🕯️ Když Kunhuta opouštěla prutnice

 3. března — svatá Kunhuta

Po Albínově vodě a Eudokiině blátě přišlo do kalendáře jméno, které dnes zní skoro jako ze staré pohádky.

Kunhuta.

Člověk by si pod ním snadno představil paní v dlouhých šatech, která kráčí zasněženou krajinou a rozhlíží se, zda už může jaru trochu pootevřít.

Jenže začátek března býval na takové otevírání opatrný. U jižní stěny chalupy se dalo chvíli postát na slunci, ale za rohem ještě zebalo do tváří. Ze střechy kapalo a pod lesem ležel sníh, jako by se vůbec nechystal odejít.

Kunhuta proto neslibovala mnoho.

Jen malý kousek tepla.

A těm, kteří uměli číst ve starém hospodářském kalendáři, připomněla také vrbové proutí.

Císařovna, která odložila korunu

Svatá Kunhuta, nazývaná také Kunigunda, žila na přelomu desátého a jedenáctého století. Byla manželkou Jindřicha II. a roku 1014 byla spolu s ním korunována v Římě.

Její život patřil k panovnickému dvoru, ale také k podpoře klášterů a církevních nadací. Po manželově smrti vstoupila do benediktinského kláštera v Kaufungenu, který založila.

V životopisném podání pak vystupuje jako žena, která vyměnila císařskou nádheru za prostý řeholní život a službu ostatním.

Právě ten obraz zůstává v paměti nejsnáze.

Odložená koruna. Obyčejný šat. Ruce, které se samy pouštějí do práce.

Dožila v první polovině jedenáctého století. Její připomínka připadá na třetí březnový den.

Radlice z dávné legendy

Ke Kunhutě se váže také legenda o křivém obvinění z manželské nevěry.

Podle vyprávění měla svou nevinu prokázat přechodem přes rozžhavené radlice. Bosýma nohama po nich přešla, aniž se popálila. Proto se radlice objevují mezi předměty, podle nichž ji lze poznat na obrazech a sochách.

Patří to k legendárnímu podání jejího života. Příběh měl vyjádřit nevinu, důvěru a sílu člověka, který obstál v těžké zkoušce.

Ve vzdáleném světě císařských sídel tak Kunhutu doprovázely koruna a radlice.

V našem chalupářském kalendáři jí lidé svěřili něco mnohem tiššího: trochu březnového tepla a připomínku jedné končící zimní práce.

Jen o chlup tepleji

"Svatá Kunhuta — o chlup stoupne teplota."

Na tak skromný slib se nedalo mnoho namítat.

Neslibovala rozkvetlé zahrady ani suché cesty. Neříkala, že už večer nebude potřeba zatopit.

Jen o chlup.

Třeba tolik, aby povolil sníh kolem kamene. Aby z rampouchu ukápla další kapka. Aby se kočka na zápraží protáhla o něco spokojeněji než včera.

Člověk vyšel před chalupu, opřel se na chvíli o prohřátou zeď a zavřel oči.

Do tváře už slunce hřálo.

Od nohou ovšem táhlo pořád stejně.

Stejnou naději vyjadřuje i kratší podoba:

"Svatá Kunhuta zahřeje o chlup."

Po dlouhé zimě měl cenu i takový chloupek.

Kdo několik měsíců nosil dříví, ometal sníh a ráno nacházel zamrzlou vodu, nemusel čekat na velké oteplení, aby se zaradoval.

Stačil schod, na kterém už neležel led. Kousek odkryté pěšiny. Sluneční pruh na lavici u dveří, kde se najednou dalo chvíli posedět.

Čtyřicet studených rán

Jenže vedle oteplení se zachovalo i varování:

"Mrzne-li o svaté Kunhutě, mrzne ještě čtyřicet dní."

To už se poslouchalo hůř.

Člověk se těšil na zahradu a kalendář mu najednou jako by přisunul další dlouhou řádku mrazivých rán.

Čtyřicítka se ve starých pranostikách vrací opakovaně. Tady připomíná především dlouhé trvání chladu. Není třeba od Kunhuty odpočítávat každý den a čekat, že se počasí bude řídit přesným součtem.

Zkušenost za tou větou je ale dobře srozumitelná.

Začátek března může být ještě zimní. Když ráno znovu zbělá louka a pod botami křupe zem, je lépe nechat teplý kabát na dosah.

Na Vysočině se ostatně jaro málokdy přihnalo tak rychle, aby za sebou stačilo zavřít dveře před všemi mrazíky.

Kunhuta u vrbového porostu

Nejzajímavější Kunhutina průpověď nás však zavede od kamen k vodě:

"Svatá Kunhuta opouští prutnice."

Dnes už ta věta potřebuje trochu vysvětlit.

Prutnice byly porosty pěstované pro proutí, zejména vrbové. Odtud pocházel materiál pro košíkářskou práci.

Proutí se sklízelo v době vegetačního klidu, od opadu listí do předjaří. Kunhutin den připomínal, že období zimního řezání se blíží ke konci. Český rozhlas tuto průpověď vysvětluje jako upozornění košíkářům, že příliš pozdní řez mohl být na úkor následující sklizně.

Kalendář tedy nemluvil jen o počasí.

Říkal také: na tuhle práci už dlouho nečekej.

U vody ještě ležely ostrůvky sněhu. Pod botami měklo loňské listí a mezi holými větvemi bylo vidět dál než v létě.

Můžeme si představit svazky rovných prutů, opřené o sebe, a ruce ztuhlé chladem, které přesto pečlivě vybírají, co se bude hodit k pletení.

Každý prut vypadal nenápadně.

Ale ve svazku už se skrýval koš na brambory, ošatka nebo košík, se kterým hospodyně jednou vyjde na zahradu.

Z proutí se rodí koš

Kunhuta opouštěla prutnice, ale košíkářská práce tím končit nemusela.

Sklizené proutí čekalo na další zpracování a pod střechou bylo možné pokračovat i tehdy, když se venku znovu rozfoukal studený vítr.

V myšlenkách se můžeme posadit do světnice, kde je u lavice opřený svazek připraveného proutí.

Za oknem se střídá slunce s mrakem. Uvnitř se pruty pod zkušenýma rukama ohýbají a pomalu přibývá dno, stěna i pevný okraj budoucího koše.

Chvíli je vidět jen změť proutků.

Potom už tvar, který člověk poznává.

A nakonec věc, která bude sloužit dlouhé roky.

Takové koše mívaly v chalupě své místo. Čekaly u dveří, visely pod střechou, chodily s lidmi na pole a vracely se plné úrody.

Někde na začátku jejich příběhu přitom stál zimní den u vrbového porostu.

Možná právě jeden z posledních před Kunhutou.

Když se ozval Marin

Třetí březen má v některých starých přehledech ještě jednoho průvodce — svatého Marina.

K němu se váže rčení:

"Na svatého Marina někdy notně zahřímá."

Zatímco Kunhuta přidávala teplo po chloupcích, její kalendářní soused dovedl příchod jiné roční doby připomenout mnohem hlasitěji.

Člověk se zastavil uprostřed práce a zaposlouchal.

Opravdu to zahřmělo?

Nad lesem se zatáhlo, vzduch ztěžkl a z dálky přišel zvuk, který po zimě působil skoro nepatřičně.

Pak se možná přihnala přeháňka, slunce se schovalo a hospodář raději odnesl nářadí pod střechu.

Takový byl začátek března. Dokázal v jediném dni připomenout více ročních dob, než by si člověk přál.

Každá práce měla svůj čas

Dnes si příchod jara často představíme jako první květ nebo příjemné odpoledne.

Starý hospodářský rok měl ale víc znamení.

Některá práce začínala. Jiná musela včas skončit.

Bylo potřeba poznat, kdy ještě řezat proutí, kdy nevstupovat na příliš mokré pole a kdy už se podívat po semínkách.

Kunhuta tak stojí na malém, ale důležitém rozhraní.

Za zády má zimní sklizeň prutů. Před sebou jejich nový růst.

Na jedné straně košíkářovu náruč, na druhé vrbu, která se brzy začne probouzet.

A mezi tím několik dnů, kdy je potřeba dobře odhadnout čas.

Ne podle netrpělivosti člověka.

Podle toho, co dovolí krajina.

O chlup blíž

Večer se u chalupy zase ochladilo.

Voda v koleji dostala tenkou ledovou slupku, ze stínu se přihlásila zima a dveře bylo třeba rychle zavřít, aby se teplo zbytečně nerozutíkalo po dvoře.

Kunhuta neslíbila hotové jaro.

Jen o chlup vyšší teplotu.

Možná poslední cestu pro proutí.

A malé připomenutí, že i když krajina ještě vypadá zimně, některé hodiny už se daly do pohybu.

U lavice zatím ležel svazek prutů.

Venku za oknem čekala vrba na svůj čas.

A jaro bylo zase o chlup blíž.

K obrázku bych zvolil košíkáře vracejícího se od prutnice. Po pěšině podél potoka odchází starší muž v teplém kabátě a čepici, přes rameno nese svázanou náruč dlouhých, tenkých vrbových prutů.

Za ním zůstává nízký porost bezlistých vrb s loňskými pařízky a několika dosud neřezanými pruty. Mezi nimi leží zbytky sněhu, podél pěšiny vystupuje mokrá tráva. V dálce stojí stará chalupa bez okenic a nad ní se zvedají lesnaté kopce.

Nízké slunce lehce prohřívá proutí, zatímco sníh ve stínu má ještě studený modravý odstín. Malovaná ilustrace na šířku, bez textu — klidný obraz poslední zimní práce, po které už vrby necháme růst.