🌦️ Když březen přisedl ke kamnům

Únor vyhlížel jaro a březen už ho občas pustí na zápraží.

Nejdřív jen na chvilku.

Slunce se opře do zdi, ze střechy ukápne voda a od zahrady zavoní mokrá zem. Člověk otevře dveře, zhluboka se nadechne a najednou by nejraději udělal všechno, na co celou zimu myslel.

Prohlédnout záhony. Připravit nářadí. Podívat se, co kde vykukuje.

Jenže odpoledne se nad lesem zatáhne, vítr obejde chalupu a mezi dešťovými kapkami se objeví první mokré vločky.

Tak zase zavřeme dveře.

Přiložíme.

Březen přišel — ale zimu zatím nechal sedět za stolem.

Na peci je ještě dobře

"Březen — za kamna vlezem." 

Na našem březnovém obrázku už to děti vědí.

Schoulily se na teplé peci, přitáhly si přikrývku a nikam nepospíchají. Za zavřeným oknem stojí bílá zahrada, holé větve se ztrácejí v šedém světle a nad kopci poletuje sníh.

Uvnitř je dobře.

Tak dobře, že se může chvíli jen sedět, poslouchat a dívat se ven.

Dnes už většina dětí nemá pec, na kterou by se vyšplhala. Ten pocit však známe pořád. Přijít zvenku s prochladlýma rukama, odložit mokré boty a najít si místo, odkud sálá teplo.

U nás v kopcích nepotřebuje tahle pranostika dlouhé vysvětlování.

Březen dovede přinést ráno, kdy se zahrada leskne jinovatkou, poledne, které láká na lavičku, a večer, kdy se člověk ptá, zda má ještě dost dřeva.

Máme.

Jen jsme doufali, že už ho budeme potřebovat méně.

Slunce s krátkýma rukama

"Březnové slunce má krátké ruce." 

Tohle pořekadlo jako by někdo vyslovil přímo na zápraží.

U vyhřáté zdi je příjemně. Slunce hladí do tváře, kabát začíná překážet a v hlavě už máme jaro.

Stačí ale obejít roh chalupy.

Tam ještě leží zmrzlý sníh a vítr dobře ví, kudy se dostat za límec.

Zahrada se zkrátka neprobouzí celá najednou.

Před chalupou vykukuje tráva, za ní se drží bílý pruh. Jeden záhon už osychá, druhý zatím nechce pustit ani botu. U kamene se objeví zelená špička, zatímco o kousek dál by se ještě dal postavit malý sněhulák.

Člověk při obchůzce střídá radost s opatrností.

Dolárek ovšem vidí hlavně nové možnosti.

Odkrytá hlína je nesmírně zajímavá věc. Zvlášť když z ní něco voní a panička se právě dívá jinam.

Na chvíli se u ní zastaví.

Potom ještě na druhou chvíli.

A když ho zavoláme, tváří se, že zahradu pouze odborně kontroloval.

Takové jarní kontroly bývají nejlépe poznat na tlapkách.

Co zahrada přes zimu schovala

Sníh v březnu pomalu vrací věci, které nám na několik měsíců uklidil z očí.

Nejdřív okraj pěšinky.

Potom kámen u záhonu.

A nakonec něco, o čem jsme si na podzim říkali, že to odneseme hned zítra.

Zima byla diskrétní.

Jaro už tolik není.

Jak bílá peřina ustupuje, objevuje se mokrá zem, staré listí i cesty, které najednou vedou trochu jinudy. Zahrada už není zimní, ale do lehkého jarního kroku má ještě daleko.

Stará pranostika se přesto dívala dopředu:

"V březnu prach a v dubnu bláto — sedlákovi roste zlato." 

V tom zlatě byla úroda.

Obilí, chléb, zásoba pro domácnost i hospodářství. Přání, aby zem dovolila pracovat a potom dostala vodu, až ji bude potřebovat.

Také dnes na zahradě dobře poznáme, že chuť do práce a připravená půda nejsou vždycky totéž.

My už bychom začali.

Záhon by raději ještě počkal.

A tak nemusíme hned všude vstoupit, všechno rozhrnout a každou hroudu obrátit. Někdy stačí projít pěšinkou, podívat se a nechat hrábě opřené na jejich místě.

Však ony se letos ještě nadřou.

O vodě, prachu a budoucím chlebu

"Březen bez vody — duben bez trávy." 

Vedle přání osychající země se v pranostikách ozývá i potřeba vláhy.

Jedno pořekadlo chválí prach, druhé připomíná vodu. Když je čteme vedle sebe, jako bychom slyšeli dva hospodáře u plotu.

Jeden už by rád do pole.

Druhý se dívá, zda nebude příliš sucho.

Oba přitom myslí na totéž — aby se rok vydařil.

A tak se zachovalo i přání pro celé jaro:

"Suchý březen, studený duben, mokrý máj — bude v stodole ráj." 

Počasí se podle našich přání nezařídí. Přesto je hezké všimnout si, jak daleko se lidé při pohledu na březnovou oblohu dívali.

Nejen k zítřejší práci.

Až k naplněné stodole.

My zatím sledujeme, kudy po zahradě odtéká voda, kde se dlouho drží a které místo první oschne. Rok za rokem tak poznáváme svůj kousek země o trochu lépe.

Naše zahrada má vlastní paměť.

A my se ji pomalu učíme číst.

Sníh, který přišel na návštěvu

Potom nastane den, kdy už máme jaro skoro za hotovou věc.

U zdi něco kvete. V trávě se objevila čerstvá zelená. Na slunci je tak příjemně, že domů chodíme jen pro to nejnutnější.

Večer se ale zatáhne.

A ráno mají kvítky bílé čepičky.

Člověk chvíli stojí u okna a přemýšlí, jestli to bylo opravdu potřeba.

Březen si tím hlavu neláme.

Naši předkové ovšem dokázali najít naději i v takové bílé návštěvě:

"Březnový sníh zaorati jest, jako když pohnojí." 

Sníh samozřejmě není náhradou kompostu ani hnoje. V pořekadle však zůstalo ocenění vláhy, kterou přinášel zemi.

A tak nemusíme každou pozdní sněhovou přeháňku přijmout s povzdechem.

Někdy stačí trochu slunce a po sněhu zůstanou jen kapky.

Jindy se zdrží déle.

U nás v kopcích s tím musíme počítat — i když jsme už byli v duchu mnohem dál.

Kožich ještě neuklízet

"Jestli březen kožich stáhl, duben rád by po něm sáhl." 

Několik teplých dnů a hned bychom zimní věci odnesli někam hodně daleko.

Rukavice překážejí. Šála už se nehodí. Teplý svetr zůstane na židli, protože dnes ho přece potřebovat nebudeme.

Potom se vrátíme pro všechny tři.

Březen nás učí ponechat si něco v záloze.

V oblečení i v zahradnickém nadšení.

S výsevy, odkrýváním rostlin a dalšími pracemi se vyplatí sledovat skutečné podmínky. Co už jde dole v kraji, nemusí být připravené u nás na kopcích.

Naše jaro má vlastní krok.

Někdy pomalejší, než bychom si přáli.

O to víc si všimneme prvního květu, který se opravdu otevře. Prvního dne, kdy můžeme chvíli pracovat venku bez promrzlých prstů. A první vůně hlíny, která už nevoní zimou.

Takové chvíle se do kalendáře zapisují samy.

Obchůzka, která se protáhne

Březnové cesty po zahradě bývají delší než zimní.

Jdeme jen ke slepičkám.

Cestou zpátky se ale zastavíme u rybízu. Potom u záhonu. A ještě pod jabloní, protože tam včera přece nic takového nebylo.

Najednou je všude důvod na chvíli zůstat.

Pupen se zvětšil.

Ze země vykoukla špička.

Na slunném místě se otevřel drobný květ.

V chalupě mezitím čekají semínka a za oknem možná stojí první výsevy. Každé ráno se k nim nakloníme s očekáváním, které bychom před ostatními nejspíš trochu zlehčovali.

Jen se díváme.

Samozřejmě.

A když se objeví první zelená smyčka, máme radost, jako by přišla dobrá zpráva.

Dolárek naše zaujetí pro hlínu chápe.

Jenom nerozumí tomu, proč on má kvůli podobnému zájmu tak často slyšet: "Tam ne!"

Večer zase u kamen

Březen nás vytahuje ven a vrací dovnitř.

Jednou přijdeme s tvářemi rozehřátými sluncem, podruhé s prochladlýma rukama. Někdy voníme větrem a jindy si na botách přineseme kus zahrady.

Pranostiky mohou při těch cestách chodit s námi.

Nemusí nám předpovědět celé jaro. Stačí, když v nich uslyšíme zkušenost lidí, kteří také vyhlíželi první zeleň, sledovali oblohu a dobře znali cestu z chladného dvora do teplé světnice.

Večer přiložíme.

Za oknem se setmí a na zahradu se možná znovu snesou mokré vločky.

Na našem obrázku se děti schoulily na peci. Přikrývku mají přitaženou, jedno se opírá o druhé a venkovní zima je jim na chvíli docela vzdálená.

My už se k nim možná nevejdeme.

Ale židle u kamen pořád čeká.

Posadíme se, ohřejeme ruce a necháme zahradu, ať si přes noc zase udělá po svém.

Jaro nám neuteče.

Březen — za kamna vlezem.

Zítra se půjdeme podívat, o kolik zase povyrostlo.