🕯️ Když Gertruda otvírala zahradu

17. března — svatá Gertruda z Nivelles

Po Řehořových kolednících se cesta před chalupou zase utišila.

Dětské hlasy odešly s průvodem, ale jaro po nich zůstalo někde nablízku. V kapání ze střechy, v odkryté trávě u plotu a v pohledu hospodyně, která už při každé cestě přes dvůr nakoukla do zahrady.

Ještě ne?

Pod jižní zdí půda povolovala. Ve stínu pod keři se držel sníh a ráno se někdy na louži znovu objevilo tenké sklo.

Přesto už se na stole našlo místo pro semínka.

Přicházela Gertruda.

Světice, kterou staré hospodářské průpovědi znaly jako zahradnici.

Žena, která otevřela dveře potřebným

Svatá Gertruda žila v sedmém století na území dnešní Belgie. Pocházela z významné francké rodiny a spolu se svou matkou Ittou je spojena se založením kláštera v Nivelles, kde se stala abatyší.

Klášter poskytoval zázemí také poutníkům a lidem na cestách. K jejímu příběhu patří pohostinnost, péče o potřebné i zájem o studium Písma.

Zemřela 17. března roku 659.

Pozdější úcta jí svěřila ochranu zahradníků, cestujících, chudých i vdov. Její březnový den se zároveň stal jedním ze znamení začínající zahradnické sezóny.

V našem chalupářském kalendáři ji proto můžeme potkat u zahradních vrátek.

Ne s plnou náručí květin.

Zatím jen s příslibem, že se země brzy probudí.

Gertruda je zahradnice

Ve sbírce hospodářských průpovědí z roku 1900 se píše:

"Svatá Gertruda je zahradnice; do svaté Gertrudy má býti v zahradě zaseto a zasázeno."

Taková věta zní rozhodně.

Hospodyně na Vysočině by se ale nejspíš nejprve podívala z okna. Pokud pod plotem ležela závěj a rýč se do země nedostal, nezbylo než nechat kalendář ještě chvíli čekat.

Staré průpovědi vyrůstaly v různých krajích. Co bylo možné v teplé nížině, nemuselo být možné u horské chalupy.

Gertrudin den proto připomínal příchod zahradnické práce. O jejím skutečném začátku rozhodovala půda a počasí.

Ale i když se ještě nedalo vyjít na záhony, v myšlenkách už zahrada ožívala.

Tady bude cibule.

Sem přijde mrkev.

A tamhle se letos zkusí něco jiného.

Zatím byly všechny řádky schované v hlavě. Přesto už měly svůj začátek.

Semínka na stole

V chalupě se našlo místo, kde se dalo všechno v klidu přebrat.

Sáčky, složené papírky, drobné zásoby z minulého roku. Něco bylo potřeba doplnit, něco prohlédnout a nad něčím se chvíli zamyslet.

Semínko leželo v dlani a nevypadalo nijak zvláštně.

A přece v něm byl ukrytý budoucí záhon.

Listy, květy, kořeny, vůně i práce na celé léto.

Možná právě to bývá na předjaří nejhezčí. Zahrada ještě téměř nic neukazuje, ale člověk už ji vidí plnou.

Hospodyně přisunula sáčky blíž k oknu, aby na ně lépe viděla. Venku za sklem se leskla voda a na plotě posedával pták.

Do zahrady se zatím nemuselo spěchat.

Připravovat se na ni už ale bylo tak příjemné.

Slepička u louže

K Gertrudině dni patří jedna z nejpůvabnějších březnových pranostik:

"Napije-li se na Gertrudu z louže slepička, naškube si na Jiřího i kravička."

Od malé louže k celé pastvině.

Od slepičího zobáčku k trávě, která jednou nasytí krávu.

Pranostika spojovala březnovou oblevu s nadějí na zelenou píci kolem svatého Jiří, tedy 24. dubna.

Představit si ji není těžké.

Slepička vyjde ze dvora, zastaví se u vody a skloní hlavu. Potom ji zvedne, na okamžik znehybní a zase se pustí do svého důležitého obcházení.

Pro ni obyčejná louže.

Pro hospodáře znamení, že voda už nemusí být zamčená pod ledem.

A když povolí voda, snad brzy povolí i zem.

Na louce se objeví zelená. Nejdřív po troškách, na osluněných místech. Potom jí bude tolik, že si jí všimne i hladová kravička.

V několika slovech tak lidé přešli od tající zimy až k první pastvě.

Jenže Gertruda uměla také zamrazit

Vedle zahradnických nadějí se zachovalo varování:

"Mrzne-li na svatou Gertrudu, bude mrznout ještě celý měsíc."

A jiná podoba dodávala:

"Mrzne-li na svatou Gertrudu, jistě mrzne ještě čtyřicet dní."

Znovu ta dlouhá řádka studených rán, kterou jsme potkávali už u Kunhuty a čtyřiceti mučedníků.

Nebyla to přesná předpověď, podle které by se dalo odpočítat poslední zamrznutí louže.

Byla v ní zkušenost s předjařím, které člověka snadno naláká ven a potom mu ještě několikrát připomene zimu.

Odpoledne se u chalupy odkládal šátek.

Ráno se znovu hledaly rukavice.

Na zahradu už bylo vidět jinýma očima, ale s každou prací se ještě muselo zacházet opatrně.

Gertruda tedy držela v jedné ruce naději na setí a v druhé připomínku trpělivosti.

Proč Gertrudu doprovázejí myši

Na starých vyobrazeních se u Gertrudy objevují myši. Někdy u jejích nohou, jindy přímo na abatyšské berle.

Souvisí to s její úctou jako ochránkyně proti škodám působeným hlodavci. Lidové legendy jí připisovaly pomoc při myších a krysích pohromách.

Taková ochrana měla pro hospodářství docela konkrétní význam.

Ve stodole leželo obilí. V komoře mouka. Ve sklepě zásoby a někde stranou semena, která musela vydržet do dalšího setí.

Drobné šustnutí za truhlou proto nemuselo být nijak vítaným zvukem.

Myš na světcově obraze připomínala starost, kterou lidé znali z vlastního domu.

A přestože dnes může působit téměř půvabně, hospodyně by nejspíš dala přednost tomu, aby všechny myši zůstaly pěkně jen na obrázku.

Když přástky pomalu ustupovaly

Také v německy mluvících krajích bývala Gertruda spojována s příchodem jarních prací.

Tamní lidová tradice ji představovala jako světici, která odvádí přadleny od zimního předení. S prodlužujícími se dny a probouzející se zemí přibývalo povinností venku.

Nebylo to tak, že by jednoho dne všechny přeslice umlkly a druhého rána všichni vyšli na pole.

Roční práce se do sebe pomalu přelévaly.

U okna ještě čekalo něco k dokončení, ale za dveřmi už se hlásila zahrada.

Nářadí se vytahovalo ze svého zimního místa. Prohlížely se násady a připomínalo se, co bude letos potřeba opravit.

Chalupa začínala obracet pozornost ven.

Alexejova voda z hor

V některých starých přehledech doprovází Gertrudu téhož dne také svatý Alexej.

K němu patří průpověď:

"Na svatého Alexeje jde voda z hor a ryba ode dna."

I tahle věta patří do krajiny, která se dává do pohybu. Voda sestupuje z tajícího sněhu a život se probouzí i tam, kam člověk běžně nevidí.

U chalupy se tak mohlo sejít několik znamení najednou.

Potok zesílil.

Slepička našla louži.

Pod zdí povolila zem.

A hospodyně měla stále větší chuť vzít do ruky hrábě.

Zahrada za vrátky

Na Vysočině se ale nejprve chodilo obhlížet.

Který kout už oschl.

Kde se ještě boří noha.

Zda pod keřem neleží led a jestli se po zimě něco neuvolnilo u plotu.

Člověk prošel zahradou a měl pocit, že se po dlouhé době znovu setkává s někým známým.

Tady ten kámen.

Tahle pěšinka.

Místo, kde loni rostly květiny.

Všechno ještě vypadalo trochu unaveně, přimáčknuté sněhem a obarvené zimou do hněda.

Ale pod tou nevýraznou podobou už se chystalo tolik života, že stačilo několik teplejších dnů a zahrada začala vyprávět jinak.

Hospodyně se zastavila u vrátek a položila dlaň na jejich dřevěný okraj.

Slunce ho už trochu prohřálo.

Tak přece.

Gertruda nechává otevřeno

K večeru se semínka zase uklidila do sucha.

U plotu ještě zůstával sníh. Na dvoře se leskla louže a slepičky už zamířily domů.

Možná v noci znovu přituhne.

Možná se bude muset se setím ještě počkat.

Ale zahrada už nebyla tak vzdálená jako v lednu. Vrátila se do každodenních myšlenek, do plánů i do rozhovorů u stolu.

Gertruda jí toho dne jen pootevřela vrátka.

A jaro už vědělo, kudy má přijít.