🏡 Když k nám přijde návštěva bez zaklepání

U nás se na návštěvy nechodí vždycky dveřmi. A už vůbec se předem neohlašují.

Dveře u nás bývají prakticky stále otevřené. Dolárek má totiž rád svobodu a během dne si chodí ven a domů, jak se mu právě zachce. Jednou zkontroluje zahradu, podruhé slepice, potřetí jen vyběhne zjistit, jestli se od poslední obchůzky náhodou něco důležitého nezměnilo.

A tak se občas stane, že otevřenými dveřmi projde i někdo, komu vlastně určeny nebyly.

Jednoho klidného odpoledne jsme s Dolárkem odpočívali. Dům byl tichý, venku si žil svůj obyčejný den a nic nenasvědčovalo tomu, že budeme mít návštěvu.

Najednou se ozval zvláštní zvuk.

Takové tiché zašustění, které do známých zvuků domu nepatřilo.

Zpozorněla jsem já a zbystřil i Dolárek. Vydala jsem se tedy zjistit, co se děje.

A tam, na zácloně u okna, seděl malý opeřený zvědavec.

Nevím, jestli ho dovnitř přivedla zvědavost, otevřené dveře nebo prostě jen špatně odhadnutá zatáčka. Každopádně se ocitl v úplně jiném světě, než do jakého původně mířil.

Dovnitř cestu našel snadno.

S cestou ven už to bylo horší.

A tak jsme měli o odpolední zábavu postaráno. My jsme se mu snažili ukázat správný směr a on měl na celou věc evidentně svůj vlastní názor. Chvíli to vypadalo, že se mu u nás možná docela zalíbilo.

Nakonec jsme ale společnými silami našli cestu ke svobodě a malý návštěvník se vrátil tam, kam patří – ven mezi stromy, keře a oblohu.

Dům zase ztichl.

Dolárek se mohl vrátit ke svému odpočívání a já také.

Jen jsem se ještě chvíli usmívala.

Protože na chalupě člověk nikdy úplně neví, kdo se zastaví na návštěvu.

Někdy přijde soused.

Jindy slepice tam, kde rozhodně nemá co dělat.

Občas motýl.

A někdy se na zácloně usadí malý opeřenec, který se přišel podívat, jak se vlastně žije na druhé straně otevřených dveří.

U nás zkrátka nemusíte na návštěvu klepat. Stačí přiletět.