🕯️ Když Blažej ohříval kamínek

Hromnička už byla uložená a poslední ovečka z betléma odpočívala zabalená v papíru.

V chalupě se zase rozběhl obyčejný zimní den. Hospodyně zatopila, děti se pomalu vypravovaly a hospodář cestou přes dvůr zkusil špičkou boty led u studny.

Držel pevně.

Jen u jižní stěny chalupy bylo trochu jinak. Slunce se opřelo do omítky, pod okapem se zaleskla kapka a ze sněhu vykukoval tmavý kámen.

"Na svatého Blažeje kamínek se ohřeje."

Tak se říkávalo třetího února.

Hospodář se na chvíli zastavil u zdi. Ještě ráno mu zalézala zima za nehty, ale tady už bylo docela příjemně.

Aspoň dokud se neozval vítr.

U zdi teplo, za rohem zima

Naši předkové si všímali i docela malých změn.

Kde sníh povolil nejdřív. Kdy se pod střechou objevila voda. Jak dlouho se slunce udrželo na zápraží a zda už bylo možné na chvíli postát venku bez věčného přešlapování.

Ohřátý kamínek byl malým příslibem.

Jenže o pár kroků dál mohl člověka vítr štípnout do tváře a připomenout mu jinou blažejskou průpověď:

"Na svatého Blažeje slunce ještě nehřeje."

A pak si vyberte.

Obě rčení jako by patřila k jedinému únorovému odpoledni. U zdi příjemně, za rohem zima. Pod okapem kapka, ve stínu led.

Do stejného dne patřil i další obrázek:

"Na svatého Blažeje pije skřivan z koleje." 

Ve vyjeté cestě se ukázala voda a v lidové průpovědi už k ní přilétl posel jara.

Na našich kopcích ovšem mohly koleje ještě dlouho zůstávat schované pod sněhem. A skřivánek by se při hledání napajedla nejspíš pořádně prošel.

Blažej, který pomohl chlapci

Svatý Blažej byl biskupem v Sebastě, městě na území dnešního Turecka. Žil na přelomu třetího a čtvrtého století a jeho příběh k nám přichází především prostřednictvím legend.

Ta nejznámější vypráví o matce, která k němu přivedla synka, jemuž uvázla v hrdle rybí kost. Chlapec se dusil a Blažej mu podle legendy pomohl modlitbou.

Právě proto se stal ochráncem při nemocech krku a patří mezi čtrnáct svatých pomocníků v nouzi. 

V zimní chalupě nebylo těžké pochopit, proč se k němu lidé obraceli.

Kašel se ozýval od kamen i z postele. Děti přiběhly domů prokřehlé, dospělí se při práci zapotili a za chvíli zase stáli ve studeném větru.

Když někoho rozbolelo v krku, znamenalo to starost.

Zvířata potřebovala nakrmit, i když hospodáři nebylo dobře. A oběd se sám neuvařil, ani když hospodyně sotva polykala.

Zdraví se v takové domácnosti poznalo také podle toho, že mohl každý ráno vstát a udělat svou práci.

Dvě svíce a tichá prosba

Se svátkem svatého Blažeje je spojené zvláštní požehnání, které se v katolických kostelích udílí dodnes.

Kněz přikládá věřícím pod hrdlo dvě zkřížené svíce a pronáší prosbu o ochranu před nemocemi a zlem. 

Po hromničním světle tak přicházely svíce znovu.

Tentokrát docela blízko k člověku.

K dítěti, které stálo tišeji než obvykle. K matce se starostmi o rodinu. Ke starému člověku, který už dobře věděl, jak vzácný je každý den ve zdraví.

Takový okamžik býval krátký.

Ale cestou domů se člověku mohlo jít o něco lehčeji.

Slunce pro celou chalupu

Také sluneční svit měl na Blažeje podle lidové víry zvláštní význam.

Ranní slunce mělo věštit zdraví mladým. Polední paprsky patřily dospělým a slunce před večerem slibovalo zdraví těm nejstarším.

Nejlépe tedy bylo, když se obloha vyjasnila na celý den. To se mohli radovat všichni. 

Děti by si svého ranního sluníčka možná ani nevšimly. Měly dost práce s botami, šálou a posledním soustem snídaně.

Hospodyně se v poledne sotva zastavila mezi hrncem a stolem.

Ale babička na lavici měla odpoledne čas podívat se k oknu.

Proužek světla se protáhl po podlaze až k jejím nohám.

"Tak dneska i na mě," mohla si spokojeně říct a přisunout si šití o kousek blíž.

Houska od Blažeje

K blažejským obyčejům někde patřilo také svěcené pečivo.

V Podkrkonoší přinášely prodavačky do kostela koše housek, aby je nechaly posvětit, a potom s nimi chodily po domech. Na Plzeňsku se prodávalo požehnané houskové pečivo nazývané maultašky.

Lidé věřili, že je ochrání před bolením v krku. 

Taková houska byla pořád docela obyčejným kouskem pečiva.

Jen se k ní přidávala naděje, že rodina zůstane zdravá.

Dětem nejspíš chutnala i bez dlouhého vysvětlování. Zvlášť když ji dostaly do ruky po návratu ze zimy.

Jinde měl blažejský chléb chránit i samotné stavení. Na Bzenecku se kousek posvěceného pecnu zastrkoval do střechy jako ochrana před požárem. Na Podluží se zase tradovalo, že se toho dne nemá pracovat, aby člověka nepostihla bolest v krku.

Byly to krajové obyčeje, které se od vesnice k vesnici lišily. 

V jejich pozadí však stála podobná starost.

Aby bylo doma bezpečno. Aby nikdo nestonal. Aby rodina přečkala zimu pod svou střechou.

Když se ve dveřích objevili blažejáci

Blažejův den ovšem nebyl jen tichým svátkem.

V některých krajích patřil také školákům, kterým se říkalo blažejáci.

Venku se ozval zpěv.

Hospodyně odložila práci, otevřela dveře a na zápraží stála skupinka kluků. Někde mívali přes oblečení dlouhé bílé košile přepásané stuhou a na hlavách vysoké papírové čepice. Jinde chodili prostě v teplých zimních šatech.

Při obchůzce zpívali, přednášeli a někde přidávali jednoduchý taneček. Jeden nesl koš na vejce, další rožeň na slaninu.

Koleda připomínala světce, ale také školu. Rodiče nabádala, aby do ní děti posílali a dopřáli jim vzdělání.

Za vystoupení dostávali školáci peníze a potraviny. Část darů patřila učiteli, něco mohlo posloužit k pořízení školních potřeb a z části výslužky připravila učitelova žena dětem pohoštění. Někde potom následovala přímo ve škole malá taneční zábava, při níž hrál učitel nebo místní muzikant. 

To se jistě chodilo do školy s docela jinou chutí.

Zvlášť když člověk věděl, že tentokrát nepřijdou na řadu jen písmenka.

Také pan učitel musel být z něčeho živ

Blažejské obchůzky měly kořeny ve starších koledách učitelů a žáků. Vybrané potraviny kdysi tvořily část kantorova živobytí.

Mouka, hrách, vejce nebo kus uzeného byly vítaným přilepšením.

Po zavedení pevných učitelských platů školským zákonem roku 1869 se původní smysl obchůzek postupně vytrácel. Někde však školáci koledovali dál. 

Nebývalo tedy v každé vsi stejné a ani všude nemělo stejně dlouhý život.

V paměti starého venkova po něm přesto zůstalo něco milého: děti, které přinesly do zimního dne zpěv, a sousedé, kteří přispěli na školu i na člověka za katedrou.

Pilný sedlák už nevěje

Zatímco školáci obcházeli stavení, hospodáři připomínala práci další průpověď:

"Na svatého Blažeje pilný sedlák již nevěje."

Nešlo o vítr kolem chalupy.

Vát obilí znamenalo oddělovat po výmlatu zrno od lehkých plev pomocí proudícího vzduchu. Pranostika připomínala, že pilný hospodář už má mít tuto zimní práci dokončenou a obilí vyčištěné. 

Ve stodole se ještě držel chlad. Na trámech ležel prach a do přítmí pronikal úzký pruh světla.

Zrní se přesýpalo, plevy odlétaly a práce pomalu ubývala.

Venku sice ležel sníh, ale hospodář už musel myslet také na to, co přijde po něm.

Jaro se nerado ptá, zda má člověk všechno nachystané.

Voda v koleji a naděje na dlouhý len

O blažejském počasí se soudilo také na budoucí úrodu.

Jedna z barvitějších pranostik říká:

"Na svatého Blažeje teče-li voda kolejí jen tolik, co by vozka od biče smočil, čekají dlouhý len." 

Stačila tedy trocha vody ve vyjeté cestě a v hospodářových představách už se mohlo v létě modrat lněné políčko.

Dlouhé stonky slibovaly pěkné vlákno. A za ním byla příze, plátno, košile i prostěradla — ovšem také spousta práce, než se k nim rodina dopracovala.

Pěkné počasí zase podle jiné průpovědi přálo bramborám:

"Je-li pěkné počasí na svatého Blažeje, zvednou se brambory." 

Tak se dalo najít potěšení v dešti i ve slunci.

Za podobnými větami byla především touha, aby se urodilo. Aby bylo co obléknout, co uvařit a co uložit na další zimu.

Únorový den byl ještě krátký.

Ale hospodář už v duchu procházel letním polem.

Kamínek večer zase vystydl

Koledníci odešli k dalšímu stavení.

Hospodyně zavřela dveře, vrátila se ke kamnům a přistrčila blíž mokré boty. Babička složila šití. Děti ještě chvíli vyhlížely oknem, zda zpívající kluci nepůjdou zpátky.

Venku se slunce pomalu posouvalo po stěně chalupy.

Kamínek u zápraží mohl být na chvíli vlažný.

Večer ho zase sevřel mráz.

Ale v košíku přibylo něco na školní pohoštění, v komoře čekalo zrní a ve světnici se chystala večeře.

Za oknem ještě panovala zima.

Jen už se při zavírání okenic u sousedů a při posledních cestách přes dvůr mluvilo také o tom, jaký asi bude letošní rok.