🌦️ Když červen zavoněl senem

Květen se ještě naposledy ohlédl po rozkvetlých stromech a červen už vešel do zahrady s plnou náručí zeleně.

Tráva povyrostla.

Na záhonech se všechno rozběhlo.

A pod jahodovými lístky se objevilo něco, kvůli čemu se člověk ochotně ohne, i když ho před chvílí bolela záda.

První červená jahoda.

Zatím jediná.

O to pečlivěji ji několik dní hlídáme, jako by na ní záležela celá letošní úroda.

Ráno je brzy světlo, večer se dlouho nechce domů a v zahradě je pořád něco, co by se ještě dalo udělat.

Jen nad loukou se občas objeví mrak, který nám do práce vnese jiný pořádek.

Z trávy už voní seno.

Vůně krásná.

Obloha poněkud znepokojivá.

Medardova kápě

"Medardova kápě — čtyřicet dní kape." 

Na našem červnovém obrázku už první kapky padají.

Hospodář shrabuje seno, žena nese plnou náruč pod střechu a děti společně odnášejí košík. Každý pomáhá, jak umí.

Ještě tuhle hromádku.

Ještě poslední náruč.

A hlavně dostat co nejvíc do sucha.

Před chvílí byla louka zalitá sluncem. Teď nad ní visí tmavý mrak a vítr si pohrává se stébly, která měla pokojně dosychat.

Právě v takové chvíli rozumíme staré pranostice i bez dlouhého vysvětlování.

Déšť, na který se těšily záhony, nebyl nad rozloženým senem vítaným hostem.

Medardovo pořekadlo známe skoro všichni. Stačí, aby kolem jeho svátku zapršelo, a někdo ho určitě připomene.

Čtyřicet dní?

Tak to snad ne.

Z jediného deštivého dne naštěstí nejde odpočítat šest mokrých týdnů. V té větě však zůstala obava lidí, kteří vyhlíželi suché počasí a měli dobrý důvod dívat se na každý přicházející mrak.

My se po přeháňce také ještě jednou podíváme nad les.

Jen pro jistotu.

Sotva začneme kosit

"Netřeba v červnu o déšť prositi, přijde, jak začnem kositi." 

Tohle pořekadlo má v sobě kus venkovského humoru.

A také povzdech někoho, kdo už podobnou věc několikrát zažil.

Několik dní se čeká na pěkné počasí. Obloha konečně vypadá nadějně, tráva se poseče, rozloží a začne vonět.

Právě tehdy se za kopcem ukáže mrak, který jsme tam rozhodně neobjednávali.

Seno potřebovalo čas, slunce a ruce, které ho obracely. Potom bylo třeba poznat správnou chvíli a dostat ho pod střechu. Když se počasí pokazilo, přibylo práce celé rodině.

Dnes už mnozí seno nesušíme. Ten povzdech ale známe.

Déšť umí přijít právě ve chvíli, kdy venku visí prádlo, na lavičce leží polštář a u záhonu zůstalo něco, co mělo zůstat suché.

Člověk se potom rozběhne zahradou a během několika minut zvládne tolik přenášení, že by za jiných okolností potřeboval přestávku.

Dolárek takový ruch sleduje s velkým zájmem.

Konečně se něco děje.

Jen mu není jasné, proč při tom nikdo nemá čas si s ním hrát.

Červen už chce trochu tepla

V květnu jsme četli, že studený máj slibuje ráj ve stodole.

Červen už má jiné přání.

"Červen studený — sedlák krčí rameny." 

V polích, na loukách i v zahradách je všechno dál. Rostliny rostou, kvetou a některé už začínají dávat první úrodu. Hospodář vyhlíží také chvíle, kdy se dá pracovat za sucha.

U nás v kopcích umí červnové ochlazení připomenout jaro, o kterém jsme si mysleli, že už je za námi.

Ráno si přitáhneme svetr.

Odpoledne ho odložíme.

A večer se pro něj vrátíme s překvapením, které je po tolika letech na stejném místě vlastně trochu zbytečné.

Dlouhý den ještě nezaručuje teplý večer.

Staré pranostiky proto přály začátku léta spíš mírnost:

"Chladný květen, červen vlažný — je pro sýpky, sudy blažný." 

Přiměřené teplo, vláhu ve vhodnou chvíli a dost dnů, kdy se dá dokončit potřebná práce.

Takové přání bychom mohli podepsat také.

Jen by bylo hezké, kdyby se nás počasí občas zeptalo, kdy se nám déšť hodí.

Dvě oblohy pro jednu zahradu

V červnu si člověk někdy připadá, že by potřeboval dvě oblohy.

Jednu nad záhony.

Druhou nad loukou.

Zelenina po několika suchých dnech volá po vodě, zatímco seno by ještě rádo zůstalo na slunci.

Když potom prší dlouho, začne se vítaná vláha měnit ve starost.

"Červen mokrý a studený — bývají žně vždy zkaženy." 

To důrazné "vždy" nemusíme přijímat jako jistotu. Dobře z něj ale slyšíme obavu o úrodu.

Vytrvalé mokro znamenalo víc než nepohodlí při cestě ven. Práce se odkládala, seno špatně schlo a hospodář přemýšlel, co se podaří zachránit a sklidit.

Také dnes hledáme na zahradě rovnováhu.

Když je sucho, nosíme vodu.

Když prší dlouho, vyhlížíme slunce.

A když je konečně přesně tak, jak jsme chtěli, zjistíme, že jsme si na ten den domluvili něco jiného.

Jahoda, která se nevešla do misky

Mezi všemi úvahami o počasí se červen dovede připomenout docela malou radostí.

Zvedneme lístek.

A tam je.

Tentokrát už opravdu zralá.

První jahoda chutná jinak než plná miska uprostřed sezóny. Je v ní všechno jarní čekání, každá obchůzka záhonu i opatrné nakukování, zda už by náhodou nebyla.

Na talíř se někdy ani nedostane.

Vždyť ji přece musíme ochutnat, abychom věděli, jaká letos bude úroda.

Takové zahradnické zkoušky se nedají odkládat.

Pod dalšími lístky už čekají zelené plody. Člověk je prohlédne, spočítá očima a v duchu se rozhodne, že příště už vezme misku.

Potom se ohne ještě jednou.

Jen aby něco nepřehlédl.

Dolárek naše postávání u záhonu pozoruje pozorně. Dobře pozná chvíli, kdy se něco ochutnává.

A nerad by zůstal bez zpráv.

Když se ozve nad lesem

Odpoledne se někdy zpomalí.

Vzduch ztěžkne, vítr na chvíli ustane a nad lesem začne růst tmavý mrak.

Potom se ozve první zahřmění.

Stará pranostika se v takové chvíli dívala do polí:

"Hřímá-li v červnu, zvede se obilí." 

My zatím myslíme hlavně na to, co je potřeba uklidit a kde se včas schovat.

Práce počká.

Z bezpečí chalupy posloucháme déšť a sledujeme zahradu, která najednou vypadá jinak než před půlhodinou.

Potom hřmění odejde za kopce.

Z listů kape, po pěšince stéká voda a mezi mraky se znovu ukáže světlo.

Otevřeme dveře.

Mokrá zem, listí a posečená tráva smíchaly ve vzduchu celý červen.

Chvíli stojíme na zápraží a dýcháme.

Některé zahradní radosti se do košíku nevejdou.

Co může dohnat červenec

"Co červen nedá do klasu, červenec nažene v času." 

V tomhle pořekadle zůstalo místo pro naději.

Ne všechno se musí podařit hned.

Ne každý chladnější týden rozhodne o celém létě.

Také na zahradě máme rostlinu, která se zpočátku opozdí, zatímco jiná vyrazí tak rychle, že ji sotva stačíme sledovat.

Někdy nás zamrzí, když slyšíme, co už dozrává jinde.

My teprve čekáme.

Ale naše zahrada má svou půdu, své místo a své počasí. U nás v kopcích přicházejí některé radosti o chvíli později.

Když dorazí, máme z nich stejnou radost.

A mezitím je pořád co dělat.

Přivázat, zalít, vyplet, prohlédnout.

Červen nám málokdy dovolí dlouho stát s prázdnýma rukama.

Den, který se nechce zavřít

Červnové večery mají jednu zvláštnost.

Pořád se zdá, že se ještě něco stihne.

Ještě obejít záhon.

Ještě dojít ke slepičkám.

Ještě odnést košík, který odpoledne zůstal u cesty.

Světla je dost.

Jen sil už někdy méně.

Nakonec přece jen uklidíme nářadí a posadíme se. Dolárek si najde místo poblíž, zahrada pomalu ztichne a od louky zavoní seno.

Na našem obrázku už rodina skoro všechno dostala pod střechu.

Poslední náruč mizí v suchu.

Děti odkládají košík.

Pro dnešek se podařilo, co bylo potřeba.

Déšť může přijít.

My se ještě jednou podíváme nad kopce a vybaví se nám známá slova:

Medardova kápě, čtyřicet dní kape.

Snad ne čtyřicet.

Ale kdyby zítra chvíli pršelo, posadíme se v chalupě k oknu.

Seno už bude v suchu.

A zahrada se zatím napije.