🕯️ Když Barbora přinesla do světnice jaro

Za oknem se zahrada ukládala k zimě. Stromy už dávno shodily listí, na cestě po ránu křupal mráz a člověk si cestou pro dřevo přitahoval kabát blíž ke krku.

Listopad odešel se svatým Ondřejem a prosinec se teprve rozhlížel, kde rozprostře svůj bílý kožich.

A právě tehdy se chodilo ven pro něco, co mělo doma rozkvést.

Stačilo vzít nůžky, dojít k třešni a vybrat několik větviček. Žádnou velkou náruč. Jen pár proutků, které se vejdou do džbánku a nechají ještě dost místa na stole.

Bylo čtvrtého prosince.

Svatá Barbora přicházela do chalupy.

Venku připomínala zimu. Do světnice však přinášela malé jaro.

Větvička, která měla něco prozradit

Třešňovým a višňovým větvičkám řezaným na svatou Barboru se říkalo barborky. Doma dostaly vodu a místo ve světnici. Potom už nezbývalo než čekat.

Pro svobodná děvčata však nebyly jen pěknou vánoční ozdobou. Podle lidové pověry měla větvička, která do Štědrého dne vykvetla, ohlašovat svatbu v příštím roce. 

Takový džbánek najednou zasluhoval zvláštní péči.

Každé ráno bylo třeba prohlédnout pupeny. Jestli se už nalévají. Jestli některý nepraskl. Jestli se mezi hnědými šupinkami neukazuje kousíček bílé.

"Ještě nic," mohlo děvče říct přes rameno.

Ale pro jistotu se podívalo znovu.

A když někdo džbánek posunul, hned si toho všimlo. Tady přece nešlo o obyčejné větve. Tady se ve vodě možná chystala celá budoucnost.

Dnes už větvičkám nemusíme svěřovat rozhodování o svatbě. Přesto jejich kouzlo nezmizelo. V holém proutku se před našima očima probouzí život, zatímco zahrada za oknem dál spí.

Barborky uměly také zaklepat

Ne všechny barborky stávaly ve džbánku.

V některých krajích se v předvečer svátku vydávaly po staveních bíle oblečené dívky či ženy. Tváře měly zakryté nebo poprášené moukou, aby je nebylo snadné poznat. Nesly košíček s drobnými dárky a také metličku. Děti měly předvést, že se umějí pomodlit; hodné dostávaly nadílku, zlobivým hrozila metla. Podoba návštěvy se lišila kraj od kraje. 

Představme si takový večer.

Ve světnici se svítí. Za malými okny už není vidět nic než tma a vlastní odraz v tabulkách skla. Někdo sedí u kamen, někdo dokončuje práci u stolu.

A potom se ozve zaklepání.

Děti najednou ztichnou.

Všechno, co přes den provedly, se jim vybaví s podivuhodnou přesností. Rozlitá voda. Hádka o místo na lavici. Odpověď, kterou si mohly raději nechat pro sebe.

Dveře se otevřou a do světnice vstoupí bílé postavy.

Možná jsou to děvčata ze sousedství. Jenže pod závojem a v nezvyklém oděvu vypadají docela jinak. Známá chalupa má najednou trochu tajemnější kouty a děti se přitisknou blíž k mamince.

Starý advent v sobě nesl také bázeň. Z té si dnes nemusíme ponechat všechno. Překvapení, návštěva a drobná nadílka mají své kouzlo i bez strašení.

Jablíčko, oříšek a prázdný talířek

Dnešním dětem přináší prosincovou nadílku především Mikuláš. Kdysi se však na některých místech čekalo také na Barboru.

V jejím košíčku se mohlo najít jablíčko, ořech nebo perník. Někde děti nechávaly za oknem talířek či punčochu a ráno se chodily podívat, zda jim Barborka něco nadělila. 

To byla nadílka, která se vešla do dlaně.

A přece kvůli ní stálo za to večer dlouho neusnout a ráno vstát dřív než ostatní.

Talířek bylo třeba postavit tak, aby jej Barborka nepřehlédla. Ještě před spaním se na něj podívat. A potom už jen poslouchat, jestli za oknem něco nezašustí.

Ráno v něm leželo jablko.

Obyčejné jablko ze zahrady, jakých bývalo doma v zásobách víc. Jenže tohle přišlo od Barborky. A tak chutnalo přece jen trochu jinak.

Když s Barborou přišel anděl

Někde měla návštěva podobu malého představení.

Někde doprovázel Barboru také anděl. Nesl košík s dobrotami, zatímco Barbora držela metličku ozdobenou pentličkami. Ve stavení společně zpívali a děti dostávaly dárky podle toho, jak se uměly modlit a co o jejich chování řekli rodiče. 

Do chalupy tak nepřicházela jen nadílka.

Přicházel příběh.

Na chvíli se odložila práce, všichni se obrátili ke dveřím a světnice měla své vlastní malé divadlo. Bez jeviště a bez opony. Zato s dětmi, které ani nedutaly, a s hospodyní, která možná pod neznámým převlekem poznala někoho ze sousedství.

Světice s věží

Za větvičkami a bílými obchůzkami stojí jméno světice, jejíž život známe především z legendy.

Ta vypráví o mladé Barboře, kterou otec držel ve věži. Přijala křesťanskou víru a odmítla se jí vzdát, přestože ji čekalo pronásledování a smrt. Její příběh není přesně doloženým životopisem. Nese především poselství o odvaze a věrnosti vlastnímu přesvědčení. 

Na starých obrazech ji často poznáme právě podle věže.

A všimneme-li si jejích oken, objevíme další část vyprávění. Podle jedné podoby legendy měla věž původně dvě. Barbora nechala přidat třetí jako znamení Nejsvětější Trojice — Otce, Syna a Ducha svatého. 

I nepatrný detail na obraze tak může ukrývat celý příběh.

Svatá Barbora se stala významnou patronkou horníků a lidí pracujících v nebezpečných povoláních. Její jméno nese také známý kutnohorský chrám. 

Do venkovské světnice však přicházelo docela prostě.

S datem v kalendáři.

S větvičkou ve vodě.

A s dětským očekáváním za oknem.

Barbora už vyhlížela saně

Barbořin den připomínal, že podzimní cesty mohou brzy zmizet pod sněhem:

"Na svatou Barboru saně do dvoru."

A kdo ještě vycházel ven nalehko, dostal jiné upozornění:

"Po svaté Baruši střez nosu i uší!" 

To jsou věty, kterým u nás v kopcích rozumíme i bez dlouhého vysvětlování.

Stačí otevřít dveře. Vítr se opře do tváře, mráz zaštípe a člověk se ochotně vrátí pro čepici.

Pranostika samozřejmě nezaručovala, že čtvrtého prosince napadne sníh. Připomínala však čas, kdy už bylo dobré mít zimu nachystanou. Dřevo pod střechou, teplé oblečení po ruce a všechno, co nesmělo promrznout, bezpečně schované.

Venku se čekalo na sníh.

Uvnitř na květy.

Aby se větvička probudila

Pro barborku vybíráme několik menších větviček s dobře vyvinutými květními pupeny. Ty bývají plnější a kulatější než pupeny listové. Strom přitom zbytečně neochuzujeme o celé náruče větví.

Promrzlé větvičky necháme nejprve pozvolna povolit v chladnější místnosti. Konce čistě seřízneme a postavíme je do nádoby s vodou. Ve světnici je chráníme před sálavým teplem kamen a vysycháním, vodu pravidelně měníme.

Záleží také na tom, kolik chladu větvičky venku před řezem prodělaly. Rozkvět přesně na Štědrý den proto není jistota. 

A když se opozdí?

Nemusíme jim nic vyčítat.

Zahrada nemá hodinky a pupeny neumějí číst kalendář. Radost nám může udělat i květ, který se otevře mezi svátky.

Proutky štěstí

Krásné staré pojmenování také pro barborky zní "Staročeské proutky štěstí". 

To jméno jim sluší.

Zpočátku jsou docela nenápadné. Hnědá kůra, zavřené pupeny a několik kapek vody na stole. Žádná hotová krása, kterou bychom přinesli domů a rovnou vystavili.

Na tu se musí počkat.

Možná právě proto barborky tak dobře patří k adventu. Každý den se něco maličko mění, ale nic nejde uspěchat.

Jednoho rána se pupen pootevře.

Další den z něj vykoukne bílý okraj.

A potom už mezi holými větvičkami sedí první drobný květ.

Za oknem může ležet sníh, na dvoře mrznout a cesta za zahradou mizet v zimní mlze. Ve džbánku na stole je však něco, co připomíná dávné jaro i to příští.

Větvička nám nemusí slíbit ženicha ani předpovědět celý rok.

Stačí, že nás přiměje na chvíli se zastavit.

Podívat se zblízka.

A potěšit se něčím tak malým, že bychom to jindy snadno přehlédli.

Barbora přinesla do světnice jaro.

A Vánoce jsou zase o kousek blíž.