🕯️ Když Josef vzal na zimu širočinu

19. března – svatý Josef, poslední ledy a jaro na zápraží

Na slunné straně chalupy už osychá lavička. Pod okapem se po poledni rozběhnou kapky a na dvoře vykukuje ze sněhu všechno, co pod ním celou zimu trpělivě čekalo. Kousek starého polínka, zapomenutý kámen i hlína, která voní jinak než na podzim.

Za stodolou se ale zima ještě drží. Ve stínu leží slehlý sníh a potok má při březích ledové krajky. Ráno pod botou zapraská zmrzlá louže, přestože včera odpoledne bylo skoro na rozepnutý kabát.

A právě do takového času přichází Josef.

V lidovém vyprávění nemá prázdné ruce. Nese pořádnou sekeru a jde dokončit práci, kterou před ním začal Matěj.

Světec pracovitého domova

Svatého Josefa si křesťanská tradice připomíná 19. března jako manžela Panny Marie a Ježíšova pěstouna. Evangelium jej nazývá spravedlivým mužem. Jeho příběhem prochází péče o rodinu, rozhodování v nejistotě i ochota vydat se na cestu, když bylo třeba své blízké ochránit.

Takový světec mohl být lidem v chalupách dobře srozumitelný. Člověk přece nemusel mnoho namluvit, aby na něm stál celý dům. Někdo musel spravit dveře, opatřit dřevo, postarat se o děti a ráno zase vstát k práci.

Josef, tradičně představovaný jako tesař, měl blízko k lidem od řemesla. Tesaři jej přijali za svého patrona a jeho svátek slavili také společnou bohoslužbou.

V jeho blízkosti si člověk snadno představí vůni čerstvého dřeva, hobliny pod nohama a ruce, které znají tíhu práce.

A když lidová představivost hledala někoho, kdo by se pustil do posledních zimních ledů, nemusela chodit daleko.

Co nezmohla Matějova pila

Jedna z nejvýstižnějších josefských pranostik říká:

"Nenajde-li led Matějova pila, najde Josefova širočina."

A jiná ji doprovází:

"Svatý Josef přichází na led s pantokem."

Širočina je tesařská sekera se širokým ostřím, také pantok označuje sekeru. V těch starých slovech je slyšet řemeslo, které kdysi patřilo ke každé vsi. Jen místo trámu se tentokrát pod ostřím ocitla zima.

Matěj ji měl načít, Josef dokončit. Voda se měla osvobodit, led povolit a krajina konečně vydechnout.

Jenže předkové dobře věděli, že ani světec se sekerou nemusí mít poslední slovo. Ve sbírce Čeňka Kramolíše z roku 1900 najdeme mnohem opatrnější podobu:

"Sv. Josef přijde na ledy s pantokem; jest-li je nezastane, tak jich nadělá."

To už zní jako zkušenost někoho, kdo se jednou nechal sluníčkem přemluvit příliš brzy.

Když nebylo co rozpouštět, mohl přijít nový mráz. Josef tak v jednom rčení zimu odháněl a v druhém jí ještě podržel dveře.

Čepce na pařezích

Podobně mluví i další stará pranostika:

"Nenajde-li sv. Josef čepce na pařezích, tak jich nadělá."

Ty čepce si člověk představí snadno. Kulaté sněhové čepičky na starých pařezech, na kamenech u lesa nebo na vršku plotového sloupku.

V březnu mohly přes den zmizet a přes noc narůst znovu.

A tak se na Josefa sice vyhlíželo jaro, ale teplé oblečení se ještě nemuselo stěhovat příliš daleko. Zvlášť u nás na kopcích, kde slunce zahřeje tvář a vítr vzápětí připomene, odkud právě přiletěl.

Zkušená hospodyně se podívala z okna, sáhla na kliku prochladlých dveří a dobře věděla, jestli už je čas lehčího šátku, nebo bude rozumnější ještě chvíli počkat.

Když potok odnese zimu

K josefskému času patřil také pohled k vodě:

"Svatý Josef sklání bradu, pluje zima dolů s vodou."

V té představě odchází zima po potoce. V kusu ledu, který se odlomil pod olší. Ve sněhové vodě ze stráně. V proudu, který je najednou hlasitější než ještě před týdnem.

Krátká pranostika říká také:

"Svatý Josef rovná vodu."

Vykládá se jako naděje, že se po jarním tání začnou vysoké vody uklidňovat. Bylo to přání důležité pro lidi žijící u řek i pro ty, kteří na vodě pracovali. Každý rok se ovšem voda řídila tím, kolik sněhu zůstalo v kopcích a jak rychle přišlo teplo.

U malého potoka za zahradou se dalo poznat mnoho. Jestli ještě přichází voda z lesů, zda led u břehu drží a jestli už je slyšet proud tam, kde bývalo celé týdny ticho.

Člověk se na chvíli zastavil, opřel o plot a poslouchal.

I takhle se čekalo na jaro.

Beránek poděkuje hospodáři

Jedna z nejmilejších josefských průpovědí se nedívá k řece ani k obloze, ale ke chlévu:

"Na sv. Josefa vyskočí beránek na vršek a poděkuje se hospodáři."

Je v ní radost z přečkání zimy.

Dlouhé měsíce se nosilo seno, podestýlalo a hlídalo, aby zásoby vystačily. A pak přijde den, kdy zvíře vyběhne ven a poskočí si tak lehce, jako by o žádných starostech nikdy neslyšelo.

Hospodář přitom ví své. Kolikrát počítal, kolik ještě zbývá píce a jak dlouho bude třeba čekat na první pastvu.

Beránkovo poděkování je půvabný lidový obraz. A také připomínka, že příchod jara znamenal pro hospodářství úlevu, na kterou se čekalo docela opravdově.

Josef zháší světlo

K jeho svátku patří i nenápadné rčení:

"Svatý Josef zháší světlo."

Za těmi slovy je prodlužující se den. Přirozené světlo vydrželo déle a večer už nepřišel do světnice tak brzy jako o Vánocích. Rčení se spojuje také se sklářským zvykem ukončovat období práce při umělém osvětlení.

Stačí si představit stůl u okna. Ještě před několika týdny na něm v tuhle hodinu stála rozsvícená lampa. Teď je vidět na ruce i bez ní.

Hospodyně navlékne jehlu, složí poslední spravenou košili a teprve potom zvedne oči k oknu.

Venku ještě není tma.

Nad střechou zůstává světlý pruh oblohy a člověk má najednou pocit, že se mu do dne vejde o trochu víc života.

Co Josef pověděl o úrodě

Počasí se samozřejmě sledovalo také kvůli polím. Kramolíšova sbírka zaznamenává:

"Je-li na sv. Josefa pěkně, následuje úrodný rok."

Najdeme v ní ale i dnes méně známé varování:

"Zahřmí-li do sv. Josefa, krávy toho roku málo dojí."

Jiné rčení přisuzovalo dobré znamení sněhu:

"Na svatého Josefa sníh – urodí se hojně bílého jetele."

Jednou se tedy vítalo slunce, podruhé mohl naději přinést sníh. Pranostiky vznikaly v různých krajích, zachovávaly různé zkušenosti a někdy si také odporovaly.

Čteme v nich především starost o to, aby narostlo obilí, bylo čím krmit a hospodářství vystačilo do další sklizně.

Celý rok se z jediného březnového dne vyčíst nedal. Ale kdo měl za sebou dlouhou zimu a před sebou dosud prázdná pole, ten se k obloze díval často.

Josef a Marie připravují jaro

Ve starých průpovědích Josef nezůstává sám. Za několik dní následuje 25. března Zvěstování Páně, lidově spojované s Pannou Marií. Oba svátky se proto v představě přicházejícího jara potkávají.

Stará sbírka zaznamenává:

"Josef s Marií zemi rozryjí."

Jinde Josef připravuje dřevo a Marie následně zatápí. Je to obraz pokračujícího oteplování: jeden přiloží první polínko, druhá pomůže teplu nabrat sílu.

Půda má povolit, sníh ustoupit a práce se postupně přestěhovat ze světnice a stodoly ven.

Na kopcích si na to někdy počkáme. Slunný záhon u zdi už láká, ale za plotem se ještě bělá. Hospodář obejde zahradu, zkusí zem a práci přizpůsobí tomu, co mu dovolí.

Kalendář může pobízet. Hlína má poslední slovo.

Svátek všech Pepíků

Josef býval také příležitostí zajít popřát. V historických popisech josefských oslav se objevují gratulace, drobné dárky, slavnostní káva i hudba na počest oslavenců.

V Praze se k němu přidávala známá Josefská pouť. Na tehdejším Josefském náměstí, dnešním náměstí Republiky, se scházeli návštěvníci u stánků. Kupoval se perník a pro milou třeba sladké srdce. Tesařští mistři a tovaryši zase přicházeli do kostela svatého Josefa na svou slavnostní mši.

Do našeho vyprávění ale docela stačí malá světnice.

Na stole hrnek, u dveří návštěva a oslavenec, který se tváří, že si s tím přece nikdo neměl dělat takovou práci. Jenže má radost. Z přání, ze známého hlasu i z toho, že někdo přišel.

Na lavici se uvolní místo, přisune se židle a chvíli se povídá. O dětech, o zdraví, o tom, jestli letos zima už opravdu skončí.

A venku zatím odkapává ze střechy.

Josefova širočina možná ještě všechny ledy nepřemohla. Za stodolou zůstává sníh a večer bude potřeba přiložit. Přesto už je ve dvoře něco jiného.

Vůně mokrého dřeva. Světlo na prahu. A dveře, které člověk nechá při návratu ze zahrady o chvilku déle otevřené.