🕯️ Když Kateřina pověsila housle

Na lavici ležel sváteční šátek. Hospodyně ho ještě jednou uhladila dlaní, jako by na něm mohla zůstat nějaká vráska z celého dlouhého týdne. Za oknem se stmívalo a ze dvora přicházel chlad.

Dřevo bylo přinesené. Zvířata obstaraná. Večeře uklizená.

Dnes se ještě půjde mezi lidi.

Bylo pětadvacátého listopadu a do vesnice přišla svatá Kateřina. Se zimou za zády a s poslední taneční zábavou před adventem.

Ještě se rozeznějí housle. Ještě se po podlaze rozběhnou kroky.

A potom přijde čas, kdy se bude večer častěji přisedat ke kamnům.

Kateřina, která se nebála promluvit

Za známým listopadovým jménem stojí svatá Kateřina Alexandrijská.

Její příběh známe především z legend. Vyprávějí o vzdělané mladé křesťance z egyptské Alexandrie, která dokázala hájit svou víru i před mocnými. Podle legendy obstála v rozpravě s učenci a odmítla se svého přesvědčení vzdát.

S jejím mučednictvím se pojí obraz kola, které se mělo zázračně rozlomit. Na starých vyobrazeních ji proto poznáme také podle kola a meče. Je patronkou studentů, filozofů i svobodných žen a její památka připadá na 25. listopadu.

Do našeho chalupního vyprávění tak vstupuje žena, která měla vlastní hlas.

A právě ženský hlas býval dobře slyšet také při některých kateřinských zábavách.

Dnes si pro tanečníka přijdu sama

Kateřinské veselice mívaly zvláštní půvab. V některých krajích při nich platilo takzvané ženské právo.

Ženy zábavu pořádaly, přispívaly na muzikanty, staraly se o pohoštění a samy si vybíraly tanečníky. Místní pravidla se lišila; někde dostali muži svou volenku až později večer nebo o půlnoci. Takové zvyky jsou doloženy také na Nasavrcku a Chotěbořsku.

Představme si venkovskou hospodu.

Podél stěn sedí muži. Jeden si rovná vestu, druhý předstírá, že ho právě velice zajímá džbán na stole. Ale oba po očku sledují děvčata a ženy, které se mezi sebou domlouvají.

Muzika začne.

Žena vstane, upraví si sukni a vydá se přes místnost.

Dnes nemusí čekat.

Dnes si pro svého tanečníka přijde sama.

Možná s úsměvem. Možná trochu rozpačitě. A možná tak rozhodně, že se ostatní u stolu rozesmějí ještě dřív, než oslovený muž stihne vstát.

V takovém večeru bylo místo pro veselí i pro drobnou odvahu.

Někdo konečně vyzval toho, s kým si chtěl zatancovat už dávno. Jiná žena vytáhla z lavice vlastního muže, který by nejraději zůstal sedět.

Vždyť je Kateřiny.

A dnes se ještě tančí.

Housle do komína

Cecílie před několika dny připomněla muzikantům jejich patronku. Kateřina už přicházela uzavřít podzimní taneční veselí.

Říkávalo se:

"Svatá Kateřina zavřela muzikanty do chléva a pověsila housle do komína."

Byla to obrazná tečka za zábavami před adventním postem.

Housle si nemusíme představovat mezi sazemi. To staré rčení umělo několika slovy říct, že muzika dohrála a tanečníci se na nějaký čas rozejdou.

Představme si poslední tanec.

Na podlaze už je znát celý večer. U dveří leží mokré stopy, vzduch je teplý a lidé se ještě nechtějí loučit.

Ještě jednu!

Muzikanti se podívají jeden na druhého.

A zahrají.

Právě vědomí, že se něco na čas uzavírá, umí dát obyčejné chvíli zvláštní cenu. Člověk pozorněji poslouchá, pevněji si zapamatuje tváře a trochu déle podrží ruku, se kterou tančil.

Potom smyčec naposledy přejede po strunách.

Někdo zatleská. Někdo si ještě pobrukuje melodii. Ale u dveří už se hledají kabáty a šátky.

Kateřina pomalu sklízí své veselí.

Kateřina pod bílým šátkem

Venku mezitím mohl čekat docela jiný svět.

Kateřina patří k listopadovým svátkům, kolem nichž naši předkové vyhlíželi sníh:

"Svatá Kateřina přichází bíle oděná."

Stačí si představit ráno v kopcích.

Střecha přes noc zbělala. Na plotě leží úzké proužky sněhu a zahrada, ještě včera tmavá a mokrá, dostala nové obrysy. Holá jabloň stojí tiše, jako by se ani nechtěla pohnout, aby ze sebe tu první ozdobu nesetřásla.

Na zápraží zůstala stopa. Za ní další.

Někdo už šel pro dřevo a přinesl na podrážkách trochu zimy až ke dveřím.

Člověk vykoukne ven, přitáhne si svetr a vzpomene si na další říkání:

"Na svatou Kateřinu schováme se pod peřinu."

Tomu se u nás na Vysočině rozumí snadno.

Zvlášť ráno, když je pod přikrývkou dobře a venku se musí dojít ke slepičkám, přiložit do kamen a podívat se, zda někde nezamrzla voda.

Kateřina má v takové chvíli velmi přesvědčivý hlas.

Ještě chvilku.

Jenže chalupa už čeká, až někdo vstane.

Bláto, které slibovalo led

Svatá Kateřina nemusela přijít v bílém.

Někdy se místo sněhu rozléval po cestách déšť. Boty těžkly, u prahu přibývalo bláta a z nízké oblohy se zdálo, že zima ještě pořád váhá.

I pro takový listopad se uchovalo:

"Martin a Kateřina na blátě — Vánoce na ledě."

V té větě je schované očekávání změny. Když listopad zůstává mokrý, snad si mráz schovává sílu až na Vánoce.

Člověku se taková naděje mohla líbit. Zvlášť když už měl dost rozměklých cest a bláta, které se drželo na všem, co prošlo dvorem.

Další říkání hledělo nejprve k začátku prosince:

"Je-li Kačenka ucouraná, bývá Baruška naškrobená."

Kačenka v něm chodí po mokré zemi, zatímco Barborka má přijít upravená do bílé zimní parády.

Jako dvě sousedky, které se cestou k chalupě vystřídají.

Jedna s mokrým lemem sukně.

Druhá s bílým šátkem a krokem, který už může křupat ve sněhu.

Jsou to půvabné obrazy, které si člověk snadno zapamatuje. Počasí však nemusí starý rým poslechnout. Z kateřinského bláta nedokážeme spolehlivě určit, zda budou Vánoce mrazivé.

Můžeme se ale podívat ven a všimnout si.

Co leží na cestě? Drží se sníh ve stínu? Kape ze střechy?

A třeba si poznamenat, v jakých šatech přišla Kateřina letos k naší chalupě.

Když si práce přisedla ke kamnům

Po posledních zábavách se život vesnice začínal skládat do delších domácích večerů. Přicházelo také období společného draní peří.

Představme si světnici, ve které se lavice znovu přisunuly ke stolu.

Místo tanečníků si na ně sedly ženy. Na stole je peří, poblíž hrnek něčeho teplého a za oknem taková tma, že se sklo proměnilo v zrcadlo.

Ruce mají práci.

Ústa také.

Vypráví se, kdo s kým tančil, kdo přišel pozdě a komu se nechtělo domů. Někdo připomene veselou příhodu a smích se rozběhne kolem stolu stejně ochotně jako včerejší melodie.

Děti poslouchají a čekají, jestli se hovor nepřehoupne k nějakému příběhu, který ještě neznají.

Veselí z kateřinského večera tak může ještě chvíli žít ve slovech.

Jen už má kolem sebe jiný zvuk.

Šustění peří. Praskání dřeva. Tiché posunutí židle.

Venku listopad ubírá světlo.

Uvnitř přibývá času být spolu.

Poslední tanec, první očekávání

Kateřina stojí na zvláštním místě roku.

Za ní zůstávají podzimní slavnosti. Před ní se blíží advent, jehož první neděle připadá mezi 27. listopad a 3. prosinec.

V chalupě už je třeba myslet na zimu, ale zároveň se pomalu rodí jiné těšení.

Zatím nenápadné.

V hovoru o tom, co se upeče. V pohledu na zásoby. V představě dlouhého večera, při kterém bude doma vonět něco svátečního.

Housle odpočívají a šátek se vrací na své místo.

Venku možná padá sníh. Možná prší a cesta se leskne ve tmě.

A uvnitř si někdo při posledním přiložení do kamen vybaví melodii, na kterou se ještě včera tančilo.

Kateřina pověsila housle.

Ale radost z toho večera si lidé přinesli domů.

Teď s nimi může chvíli posedět u kamen — než se v chalupě začne vyprávět o Vánocích.