🛠️ Když dřevo vozili formani

Ještě nebylo pořádně světlo a ve dvoře už bylo slyšet koně. Jeden netrpělivě přešlápl, druhý otočil hlavu za hospodářem. Čekala je cesta. Ne jen kolem vsi a zpátky domů k obědu, ale cesta přes kopce, z níž se mohli vrátit až za několik dní.

Hospodář zkontroloval postroje, kola i náklad. Dřevo muselo na voze držet pevně. Kdyby se v prudkém svahu pohnulo, žádné silné ruce by je nezastavily. Potom vzal opratě, pobídl koně a vůz se pomalu rozjel.

Tak vyjížděli formani — muži, kteří převáželi náklady koňskými povozy. Nevozili jen dřevo. Na vozech putovaly také šindele, úroda, tkaniny nebo výrobky sklářů. To, co vzniklo v lese, na poli či v dílně, se díky nim dostávalo k lidem za vzdálenými kopci.

U nás ve Žďárských vrších mělo dřevo zvláštní cenu. Rostlo všude kolem, ale samo se k hamru ani ke sklářské huti nedostalo. Bylo třeba je pokácet, připravit, naložit a odvézt. Zdejší sklárny a hamry stávaly v krajině bohaté na lesy; také Křižánky měly v minulosti obojí.

Vozka znal cestu jinak než člověk, který se po ní jen jednou prošel. Věděl, kde po dešti měkne hlína, ve kterém stoupání je lepší seskočit z vozu a kde musí koně nechat vydechnout. Když se kolo zabořilo do bláta nebo přišel sníh, bylo poznat, že formanství není pouhé sezení na kozlíku. Cesta si někdy vzala víc času, než jí člověk chtěl dát.

A koně? Ti nebyli jen silou před vozem. Forman na nich závisel každý den. Musel je zapřáhnout, napojit, nakrmit a dopřát jim odpočinek. Teprve potom mohl myslet na sebe. Večer bylo třeba najít místo, kde náklad bezpečně zůstane do rána a kde si oddechne člověk i zvíře.

Doma zatím uběhl další den. V chalupě se pracovalo dál, ale při každém vzdáleném zarachocení kol mohl někdo zvednout hlavu: "Už se vrací?" Forman přivážel výdělek, někdy také něco potřebného z města. Přivážel ovšem i zprávy. Věděl, co se staví za kopcem, kde byla dobrá úroda a co lidé povídali na trhu.

V tom se podobal cestě samotné. Ta také nevozila věci jen jedním směrem. Dřevo mohlo odjíždět z hor, jiné zboží se vracelo zpátky. Vesnice, které nám dnes připadají blízko, byly tehdy oddělené hodinami drkotání, prudkými svahy a počasím, s nímž se nedalo smlouvat. Forman je spojoval.

Ne každý muž s koňským vozem byl ovšem forman. Hospodář, který odvezl vlastní úrodu na blízký trh, prostě vykonal jednu ze svých prací. Formanství bylo přivýdělkem nebo živobytím založeným na přepravě nákladů. Dochovaná formanská usedlost z Velkých Karlovic připomíná, že se taková práce mohla spojovat i s vlastním hospodářstvím. Tamní formani vyráželi se zbožím dokonce do Brna, Vídně či Budapešti. To jsou však doložené valašské cesty — ne trasy, které bychom bez dalších dokladů měli přisuzovat formanům z Křižánek.

Když se dnes po cestě ozve motor nákladního auta, za chvíli je pryč. Kdysi by bylo slyšet pomalý rytmus kopyt, skřípnutí vozu a hlas člověka, který své koně dobře znal. Náklad by se za zatáčkou ztrácel dlouho — a ještě déle by trvalo, než dorazí tam, kam měl.

Na starých cestách už formanské vozy nepotkáváme. Přesto po nich zůstala jedna prostá připomínka: věci, které lidé vyráběli v chalupách, hutích a dílnách, se samy do světa nevydaly. Někdo pro ně musel přijet, pevně je naložit a vyrazit přes kopce.

K článku jsem vytvořil obrázek formana s vozem dřeva na podzimní cestě Žďárskými vrchy. Nechal jsem ho bez textu, aby mohl být rovnou úvodním obrázkem. Obrazový postup mi pomohl zachytit cestu jako živou scénu, ne jen samotný povoz.