe do nártu."

Člověk nemusel dlouho přemýšlet, co tím starý kalendář myslí. Stačilo chvíli postát na dvoře, dojít ke studni nebo odhazovat sníh od vrat.

Jedenáctého ledna následoval svatý Hygin:

"Na svatého Hygina pravá zima začíná." 

Jako by všechno předtím byla jen příprava. Teď teprve měla zima ukázat, co dovede.

V chalupě se proto hlídal oheň a venku nikdo zbytečně neotálel. Náruč dřeva, vědro vody, krmení pro zvířata — a zase zpátky do tepla.

Leden si člověka dovedl přivolat ke kamnům docela bez domlouvání.

Hilarius vytáhl saně

Ve starém kalendáři patřil čtrnáctý leden svatému Hilariovi. Dnes připadá jeho církevní památka na třináctého, ale pranostika si uchovala původní místo:

"Svatý Hilarius — vyndej saně, schovej vůz!" 

To už byla rada, kterou na zasněžené cestě nebylo třeba dlouze vysvětlovat.

Kola se bořila, koleje mizely pod novým sněhem a cesta k sousedům vypadala úplně jinak než v létě. Co se ještě na podzim vezlo na voze, mohlo teď putovat na saních.

Za Hilariovým jménem se tak otevírá obraz starého venkova: bílá cesta mezi chalupami, koňský dech v mrazivém vzduchu a náklad dřeva, který musí dorazit, i když se krajina zachumlala až po uši.

Sníh přikryl pole, ale život nezastavil.

Jen mu na čas vyměnil kola za sanice.

Pavel, kterému havran přinášel chléb

Patnáctého ledna se v tradičním kalendáři připomínal svatý Pavel Poustevník.

Při jeho dni se lidé dívali na oblohu a zkoušeli v ní zahlédnout, jaký rok právě začíná:

"Na svatého Pavla poustevníka pěkný den — dobrý rok je uveden, větrný den — mokrý rok."

A také:

"Je-li svatý Pavel jasný — rok šťastný." 

Jasný zimní den tak mohl potěšit dvojnásob. Nejen světlem na zápraží, ale i příslibem, že se snad bude dařit na poli, v zahradě a kolem celého hospodářství.

K Pavlovi však patří také stará legenda o samotě v poušti, havranovi přinášejícím chléb a setkání s Antonínem Poustevníkem. 

Takové vyprávění mohlo zimní světnici na chvíli přenést daleko od zasněžených kopců. K palmě, prameni a člověku, kterému k životu stačilo tak málo.

Venku skučel vítr a uvnitř se poslouchalo o chlebu, jenž přiletěl na havraních křídlech.

A třeba právě tehdy někdo pohlédl na pecen na stole s větší vděčností než před chvílí.

Marcel přivedl zimu až do těla

Šestnáctého ledna přišel svatý Marcel. Jeho pranostiky se kolem zimy dlouho neotáčely:

"Na svatého Marcela zima leze do těla."

Jinde si povzdechli ještě důrazněji:

"Na svatého Marcela zima nás dodělá."

A stručně se říkalo také:

"Na svatého Marcela zima je docela." 

Tři různá rčení a za nimi stejná zkušenost. Mráz už není jen na skle a na louži. Člověk si jej přinese v promrzlých prstech, v botách i pod kabátem.

Nezbývá než přiložit a nechat teplo, aby si ho zase pomalu vzalo do péče.

Antonín hlídal led i chlév

Sedmnáctého ledna přichází svatý Antonín Poustevník, nazývaný také Veliký. Bývá spojován s ochranou domácích zvířat. (

V pranostikách dostal navíc práci s ledem:

"Svatý Antonín poustevník přináší led, nebo jej láme; nemá-li žádný, vyrobí ho hned." 

Podobně zněla kratší podoba:

"Svatý Antonín najde-li ledy, tak je láme, nenajde-li, nadělá je."

Antonínův den ale připomínal i docela jinou stránku zimního hospodaření:

"Na svatého Antonína dáme maso do komína." 

Vedle mrazu a oblevy tu zavoní uzení masa ze zimních zabijaček. Zatímco venku se rozhodovalo, zda voda poteče, nebo znovu zamrzne, pod střechou se chystaly zásoby.

Pro hospodáře byla lednová proměnlivost důvěrně známá.

Včera šlo otevřít vrata lehce, dnes je drží přimrzlý sníh. Jeden den obleva ukázala kus cesty a druhý ji zima zase schovala.

Zvířata ovšem nemohla čekat, jak se počasí rozhodne.

Potřebovala krmení, suché místo a vodu, která nezůstane pod ledovou pokličkou. A tak se i za největšího mrazu otevíraly dveře chléva a po dvoře se nesla vědra.

Teplo světnice chutnalo nejlépe až tehdy, když bylo postaráno také o všechny pod ostatními střechami.

Priska nechala sníh zpívat

Osmnáctý leden patřil ve starých kalendářích svaté Prisce.

"Svatá Priska pod saněmi píská."

Dochovala se i podoba:

"Na svatého Priska pod saněmi píská.”

V lidovém rčení se tak jméno světice někdy proměnilo do mužského tvaru.

Krátká věta, a přece v ní člověk téměř slyší zimní cestu. Sníh pod nohama vrže, pod sanicemi skřípe a všechno kolem je tak tiché, že i obyčejný krok dostane vlastní hlas.

Od chalupy vede stopa. Za poslední zahradou se ztrácí mezi bílými stráněmi a lesem.

Priska za sebou nechá ten zvuk — a za ní už se blíží dny, jimž lidová paměť přisoudila zvlášť důkladný mráz.

Fabián a Šebestián uprostřed zimy

Dvacátého ledna přicházejí společně svatí Fabián a Šebestián.

"Svatý Fabián je zimy pán."

"Fabiánské mrazy málokdy schází."

"Na svatého Fabiána cesta zvoní pod nohama." 

Zmrzlá cesta už není měkká. Je tvrdá, každý krok na ní zazní a člověk si dobře rozmyslí, zda se zdrží venku déle, než musí.

Proto také:

"O svatém Fabiánu bez kožichu ani ránu."

Jenže ani Fabián neměl ve všech rčeních stejnou tvář. Někde se připomínala i možnost oblevy:

"O svatém Fabiáně pro polevu stojí sáně." 

Poleva je starší výraz pro oblevu. Když sníh povolil a cesta se rozměkla, saně musely počkat.

Vedle toho se však dochovalo ještě jiné, nadějnější rčení:

"Na svatého Fabiána a Šebestiána stromům opět míza dána." 

Zahrada přitom ještě nevypadá, že by se chtěla probouzet. Jabloně jsou holé, půda může být tvrdá a kolem kmenů leží sníh.

Ta pranostika však nese krásnou představu: pod zimním tichem se už chystá pokračování života.

Není třeba hledat právě toho dne proudící mízu. Stačí si připomenout, že ani nejhlubší zima nemá poslední slovo.

Hospodář se podíval na stromy, které na podzim ošetřoval a chránil.

Ještě stojí nehybně.

Ale jednou zase rozkvetou.

Anežka schovávala skřivana v rukávu

Jednadvacátého ledna přichází svatá Anežka Římská.

Její pranostiky jako by stály každá na jiné straně světnice. Jedna se drží tepla:

"O svaté Anežce od kamen se nechce."

Druhá připomíná, že zima svůj čas dobře zná:

"Svatá Anežka zimu nezmešká."

A třetí už nahlíží směrem k jaru:

"Svatá Anežka když laskavá, vypustí skřivana z rukáva." 

V tom je celý leden.

Člověk si ještě přisune stoličku blíž ke kamnům, ale při světlém dni už o něco déle postojí u okna.

Anežka ovšem dovedla hospodáře také varovat:

"Svatá Anežka kape ze stříšky, sedláče, schovej zhryzky." 

Zhryzky byly zbytky píce. I ty se mohly ještě hodit. Kapání ze střech nebylo důvodem rozhazovat zásoby; zima mohla trvat dál a krmení ubývalo každý den.

Skřivan tedy zatím zůstával především příslibem.

Ale i příslib umí zimní den trochu prosvětlit.

Vincenc sluncem plnil sudy

Dvaadvacátý leden patří svatému Vincenci.

Také on nejprve připomíná, kde je v lednu nejlépe:

"Na svatého Vincence seď doma u pece." 

Jeho další pranostiky nás však zavedou do vinařských krajů:

"Když se Vincenc sluní, víno sudy plní."

"Na Vincence slunce všudy naplňuje vínem sudy."

"Jasné slunko na Vincence k vinobraní chystá věnce."

A jasné počasí přitom nemuselo znamenat teplo:

"Má-li svatý Vincent svůj jas, má i svůj mráz." 

Réva ještě odpočívá, ale vinař už hledá na obloze znamení pro budoucí vinobraní.

Opačnou zprávu přinášela voda:

"Jsou-li o Vincenci vody plné koleje, na dobré víno ten rok není naděje." 

U nás v kopcích se pod okny vinice nerozkládaly. Přesto byla naděje na dobrou úrodu srozumitelná i zde. A jedno z Vincencových rčení myslelo vedle vína také na obilí:

"Svítí-li slunce v den svatého Vincence, třeba pro víno a žito starat se o žence." 

Za zimním sluncem tak mohl hospodář vidět své pole, louku a ovocnou zahradu. Všechno, co bude muset během roku vyrůst, aby bylo čím naplnit stodolu, sklep i stůl.

V lednu je úroda ještě daleko.

V myšlenkách už však má své místo.

Timotej zkoušel pevnost ledu

Ve starém kalendáři patřil čtyřiadvacátý leden svatému Timotejovi. Dnes se jeho církevní památka slaví společně s Titem šestadvacátého, ale pranostika zůstala u původního dne:

"Svatý Timotej ledy láme, nemá-li je, nadělá je." 

Jako by si s Antonínem předávali stejnou práci.

V chalupě už dobře věděli, že jeden měkčí den ještě jaro nepřivolá. Led může povolit, ale také se přes noc vrátit. A cesta, která odpoledne rozbředla, může být ráno hladká a tvrdá.

Zima ještě držela klíče od vrat.

Pavel obracel zimu

Pětadvacátého ledna přišlo Obrácení svatého Pavla.

Tentokrát už nejde o poustevníka z poloviny měsíce, ale o apoštola Pavla a připomínku zásadního obratu v jeho životě.

Lidová paměť spojila tento den také s obratem počasí:

"Na Pavla obrácení též i zima se promění; buď popustí, nebo zhustí." 

Říkalo se také:

"Den svatého Pavla na víru obrácení — zimy odvracení." 

Zima však ještě nic neslibovala. Mohla povolit sevření a pustit vodu do cest. Mohla také přitáhnout mráz a nechat chalupu znovu zmizet v bílé krajině.

Jasná obloha dávala lidem naději:

"Den jasný Pavla svatého znamená hojnost dobrého."

A někde už v lednu pomýšleli na podzimní stůl:

"Je-li jasný den svatého Pavla obrácení, těš se na bohaté posvícení."

Za příslibem úrody ale stále stála stodola a její zásoby:

"V den obrácení svatého Pavla, když teče voda po silnici, šetřte pro dobytek píci." 

Stejnou opatrnost připomínalo starší rčení:

"Na svatého Pavla obrácení — půl ovčí zimy." 

Hospodář se měl zamyslet, kolik krmení ještě zbývá. Do doby, kdy se ovce znovu dostanou na pastvu, mohlo být pořád daleko.

Pavlovy předpovědi ovšem sahaly i za hranice hospodářství. Vítr se spojoval s obavami z války, mlha s nemocemi a nepříznivé počasí s drahotou a hladem. V těchto rčeních se ozývá svět, ve kterém špatná úroda dokázala změnit život celé rodiny. 

Vedle všech starostí zůstala i jedna půvabná představa:

"Medvěd na svatého Pavla obrácení obrací se na druhý bok." 

Podle lidového vyprávění se tedy něco pohnulo dokonce i v zimním doupěti.

Jaro ještě nepřišlo.

Ale zima už se v příbězích začínala obracet.

A v rukávu už čekal skřivan

Po Pavlovu obrácení zbývalo ještě několik dnů.

Ve starém kalendáři se šestadvacátého ledna připomínal svatý Polykarp:

"Na svatého Polykarpa plná sněhu každá škarpa."

A devětadvacátého přicházel František Saleský:

"Na Saleského Františka meluzína si často zapíská."

Jejich církevní památky se později přesunuly — Polykarpova na třiadvacátého února a Františkova na čtyřiadvacátého ledna. Pranostiky si však uchovaly stará data. 

Škarpy mohly být pořád zaváté a kolem střech se mohl prohánět vítr.

Večer se stále přikládalo. Ráno se stále chodilo nakrmit zvířata a prošlápnout cestu.

Jen světla bylo přece o trochu víc.

Staří lidé to nemuseli měřit. Viděli, že se při návratu ze dvora ještě dá rozeznat klika na dveřích. Že soumrak chvíli počká. Že den už není tak krátký jako před Vánocemi.

Pranostiky jim nenabízely jistotu. Nesly zkušenosti, naděje i obavy těch, kteří byli na počasí závislí mnohem víc než my. Někdy si protiřečily, jindy říkaly téměř totéž různými slovy. Tak jako se mění počasí, měnilo se jejich znění od kraje ke kraji.

A světecká jména tomu všemu dávala místo v roce.

Leden došel od Tří králů k Pavlovu obrácení, přidal ještě několik mrazivých rán a pomalu se chystal předat kalendář únoru.

V chalupě se přiložilo poslední polínko před spaním. Petrolejka osvětlovala stůl a za malým oknem modral sníh.

Venku zůstávala zima.

Ale někde v Anežčině rukávu už čekal skřivan.