🕯️ Když Ambrož rozsypal sladkosti

Mikuláš už odešel a ve světnici se znovu mluvilo docela obyčejným hlasem.

Děti prohlížely nadílku, poslední oříšky ještě čekaly na rozlousknutí a perník pomalu ubýval. Ve džbánku stály Barbořiny větvičky. Zatím se příliš neměnily, ale každý den bylo třeba podívat se, jestli už některý pupen nepovolil.

Prosinec měl teprve několik dní za sebou.

A přece už toho přinesl dost.

Bílé barborky, Mikulášovu berlu, andělský košík i čertí zařinčení. Člověk by si mohl myslet, že teď bude na chvíli pokoj a děti zase usednou k lavici.

Jenže v některých krajích čekala ještě jedna návštěva.

Sedmého prosince přicházel Ambrož.

A s ním sladkosti, pro které bylo potřeba mít rychlé nohy.

Bílá košile a černá čepice

Dnešní děti většinou dobře vědí, jak vypadá Mikuláš. Ambrože by však možná nepoznaly ani tehdy, kdyby stál přímo před nimi.

Lidová postava, která nesla jeho jméno, měla dlouhou bílou košili a vysokou černou čepici do špičky. Tvář zakrývala bílá rouška. V jedné ruce držela uzlík s cukrovinkami, v druhé koště polepené bílým papírem.

Představme si prosincový soumrak.

Obrysy stavení už měknou, někde se rozsvítilo malé okno a z komínů stoupá kouř. Dospělí by se nejraději stáhli do tepla.

Děti však mají důvod zůstat venku.

Na obvyklém místě se objevila vysoká černá čepice.

Pod ní bílá postava.

A u její ruky uzlík, ve kterém by mohlo být něco dobrého.

To stačí, aby se zpráva rozběhla rychleji než kterýkoli dospělý.

"Ambrož už je tady!"

Sladkost na dosah, koště za zády

Podle starých popisů se přestrojený Ambrož objevoval za soumraku u kostela. Děti na něj pokřikovaly a snažily se přiblížit. On občas upustil cukrovinku, a jakmile se pro ni některé sehnulo, vyrazil za ním s koštětem. Z obyčejného sbírání dobrot se rázem stala honička.

Taková nadílka vyžadovala rozvahu.

Nejdřív se podívat, kam Ambrož hledí.

Potom udělat několik nenápadných kroků.

A hlavně se nesklánět příliš dlouho.

Sladkost leží docela blízko. Jen natáhnout ruku.

Jenže koště je také blízko.

Člověk sebere dobrotu a už utíká, jako by mu za patami hořelo. Čepice poskakuje, dech se krátí a ostatní děti se smějí — ovšem jen do chvíle, než se bílá postava obrátí jejich směrem.

Potom mají všechny najednou velmi naspěch.

Starý advent uměl být tichý a vážný. Na chvíli však dokázal také rozehnat děti po návsi.

Když se děti domluvily

Děti brzy přišly na to, že proti jednomu Ambrožovi nemusí každé bojovat samo.

Jedna skupinka odváděla jeho pozornost, zatímco druhá sbírala pamlsky. O kořist se potom společně rozdělily. 

To už nebyla jen honička.

To byla malá porada.

Ty na něj zavolej. Ty běž z druhé strany. A já zkusím sebrat to, co leží nejblíž.

Nejspíš se našel někdo, kdo všechno řídil. Někdo, kdo se příliš brzy rozesmál. A někdo, kdo měl po návratu pocit, že právě jeho zásluha byla ze všech největší.

Sladkosti se však měly rozdělit.

Možná právě tahle drobnost stojí za zapamatování. Radost byla společná a také odměna měla být pro všechny.

Z adventní postavy s koštětem se tak na chvíli stal protivník celé dětské družiny.

Obyčej, který neznala každá ves

Ambrožova obchůzka nebyla rozšířená stejně jako mikulášská.

Nemusíme tedy vyprávět, že takhle běhávaly děti před každou chalupou v našich kopcích.

Staré obyčeje měly své domovy.

Někde se čekalo na Barboru. Jinde se uchovávala zvláštní podoba mikulášského průvodu. A na několika místech patřil prosincový soumrak bílé postavě s černou čepicí.

Právě tím je lidový rok tak pestrý.

Za dalším kopcem mohl vypadat trochu jinak.

A když se dnes vydáme za těmito příběhy, najdeme i takové, které už doma nikdo nevypráví.

Ambrož je jedním z nich.

Biskup, kterého si lidé vybrali

Za podivuhodným převlekem stojí skutečný člověk.

Ambrož žil ve čtvrtém století a původně působil jako římský správce. Když se v Miláně vedl spor o nového biskupa, snažil se znesvářené lidi uklidnit. Nakonec si za biskupa vybrali právě jeho — přestože tehdy ještě nebyl pokřtěný. Nejprve přijal křest a poté biskupské svěcení, které připadlo na 7. prosince roku 374. Jeho prosincová památka připomíná právě tento den.

Šel tedy utišit hádku.

A odcházel s úkolem, který mu změnil celý život.

Později se stal významným kazatelem, autorem a učitelem církve. Dokázal se postavit i císařské moci; známý je jeho střet s císařem Theodosiem po krvavém potlačení nepokojů v Soluni. 

Od milánského biskupa k venkovskému muži v bílé košili je ovšem dlouhá cesta.

Původ zvláštního dětského obyčeje není zcela jasný.

Děti nejspíš nejvíc zajímalo, jestli se jim podaří utéct.

A kolik dobrot si odnesou domů.

Světec, kterému včely neublížily

Ambrož má také jiný, mnohem tišší příběh.

Legenda vypráví, že se k němu v útlém dětství slétly včely a přiblížily se až k jeho ústům, aniž mu ublížily. Vyprávění se spojuje s jeho pozdější výmluvností — se slovy sladkými jako med. Patří k legendám o světci, nikoli k ověřeným zprávám z jeho dětství. 

Svatý Ambrož se stal patronem včelařů a na vyobrazeních jej můžeme poznat také podle úlu nebo včel. 

A tak se nám v prosinci na okamžik otevře vzpomínka na léto.

Na rozkvetlý sad.

Na bzučení kolem květů.

Na med, ve kterém zůstala vůně dávno odkvetlých rostlin.

Venku je zima a zahrada odpočívá. Ve světnici však člověk otevře sklenici medu a něco z teplých měsíců se zase vrátí.

Stačí malá lžička.

Ambrož tak patří k prosinci nejen svou černou čepicí a honičkou za sladkostmi. Připomíná také drobnou práci včel, které jsme v létě sotva stačili sledovat.

Kudy se do světnice dostává zima

Ambrožův den má i pranostiku, která je docela všední a praktická:

"O svatém Ambrožu ucpi v seknici každou díru." 

Seknice, sednice, světnice.

To známé místo, kde se scházela rodina a kde bylo za zimních večerů nejlépe.

Ovšem jen tehdy, když si do něj zima nenašla cestu.

Stačí se posadit blízko dveří. Chvíli je člověku dobře, potom si přitáhne šátek a nakonec začne hledat, odkud mu táhne na záda.

Kamna hřejí, ale studený vzduch má svou vlastní pěšinku.

Spáru u okna. Netěsné dveře. Koutek, kterého si za teplých dní nikdo nevšímal.

Stará pranostika připomínala, že prosinec už nebude dlouho čekat, až si všechno nachystáme. Teplo ve světnici bylo vzácné a stálo za to je dobře opatrovat.

Děti mohly venku utíkat před Ambrožovým koštětem.

Dospělí doma zkoušeli, kudy jim utíká teplo.

Každý měl toho dne svou práci.

Když zima ještě vyčkávala

Ani začátek prosince však nemusel být pokaždé zasněžený.

Někdy zůstala cesta měkká, ze střech kapalo a místo bílých vloček přicházel déšť. Člověk vyšel na dvůr a skoro se mu zdálo, že zima letos zapomněla, kudy se k chalupě chodí.

Na takové čekání se hodí obecná prosincová pranostika, která se připomíná u Ambrožova dne:

"V prosinci zimy není, později přijíti nelení." 

Jako by někdo za kopcem vzkázal:

Ještě se neradujte. Já o vás vím.

To se potom vyplatí přinést dřevo pod střechu, dokud se pro ně nemusí brodit závějemi. Prohlédnout dveře. Nachystat čepici a rukavice, i když je dnes ještě nepotřebujeme.

Pranostika samozřejmě neslibuje, že po mírném prosinci musí přijít tuhá zima. Uchovává však známou zkušenost: počasí se může změnit a klidné dny jsou dobrou příležitostí připravit se.

V našich kopcích tomu rozumíme.

Večer může být cesta mokrá.

A ráno už na ní boty křupou.

Ambrož tedy připomíná nejen sladkosti v uzlíku, ale také obyčejnou péči o domov.

Aby bylo kam se vracet, až si zima konečně vzpomene.

Když se večer vrátil domů

Představme si děti po návratu z honičky.

Tváře mají studené, dech ještě ne docela klidný a v ruce pevně sevřenou malou odměnu. Najednou se musí vyprávět všechno zároveň.

Kdo byl nejblíž.

Koho Ambrož málem chytil.

Kdo se odvážil sehnout pro sladkost, i když už se koště obrátilo jeho směrem.

A kdo poznal, který člověk ze vsi se pod černou čepicí nejspíš schovával.

Ve světnici je teplo.

Boty zůstanou u dveří a děti se přisunou blíž ke kamnům. Někdo jim udělá místo na lavici a chvíli poslouchá příběh, ve kterém byl každý trochu odvážnější, než jak to venku doopravdy vypadalo.

Za oknem mezitím zmizí poslední světlo.

Bílá košile je někde složená, čepice odložená a uzlík možná skoro prázdný.

Prosinec má za sebou další malé dobrodružství.

Barbora postavila do vody naději na jaro.

Mikuláš přinesl nadílku ke dveřím.

A Ambrož nechal děti, aby si pro svou radost doběhly.

Za několik dní přijde Lucie.

Teď však ještě patří večer vyprávění o černé čepici, bílém koštěti a sladkosti, kterou stálo za to zvednout ze země.

Byla malá.

Ale domů se s ní nesla velká radost.