🌦️ Když červenec pozlatil pole

Červen uklidil seno pod střechu a červenec se rozhlédl po polích.

Zeleň v nich pomalu ustupuje zlatu.

Klasy se sklánějí, mezi obilím svítí máky a při cestě kolem meze slyšíme suché šustění, které ještě nedávno patřilo docela jinému ročnímu období.

Léto už se nemusí ohlašovat.

Je všude.

V teplém kameni na zápraží, ve vůni rybízu, v prázdninových hlasech i v otevřených dveřích, kterými chodíme do zahrady tak často, že je někdy ani nestihneme pořádně zavřít.

Ráno přineseme prázdnou misku.

Za chvíli se vracíme s plnou.

A potom si všimneme dalšího keře, u kterého by se dalo ještě něco natrhat.

Červenec má štědré ruce.

Jen nám k té štědrosti přidává také práci.

Srp do žita

"Svatá Markéta hodila srp do žita." 

Na našem červencovém obrázku se žena sklání ke zralému obilí.

V jedné ruce drží stébla, druhou vede srp. Vedle ní hospodář váže první snop a po mezi přichází děvčátko s košíkem a džbánkem.

Přineslo svačinu.

A možná i několik zpráv z chalupy, které se musely povědět hned, dokud byly čerstvé.

Kolem se pohupují klasy, nad kopci svítí slunce a práce pokračuje pomalu, stéblo za stéblem, snop za snopem.

Známá pranostika připomíná začátek žní. Ty ovšem nezačínaly všude ve stejný den. Rozhodoval kraj, počasí i zralost obilí. U nás na kopcích mohlo pole potřebovat více času než dole v teplejších místech.

Srp v pořekadle však ohlašoval něco, na co se čekalo celý rok.

Úrodu, která už stála před očima.

Teď ji bylo potřeba dobře sklidit.

V každém snopu byl kus budoucího chleba a mnoho práce, kterou při dnešním pohledu na zlaté pole snadno přehlédneme.

Člověk se zastaví a řekne, že je to krása.

Hospodář se zastavil a přemýšlel, kolik práce je ještě před ním.

Když dne ubývá

"Když dne ubývá, horka přibývá." 

Po nejdelších červnových dnech se večer začíná nenápadně vracet o něco dřív.

Zpočátku si toho sotva všimneme.

Červenec zatím přikládá pod slunce tak vydatně, že na chlad ani nepomyslíme.

Dopoledne se zahrada rozehřeje.

Po poledni už hledáme stín.

Práce, která ráno vypadala docela obyčejně, se najednou zdá těžší a konev má při každé další cestě o něco větší váhu.

Tak si na chvíli sedneme.

Také zahrada jako by ztichla.

Slepičky si najdou příjemnější kout a Dolárek se uloží tam, kde je chladněji. Jeho představa poledního programu bývá v takových dnech rozumná.

Ležet.

Občas změnit polohu.

Větší výpravu nechat na později.

My ještě chvíli přemýšlíme, co všechno by se dalo stihnout.

Potom si přineseme sklenici vody a přijmeme jeho návrh.

Co červenec uvaří

"Co červenec neuvaří — srpen nedopeče." 

Tohle pořekadlo zní, jako by léto stálo u kamen.

Jen místo hrnců má pole, zahrady a sady.

Slunce pomalu přivádí úrodu ke zralosti. Zelené plody mění barvu, obilí těžkne a my při obchůzce poznáváme, co už můžeme odnést domů a co ještě potřebuje chvíli počkat.

V tom bývá červencová práce zvláštní.

Nejde ji vždycky přeložit na příští týden.

Rybíz nepočká, až budeme mít více času.

Zralé ovoce se neohlíží na to, kolik čistých sklenic už stojí v kuchyni.

A někdy se toho sejde tolik najednou, že ráno hledáme další misku a večer bychom uvítali ještě jeden pár rukou.

Starou pranostiku přesto nemusíme brát jako rozsudek nad vším, co v červenci nestačilo dozrát. Každá rostlina i každý rok mají svůj průběh.

Je v ní hlavně připomenutí, jak důležité bylo letní počasí pro úrodu.

My zatím obejdeme zahradu a rozhodneme se, co dnes půjde do kuchyně.

Nakonec toho bývá trochu víc, než jsme zamýšleli.

Slunce peče, déšť poteče

"Slunce peče — déšť poteče." 

Po několika horkých dnech začneme jinak poslouchat vzduch.

Vítr ustane.

Nad lesem vyroste mrak a vzdálený zvuk nás přiměje zvednout hlavu od práce.

Už?

Na déšť se možná těšíme. Záhony by potřebovaly vláhu a sud by se mohl zase naplnit.

S tmavou oblohou však přichází i obava, aby vody nebylo příliš mnoho najednou a aby si bouřka nepřivedla kroupy.

Také kolem času žní si lidé všímali letního bouření:

"Okolo svaté Markéty jsou bouřky nasety." 

V jednom měsíci se potkává zlaté pole se starostí o ně.

Co slunce dlouho připravovalo, může prudké počasí během chvíle poškodit.

Uklidíme proto nářadí, odneseme, co nemá zmoknout, a včas se schováme do chalupy.

Z okna sledujeme, jak se zahrada ztrácí v dešti.

Když bouřka přejde, vyjdeme prohlédnout záhony a stromy. Zkontrolujeme, co vítr ohnul a kde je potřeba něco zvednout nebo znovu přivázat.

Potom se na chvíli zastavíme.

Z listů kape.

Nad kopci se trhá obloha.

A vzduch po letním dešti voní tak, že se člověku ani nechce mluvit.

Košík, který se pořád plní

Červencová zahrada má zvláštní schopnost.

Obejdeme ji s pocitem, že už jsme všechno posbírali.

Za chvíli objevíme něco dalšího.

Pod listem.

Na spodní větvi.

Na druhé straně keře, kam jsme se předtím nepodívali.

Vracíme se tedy pro misku, kterou jsme právě umyli.

Rybíz se leskne mezi listy, angrešt čeká na svou chvíli a podle počasí i odrůd přibývají další letní dobroty.

V kuchyni se objeví cedník.

Potom váha.

A nakonec utěrka rozložená pod čistými sklenicemi.

Vůně zahrady se přestěhuje do chalupy.

Je v ní sladkost, trocha kyselosti a něco z léta, co si schováme na měsíce, kdy za oknem zase nebude zeleno.

Děti bývají při sklizni ochotnými pomocníky.

Jen jejich košíčky někdy nepřibývají tak rychle, jak by odpovídalo množství utrženého ovoce.

To ale k prázdninám patří.

Některá úroda se spotřebuje přímo na místě.

A bývá ze všech nejsladší.

Když z ovoce zavoní koláč

"Jakub načeše, Anna napeče." 

Na konci července se ve starých pořekadlech potkává zahrada s kuchyní docela přirozeně.

Někdo přinese ovoce.

Někdo připraví těsto.

A chalupa začne vonět tak, že se v ní najednou všichni objeví mnohem ochotněji.

Nemusíme přitom čekat na přesný den. U nás v kopcích dozrává zahrada svým tempem.

Když je co natrhat, najde se i způsob, jak to přinést na stůl.

Někdy jako koláč.

Jindy v misce, ze které se ujídá při každé cestě kolem.

Dolárek pečení sleduje ze vzdálenosti, která se podle okolností pomalu zkracuje.

Dobře ví, že kuchyně je místo důležitých událostí.

A nerad by některou zmeškal.

Nakonec si lehne tak, aby měl přehled.

Kdyby náhodou někdo potřeboval společnost při ochutnávání.

Chladna z rána

"Svatá Anna — chladna z rána." 

Jednoho rána vyjdeme ven a zastavíme se už na schodu.

Tráva je mokrá.

Vzduch se opře do holých paží chladněji, než jsme čekali.

Vrátíme se pro svetr.

Přitom ještě včera odpoledne bylo takové teplo, že se nám zdál zbytečný i někde ve skříni.

Pranostika samozřejmě neznamená, že se každým rokem právě na Annu počasí poslušně ochladí. Připomíná však pocit, který dobře známe — chladné ráno uprostřed dnů, které jsou ještě docela letní.

Zvlášť u nás na kopcích.

Slunce potom vystoupí výš, tráva oschne a svetr zase zůstane na židli.

My si ale té malé změny všimneme.

Léto ještě hřeje.

Jen po ránu už nám někdy sáhne chladnější rukou na rameno.

Léto se obrací

"Od svatého Ignaca — léto se obraca." 

Červenec se chýlí ke konci.

Na zahradě je pořád práce, slunce ještě hřeje a do podzimu je daleko. Přesto už některé věci vypadají jinak než na začátku měsíce.

Někde zůstalo po sklizni prázdné místo.

Jinde se rostlina teprve chystá vydat to nejlepší.

Pole se mění a na polici přibývají sklenice, v nichž se léto usadilo o něco dřív, než jsme čekali.

Večer si sedneme před chalupu.

Dolárek se uloží poblíž a my se podíváme ke kopcům, kde světlo pomalu zlátne.

Na našem obrázku hospodář dotahuje povříslo kolem snopu. Žena narovná záda a děvčátko pokládá košík se svačinou do trávy.

Práce může na okamžik počkat.

Chléb chutná.

Ze džbánku se dobře pije.

A kolem stojí pole, kvůli kterému se tolik měsíců sledovala obloha.

Svatá Markéta hodila srp do žita.

Červenec se sklonil pro první snop.

A léto pomalu přináší domů svou úrodu.