🕯️ Když čtyřicet mučedníků počítalo mrazíky

10. března — čtyřicet mučedníků ze Sebasty

Po Tomášově sněhové kaši mohlo přijít ráno, které člověka znovu zastavilo na prahu.

Včera tekla po cestě voda. Dnes se louže leskla ledem. Tráva zbělela jinovatkou a plot vypadal, jako by ho někdo přes noc pocukroval.

Hospodyně vyšla pro dřevo, přitiskla si polínka k zástěře a před schodem se zarazila.

Zase to klouže.

Slunce už se opíralo do stěny chalupy, ale od země stoupal chlad. A za dveřmi čekala kamna, která ještě zdaleka neměla odslouženo.

Kolik takových rán nás ještě čeká?

Starý kalendář měl pro tento den odpověď, která příliš nepotěšila.

Čtyřicet.

Desátého března se totiž připomínalo čtyřicet mučedníků ze Sebasty. Jejich počet přešel do pranostik a zanechal v nich dlouhou řádku studených rán.

Ale také naději, že se jaro nakonec přece jen dostane na svobodu.

Čtyřicet mužů u ledové vody

Za nezvyklým názvem svátku stojí příběh skupiny křesťanských vojáků, kteří podstoupili mučednickou smrt kolem roku 320 v Sebastě, v oblasti dnešního tureckého Sivasu.

Podle církevního podání odmítli obětovat pohanským bohům a vzdát se své víry. Za trest byli vystaveni krutému chladu v ledové vodě. Na břehu měly být připravené vyhřáté lázně — možnost úniku pro toho, kdo by své přesvědčení odvolal.

Vyprávění dále říká, že jeden z mužů zkoušku nevydržel a odešel. Na jeho místo však vstoupil jeden ze strážců, který se přihlásil ke křesťanství. Počet tak znovu dosáhl čtyřiceti.

Podrobnosti tohoto příběhu se dochovaly v náboženské tradici a legendárním podání. Jeho hlavním motivem zůstala vytrvalost a věrnost i v těžké chvíli.

Do chalupářského kalendáře se jejich památka otiskla především chladem.

Jako by se ozvěna dávné ledové noci přenesla do březnových zahrad, na louky a před vrata stavení.

Čtyřicet mučedníků, čtyřicet mrazíků

"Čtyřicet mučedníků — čtyřicet mrazíků."

Krátká věta, která se dobře pamatovala.

Stačilo ráno otevřít dveře a podívat se na trávu. Jestli byla bílá, člověk měl hned o čem přemýšlet.

Delší podoba říkala:

"Mrzne-li na den Čtyřiceti mučedníků, přijde ještě čtyřicet ranních mrazíků."

Důležité je právě to slovo ranních.

Neznamenalo to nutně čtyřicet dnů nepřetržité zimy. Odpoledne mohlo slunce hřát do zad, ze střechy kapat a u zdi se objevovat první zelená. Přesto se v noci vyjasnilo a ráno bylo znovu bílé.

Na kopcích se taková představa vysvětlovala skoro sama.

Člověk se přes den zaradoval a následujícího rána zase hledal rukavice.

Pranostika připomínala, že jaro nepřichází všude najednou. A že teplé odpoledne ještě nezaručuje vlídnou noc.

Jitřeníci chodili před hospodářem

Zachovala se také podoba:

"Čtyřicet mučedníků — čtyřicet jitřeníků."

Nezvyklé slovo dnes zní skoro pohádkově. V této průpovědi připomíná ranní mrazíky, které se hlásí s jitrem.

Můžeme si je představit jako drobné studené návštěvníky, kteří přicházejí ještě před hospodářem.

Přejdou přes louku, postříbří stébla trávy a přetáhnou přes louži tenké sklo. Na plot položí bílou krajku a potom se schovají do stínu za chalupou.

Jakmile nad střechu vystoupí slunce, začnou ustupovat.

Pod lesem se ale některý zapomene déle.

A člověk, který šel v poledne kolem stavení s rozepnutým kabátem, mohl o pár kroků dál zjistit, že tam za rohem je pořád docela jiný svět.

Mráz mohl slibovat i úrodu

Ne všechny průpovědi spojovaly tento den jen s dlouhým čekáním na teplo.

Jedna říkala:

"Mrzne-li na den Čtyřiceti mučedníků, bude úrodný rok."

Stejný ranní mráz tak mohl člověka rozmrzet a zároveň mu nabídnout naději, že se rok nakonec dobře vydaří.

Pranostiky vznikaly v různých krajích a jejich předpovědi se někdy rozcházely. Z jediné studené noci nebylo možné poznat, kolik obilí jednou přijde do stodoly.

Ale kdo měl živobytí spojené s polem, hledal příslib budoucího užitku i tam, kde ho právě zebaly ruce.

Když už je ráno bílé, ať z toho alespoň jednou vzejde něco dobrého.

Tak se možná přemýšlelo cestou ke chlévu, s prázdným kbelíkem v ruce a s pohledem obráceným k ještě studeným polím.

A když nemrzlo?

Ve sbírce hospodářských průpovědí vydané roku 1900 se zachovala také podoba s nečekaným dovětkem:

"Je-li mráz na čtyřicet svatých mučedníků, bývá ještě čtyřicet mrazů; není-li, bude jich bez počtu."

To už zní, jako by si někdo u kamen chtěl z příliš horlivého předpovídání trochu vystřelit.

Mrzne? Ještě jich bude čtyřicet.

Nemrzne? Tak jich raději ani nepočítej.

Vedle starostí o pole a zásoby dříví se do lidových průpovědí vešel také humor. Takový ten suchý, venkovský, při kterém se člověk ani nemusí nahlas rozesmát.

Jen se podívá z okna a přiloží další polínko.

Ještě jednu náruč dřeva

U chalupy se ale mrazíky nedaly jen počítat.

Bylo potřeba přinést dřevo, postarat se o zvířata, projít dvůr a dát pozor na zledovatělý schod.

Hospodyně si přehodila přes ramena šátek a vyšla ke hranici polínek. Vybrala několik suchých, srovnala si je do náruče a cestou zpátky našlapovala kolem zamrzlé louže.

Z otevřených dveří bylo cítit teplo.

Uvnitř čekala konvice, lavice u kamen a práce, kterou bylo možné udělat pod střechou.

Venku zatím jinovatka pomalu ztrácela svůj lesk.

Na jednom konci plotu už kapalo, na druhém se ještě držela bílá krusta. Voda u prahu povolovala a ze stínu za stavením se zima nechtěla hnout.

Každý kout měl své vlastní předjaří.

Sluka přivádí jaro z vězení

Mezi chladnými průpověďmi se však zachovala také jedna, která celé vyprávění obrátí ke světlu:

"Na Čtyřicet rytířů mučedníků přilétá sluka z cizích zemí a přivádí jaro z vězení."

Vedle ledu a jinovatky najednou stojí návrat ptáka.

Jaro bylo uvězněné — a někdo mu konečně přišel otevřít.

Je to krásný lidový obraz.

Pod lesem ještě leží sníh, v cestě zůstává led a člověk má pocit, že se krajina pořád nemůže rozhodnout. A přece už přicházejí znamení, která zima nedokáže zadržet.

Delší světlo.

Ptačí hlas.

Voda, která se pod ledem znovu ozve.

Pranostika vložila naději do křídel nenápadného ptáka. Jako by připomínala, že změna nemusí přijít s velikým hlukem.

Někdy se jen tiše vrátí domů.

Den ve starém kalendáři

Pro naše putování se držíme desátého března, k němuž patřila památka čtyřiceti mučedníků ve starém západním kalendáři a k němuž je řadí řada českých pranostik.

Některé přehledy je uvádějí také u jedenáctého března. Ve východní církevní tradici připadá jejich připomínka na devátého.

V našem chalupářském roce však zůstávají mezi první oblevou a ranním mrazem, mezi netrpělivým vyhlížením a opatrným čekáním.

Jaro nezůstane zamčené

K večeru se před chalupou zase ochladilo.

Hospodyně zavřela dveře, složila poslední polínka ke kamnům a na chvíli přiložila dlaně k jejich teplému boku.

Za oknem pomalu zhasínala louka.

Nikdo nevěděl, kolik mrazíků ještě přijde.

Deset?

Čtyřicet?

Nebo tolik, že bude lépe je nepočítat?

Ráno možná znovu zbělá plot. Možná bude potřeba obejít louži a přinést další náruč dřeva.

Ale slunce už dnes dosáhlo o kousek dál.

A pod ledem u zápraží zůstala uvězněná malá bublinka vody.

Až přijde její chvíle, pohne se.

Stejně jako jaro.