⏳ Když i láska uměla vykat

Dnes nám připadá naprosto samozřejmé, že dítě řekne: "Mami, pojď sem," manžel zavolá na svou ženu křestním jménem a babičce vnouče bez rozpaků tyká.

Jenže ještě docela nedávno tomu tak všude nebylo.

Způsob, jakým lidé jeden druhého oslovovali, totiž nevyjadřoval jen blízkost. Prozrazoval věk, úctu, společenské postavení, rodinné vazby a někdy i to, kdo měl v domácnosti hlavní slovo.

A stačilo k tomu jediné malé zájmeno.

Ty, vy – a dokonce oni

Tykání je nejstarší a nejpřirozenější způsob oslovení. Jak se však společnost měnila, začaly vznikat zdvořilejší formy, kterými lidé dávali najevo úctu nebo odstup.

Vedle vykání se v minulosti rozšířilo také onikání.

Dnes už nám může znít skoro jako řeč ze starého filmu:

      "Co si přejí?"

     "Kde byli?"

     "Už jedli?"

Člověk přitom mluvil k jediné osobě.

Onikání se používalo jako uctivá forma oslovení a mohlo vyjadřovat společenský odstup či respekt. Postupem času však z běžné češtiny téměř vymizelo a převládlo dnešní vykání.

Jenže ani vykání se nezastavilo před dveřmi chalupy.

Když děti vykaly rodičům

Dnešní dítě, které by své mamince řeklo: "Maminko, dáte si kávu?", by asi vzbudilo údiv.

Dříve však vykání rodičům či prarodičům nebylo v některých rodinách nic neobvyklého.

Nebyla to nutně známka chladu nebo nedostatku lásky. Byla to úcta, ke které bylo dítě od malička vedeno. Rodič nebyl kamarád a mezi generacemi existovala hranice, kterou připomínal i jazyk.

A není to zase tak dávná historie.

Ještě ze 70. let 20. století znám z našeho okolí rodinu, kde děti vlastním rodičům vykaly.

Tedy z doby, kterou mnozí z nás sami dobře pamatují.

Když žena vykala vlastnímu muži

Ještě zvláštněji to dnes působí mezi manželi.

Manželství si spojujeme s důvěrností, a tedy automaticky s tykáním. Jenže ani to nebylo vždy samozřejmé.

Znám z našeho okolí případ manželství, kde žena svému muži vykala po celý život. A mluvíme o lidech, kteří žili ještě v polovině 20. století.

Dnes si něco takového sotva umíme představit.

"Přijdete dnes brzy domů?"

"Dáte si ještě polévku?"

A přesto tak spolu mohli dva lidé prožít celý život.

Samotné vykání nám nic neříká o tom, zda mezi nimi byla láska. Vypovídá však mnoho o době, ve které vyrůstali, o výchově a také o tehdejším postavení muže a ženy.

To, co nám dnes připadá vzdálené a formální, mohlo být pro ně naprosto přirozené.

V jedné rodině "ty" i "vy"

Časy se změnily a tykání postupně proniklo téměř do celé rodiny.

Děti tykají rodičům, vnoučata prarodičům, manželé si tykají samozřejmě.

Jenže jedna zvláštní hranice přetrvala dodnes.

Tchyně, tchán – snacha a zeť.

I dnes známe rodiny, kde syn řekne:

"Mami, dáš si kávu?"

A jeho žena se vzápětí obrátí ke stejné ženě:

"A dáte si k tomu něco sladkého?"

Žijí jako jedna rodina. Znají se třeba dvacet či třicet let. Společně slaví narozeniny a Vánoce, pomáhají si, starají se o vnoučata – a stále si vykají.

Někdy proto, že jim to vyhovuje.

A někdy možná proto, že po tolika letech už nikdo neví, jak vlastně začít s tykáním.

Kdo směl říct první "ty"?

Ani přechod od vykání k tykání nebýval a dodnes není úplně libovolný.

Nabídnout tykání bývalo určitým společenským gestem. Rozhodoval věk, postavení i vztah mezi lidmi. Mladší člověk neměl jen tak přijít ke staršímu a oznámit mu, že odteď si budou tykat.

Zbytky těchto pravidel známe dodnes.

A právě proto někdy vzniká ona zvláštní situace v rodinách. Snacha čeká, zda jí tchyně nabídne tykání. Tchyně má pocit, že po tolika letech už je hloupé to řešit.

A tak se vyká dál.

Rok.

Deset let.

Třicet let.

A nakonec by oběma připadalo skoro nepřirozené začít si najednou tykat.

Znamenalo vykání větší úctu?

Tady bychom měli být opatrní.

Snadno bychom mohli říci, že dříve měly děti k rodičům větší úctu, protože jim vykaly.

Jenže úcta se nedá změřit zájmenem.

Stejně jako dnešní tykání neznamená neúctu, tehdejší vykání nemuselo znamenat citový odstup.

Změnil se především způsob, jakým blízkost a respekt vyjadřujeme.

Kdysi byly vztahy mezi generacemi formálnější a společenské role pevněji dané. Dnes jsou rodinné vztahy zpravidla méně obřadné a rodiče a děti spolu často mluví mnohem otevřeněji.

Jedno není samo o sobě lepší než druhé.

Je to jiný svět.

Od "oni" až k "ty"

Během několika generací se toho změnilo neuvěřitelně mnoho.

Onikání, které kdysi znělo docela přirozeně, dnes téměř neslyšíme. Vykání rodičům zmizelo z většiny rodin. Manželka vykající vlastnímu muži by dnes byla velkou zvláštností.

A přece nám kousek starých časů zůstal.

Možná právě u rodinného stolu, kde dcera řekne:

"Mami, podej mi cukr."

A její manžel se vzápětí zeptá:

"Maminko, dáte si ještě kávu?"

Jedna rodina. Jeden stůl.

A mezi dvěma větami několik staletí proměn našeho jazyka, společenských zvyklostí i vztahů mezi lidmi.

Možná si ani neuvědomujeme, kolik toho o nás dokáže prozradit jedno obyčejné ty nebo vy.