🌦️ Když duben měnil náladu

Březen přisedl ke kamnům a duben už by rád vyběhl ven.

Jen se ještě nedokázal rozhodnout, co si vezme na sebe.

Ráno přijde ve slunečném kabátku, po poledni přes něj přehodí dešťový plášť a navečer si vzpomene, že někde nechal zimní čepici.

My mezitím stojíme u dveří v pracovním oblečení.

Na lavičce leží rukavice, u záhonu čeká nářadí a v hlavě máme seznam práce, který se od rána zase trochu prodloužil.

Před chvílí bylo přece tak hezky.

Jenže duben se právě rozhodl, že bude sněžit.

A proti tomu se s hráběmi v ruce těžko něco namítá.

Ještě tam budem

"Duben — ještě tam budem." 

Na našem dubnovém obrázku sedí děti pořád na peci.

Už se však nechoulí tak spokojeně jako v březnu. Natáčejí se k oknu a zvědavě vyhlížejí, protože venku se děje něco, u čeho by rozhodně chtěly být.

Zelená tráva.

První kvítky.

Drobné lístky na větvích.

A mezi tím vším poletuje sníh.

Košíček čeká na lavici a výprava se zatím odkládá.

Také my už máme myšlenky převážně na zahradě. Rádi bychom venku zůstávali déle a večer se vraceli s pocitem, že se zase něco podařilo.

Duben nás ale občas zažene do chalupy tak rychle, že cestou zapomeneme uklidit nářadí.

A než si ohřejeme ruce, za oknem znovu svítí slunce.

Jako by se nic nestalo.

Časy a nečasy

"Aprílové počasí jsou časy a nečasy." 

Tohle pořekadlo se s dubnem nijak dlouze nezdržuje.

Zná ho.

Ví, že modrá obloha nad chalupou ještě neznamená, že tam za chvíli zůstane. Stačí se otočit k záhonu a od lesa už přichází tmavý mrak.

Nejdřív několik kapek.

Potom déšť.

A někdy i drobné ledové krupky, které se rozběhnou po zápraží, jako by jim celé jaro patřilo.

Schováme se pod střechu a čekáme.

Dolárek vedle nás chvíli pozoruje zahradu. Pokud měl zrovna rozečtené důležité zprávy u plotu, považuje takové přerušení obchůzky za zbytečné.

Vždyť tam ještě nebyl hotový.

Nakonec přijde blíž, otřepe se na místě, které bychom mu sami nevybrali, a podívá se na nás.

Tak co teď?

Teď nic.

Teď počkáme, až duben přestane.

Když se zahrada napije

Ne každý dubnový déšť však přichází se studeným větrem.

Někdy se snese tiše. Zachytí se na mladých lístcích, ztmaví hlínu a naplní zahradu vůní, kvůli které se člověk na chvíli zastaví i s plnou konví v ruce.

"Je-li v dubnu teplý déšť, hojné požehnání jest." 

Po takovém dešti vypadá všechno o trochu živější.

Tráva se leskne.

Na větvičkách visí kapky.

A záhony dostaly napít, aniž bychom museli chodit pro vodu.

Naši předkové v tom viděli naději pro budoucí úrodu:

"Mokrý duben přislibuje dobrou sklizeň." 

My se po dešti projdeme zahradou a také máme radost.

Jen bychom někdy ocenili, kdyby voda přišla až ve chvíli, kdy odneseme polštář z lavičky, uklidíme sáček se semínky a zavřeme dveře do kůlny.

Duben má ovšem vlastní pořadí práce.

Na to naše se příliš neohlíží.

Bílá čepička na prvních květech

Potom přijde ráno, kdy se za oknem znovu objeví bílá.

Na trávě leží sníh.

Na plotě také.

A první kvítky mají čepičky, o které si rozhodně neřekly.

Člověk chvíli stojí u okna a přemýšlí, jestli to bylo opravdu potřeba.

Stará pranostika však připomíná:

"Dubnový sníh rodí trávu." 

Je v ní naděje, že i taková pozdní nadílka přinese zemi vláhu.

Zahrada v dubnu už ovšem není zahradou lednovou. To, co tehdy odpočívalo pod peřinou, může mít teď mladé lístky nebo otevřené květy. Proto si při návratu chladu všímáme, co už se probudilo a co by potřebovalo naši pozornost.

Někdy bílá návštěva odejde během dopoledne.

Slunce se opře do zahrady, z plotu ukápne voda a do večera zůstane sníh jen ve stínu.

Jindy se u nás na kopcích zdrží déle.

Pak zase přitáhneme bundu ke krku a obejdeme zahradu o něco pomaleji.

Dolárek se mezitím snaží zjistit, kam se přes noc poděla všechna ta pěkná odkrytá hlína.

Také on má k dubnovému počasí své připomínky.

Ovčákova zasněžená hůl

"Nechť si duben sebelepší bývá, ovčákovi hůl přec jen se zasněžívá." 

Tohle pořekadlo jako by k nám přišlo z větrné stráně.

Před očima se objeví ovčák, který ráno vyšel za stádem do pěkného dne a odpoledne si oprašuje sníh z rukávů.

My už většinou nechodíme po pastvinách s holí. Přesto se nám stává něco podobného.

Vyjdeme ve svetru.

Vrátíme se pro bundu.

Na chvíli si sundáme čepici.

Za rohem ji zase nasadíme.

Na židli se během jediného dne vystřídá tolik oblečení, že to vypadá, jako by do chalupy přijela návštěva.

Duben učí člověka nechávat si něco po ruce.

Teplý svetr.

Suché rukavice.

A trochu trpělivosti pro chvíli, kdy se počasí zase rozhodne jinak.

Přes dubnové mraky až k podzimu

"Studený a mokrý duben plní sklepy a sudy." 

Když to čteme u nás v chalupě, možná si spíš než sud vína představíme košíky jablek, zeleninu a police plné sklenic.

Také v téhle pranostice lidé hleděli daleko dopředu.

Přes jarní mraky až k podzimu.

Dívali se na déšť a přáli si, aby z něj jednou byla dobrá úroda. Aby bylo co uložit, zavařit a přinést na stůl, až se rok zase obrátí k zimě.

Dnes už po jednom měsíci nechceme, aby rozhodl za celý rok. Té naději však rozumíme.

Stačí se zastavit u rybízu nebo angreštu.

Zatím jsou na větvičkách lístky a drobné základy budoucí úrody.

My už ale v duchu vidíme plnou misku.

U jabloní se zase snadno zatouláme až ke koláči.

Zahrádkářská představivost má na jaře napilno.

Často víc než naše ruce.

Zahrada už nepočká do zítřka

V dubnu se nedá projít kolem záhonu bez zastavení.

Včera tam byla jen hlína.

Dnes z ní vykukuje zelená špička.

Včera držel pupen pevně zavřeno.

Dnes už z něj vyhlíží lístek.

Člověk původně vyšel jen pro něco do kůlny, ale cestou se přihodí tolik drobných událostí, že se vrátí mnohem později.

A někdy bez toho, pro co šel.

Také slepičky mají svůj jarní program. Každé odkryté místo stojí za prohlídku a každá hromádka za důkladné přehrabání.

Dolárek kontroluje obvod zahrady.

My kontrolujeme záhony.

Práce je tedy rozdělená spravedlivě — alespoň podle těch, kteří právě nenosí kompost.

S výsevy, výsadbou i odnášením choulostivých rostlin ven se však stále řídíme skutečným počasím. U nás v kopcích nemusí být připraveno totéž co dole v teplejším kraji.

Někdy je potřeba počkat.

A někdy jen udělat jinou práci, než jsme si ráno napsali.

Plán na stole, přeháňka nad lesem

Dubnový seznam bývá dlouhý.

Připravit záhon.

Něco vysít.

Prohlédnout stromky.

Uklidit pěšinku.

A ještě se vrátit pro provázek, který jsme si určitě někam položili.

Na stole vypadá všechno docela rozumně.

Venku se ukáže, že jedna práce vede ke druhé a ta má ještě malou odbočku.

Potom přijde přeháňka.

Zažene nás domů a na chvíli nás posadí.

Možná právě tehdy zjistíme, že jsme si od rána ani neodpočinuli.

Uděláme čaj, podíváme se z okna a necháme déšť, ať zatím pracuje za nás.

Pranostika dubnovému dovádění dokonce přeje:

"Když duben laškuje, bývá mnoho sena a obilí." 

Tak ho chvíli necháme laškovat.

Jen ten polštář z lavičky jsme opravdu mohli odnést včas.

Ještě chvíli v teple

Večer se v chalupě rozhostí klid.

Na botách zasychá hlína, u dveří zůstala bunda a na stole leží poznámka, co uděláme zítra.

Venku se leskne tráva.

Nad lesem možná svítí poslední slunce. Možná tam čeká další šedý mrak.

Na našem obrázku děti pořád sedí na peci. Už se ale dívají k oknu, protože za ním je tolik věcí, kvůli kterým stojí za to sejít dolů.

Kvítky u plotu.

Zelená pěšinka.

Celý svět, který se po zimě znovu otevírá.

Také my už bychom nejraději zůstali venku.

Kamna přesto ještě necháme hřát.

Až duben znovu přinese studenou přeháňku, vrátíme se na chvíli do tepla a připomeneme si známá slova:

Duben — ještě tam budem.

Košíček však necháme připravený na lavici.

Jaro už je za oknem.