🕯️ Když Dorota přinesla košíček

Po Hátě zůstalo za trámem trochu chleba a v chalupě přání, aby byl další rok pokojný.

Jenže ráno se za oknem znovu roztočil sníh.

Usazoval se na plotě, na větvích jabloní i na vyšlapané pěšině ke stáji. Hospodář se podíval ven a sáhl po čepici.

"Svatá Dorota — sněhu forota."

Hospodyně od kamen přikývla.

Šestý únor rozhodně nebyl dnem, kdy by se dalo spolehnout na jaro. Dorota uměla zahradu znovu přikrýt a všechny pěšinky pěkně zarovnat.

"Svatá Dorota stromy sněhem ometá," říkávalo se také. 

A přece právě tahle světice přicházela s košíčkem květin a ovoce.

Uprostřed zimy.

Růže a jablka ze vzdálené zahrady

Příběh svaté Doroty nás zavádí do maloasijské Kappadokie, na území dnešního Turecka.

Podle legendy byla mladou křesťankou, která se odmítla vzdát své víry. Za pronásledování křesťanů na počátku čtvrtého století ji čekala mučednická smrt.

Cestou na popraviště mluvila o zahradě nebeského ženicha, kde kvetou květiny a dozrává ovoce.

Úředník Theofil se jí posmíval. Ať mu tedy z té zahrady pošle růže a jablka.

Taková prosba měla v zimním čase znít jako výsměch.

Podle legendy však anděl přinesl košíček růží a jablek. Když jej Theofil dostal, obrátil se na křesťanskou víru.

Květiny a ovoce se staly Dorotiným znamením. A ona sama patronkou zahradníků a květinářů.

V chalupě se podobný příběh mohl poslouchat docela jinak než v létě.

Za oknem bílé větve.

Na stole poslední uschovaná jablíčka.

A ve vyprávění růže, které nezahubil mráz.

Dvě Doroty v jednom měsíci?

Dnešní Doroty slaví v českém občanském kalendáři jmeniny šestadvacátého února.

Ve starých pranostikách a obyčejích však hledáme svatou Dorotu šestého února. Právě k tomuto dni patří její sníh, košíček i lidové obchůzky. 

Když tedy hospodář vzpomínal Dorotu při pohledu na zasněžený dvůr, nemusel čekat až na konec měsíce.

Ta jeho už právě přišla.

Ještě mezi závějemi.

Ale s příběhem rozkvetlé zahrady.

Když do chalupy přišlo divadlo

S Dorotou nepřicházelo jen vyprávění u kamen.

Někde přišla sama až ke dveřím.

Tedy někdo, kdo ji představoval.

Skupinky doroťáků obcházely stavení a hrály příběh světice. Původně takové hry předváděli také dospělí, později se chození s Dorotou stávalo především záležitostí dětí a mládeže.

Stačily jednoduché převleky, papírová koruna pro panovníka a dřevěný meč. Za představení dostávali účinkující potraviny nebo peníze.

Představme si, jak se otevřely dveře.

Do světnice vstoupila Dorota, za ní král a další postavy. Najednou bylo třeba odsunout stoličku, přivolat děti od kamen a udělat trochu místa.

Hospodyně si otřela ruce do zástěry.

Babička se na lavici posunula.

A děti byly připravené dřív, než je někdo stačil pobídnout.

Chalupa měla divadlo.

Bez opony, bez vstupenek a bez jeviště.

Zato docela zblízka.

Král, Dorota a košíček

Dorotské hry měly mnoho podob.

V některých se příběh především zpíval, jinde si účinkující rozdělili jednotlivé úlohy a předváděli děj. Vedle Doroty vystupoval panovník, Theofil, kat a podle místní podoby také anděl nebo čert.

Kořeny her sahají hluboko do minulosti.

Na Valašsku byly dorotské obchůzky rozšířené a udržely se tam až do poloviny dvacátého století. 

Děti u kamen sledovaly příběh dívky, která neustoupila ani mocnému vladaři.

Některý malý divák se možná přitiskl blíž k babičce, když přišel kat.

A vzápětí natahoval krk, aby nepřehlédl košíček.

Růže uprostřed února přece nebyly něco, co by člověk viděl každý den.

Sníh od plotu, voda do bot

Dorota měla své slovo také na dvoře.

"Na svatou Dorotu odmeť sníh od plotu."

Závěje se u plotů uměly nahromadit tak, že člověk chvílemi nevěděl, kde končí pěšina a začíná zahrada.

Jiná pranostika ovšem nabízela mnohem mokřejší podobu dne:

"Na svatou Dorotu rádo teče do botů." 

Ráno ještě zmrzlá cesta, v poledne břečka.

Pod bílou krustou se schovávala voda a stačil neopatrný krok. Hospodář se mohl vrátit ze dvora s výrazem, který prozrazoval, že Dorotu poznal osobně.

Hospodyně mu přistrčila místo u kamen.

A boty dostaly svůj obvyklý kout na sušení.

Když byla Dorota ucouraná

Obleva nemusela znamenat jen mokré nohy.

Lidé v ní hledali také příslib budoucí úrody:

"Je-li svatá Dorota ucouraná, zvedou se brambory."

Taková Dorota jako by přišla po rozbředlé cestě, s mokrým lemem sukně a blátem na botách.

Nevypadala příliš slavnostně.

Ale pokud měla přinést pěkné brambory, hospodář by jí tu trochu nepořádku jistě odpustil.

Hospodyně zase sledovala slunce:

"Když na Dorotu svítí slunce, ponesou hodně slepice." 

To už byl příslib, který stál za pohled k obloze.

Po zimě, kdy se každé vajíčko hodilo, se na hnízda chodilo s nadějí. Slunečný den mohl hospodyni potěšit ještě dřív, než nahlédla do kurníku.

Slepičky si ovšem dělaly věci po svém.

O pranostiku se s nimi nikdo předem neporadil.

Co napovídaly kapky na Hlinecku

Z našeho blízkého kraje pochází ještě jedna zajímavá představa.

Na Hlinecku se věřilo, že vydatný déšť nebo alespoň voda odkapávající na Dorotu ze střech slibují dobrou dojivost krav. 

Hospodář tedy mohl stát pod okapem a v obyčejném kapání slyšet něco mnohem příjemnějšího.

Budoucí mléko.

Hospodyně by k tomu možná přidala tvaroh a máslo.

A děti by nejspíš myslely na hrnek, který ráno dostanou ke snídani.

Tak se z únorového počasí vyhlížel užitek pro celý dům.

Zahrada byla ještě bílá, ale lidé už v duchu počítali s tím, co přinese další rok.

Dorota rozdávala ptačí písničky

Vedle sněhu a vody má Dorota také něžnější pranostiky.

"Svatá Dorota donese skřivánka v košíčku."

"Svatá Dorota rozdává ptáčatům písničky." 

Jako by v jejím košíku nebyly jen růže a jablka.

Někde mezi nimi se schovával také první zpěv.

Člověk otevřel dveře, na chvíli přestal poslouchat vlastní kroky a zaposlouchal se do zahrady.

Na našich kopcích mohl skřivan ještě chybět.

Ale už sama představa, že se ptáci brzy ozvou hlasitěji, dokázala zimní den trochu proměnit.

Od plotu se ozvalo krátké pípnutí.

Hospodyně zvedla hlavu.

Pak se usmála a šla dál se svou prací.

Zahradníci zatím čekali

Patronka zahradníků měla svátek v době, kdy se na mnoha místech ještě nedalo do země sáhnout.

Zvlášť u nás v kopcích.

Záhony spaly pod sněhem, jabloně stály holé a cesta k zahradní brance mohla být zavátá.

Hospodyně však věděla, kde má schovaná semínka.

Hospodář si pamatoval strom, který loni potřeboval podepřít.

A babička možná přemýšlela, zda jí letos u plotu zase vykvetou oblíbené květiny.

Na zahradě se zatím nepracovalo.

Přesto už měla své místo v hovoru u stolu.

Když se za doroťáky zavřely dveře

Představení skončilo.

Král si přidržel papírovou korunu, aby mu cestou nespadla, a Dorota si přitáhla šátek. Výslužka byla uložená a za dveřmi čekala další chalupa.

Ve světnici ještě chvíli zůstalo jejich vyprávění.

Děti si opakovaly, kdo co řekl, babička přidala vzpomínku a hospodyně se vrátila k večeři.

Venku se znovu rozletěl sníh.

Dorota si svou zimní pověst hlídala.

Ale v chalupě už toho dne zaznělo slovo růže.

A jablka.

A někdo se mezi řečí zeptal, kdy asi letos poprvé vyjdou do zahrady.