📖 Kdo ukradl slepičkám večerní hvězdu?

Slepičky už měly po večeři, ale do kurníku se jim ještě nechtělo. Pod novou střechou výběhu bylo sucho, vítr se tam tolik neproháněl a večerní vzduch voněl mokrou trávou.

Jedna slepička stála u kraje výběhu a dívala se nad jedli.

"Už je tam," oznámila ostatním.

"Kdo?" zeptala se druhá, která právě zkoumala, jestli jí pod nožkou nezůstalo poslední zrníčko.

"Naše hvězda."

Nad špičkou jedle opravdu svítila jediná jasná hvězda. Byla vidět každého pěkného večera, když se slepičky chystaly spát. Panička by možná řekla, že hvězda patří celému nebi. Slepičky ale dobře věděly, že z jejich výběhu vypadá nejhezčí.

"Tak. Můžeme jít dovnitř," řekla nejstarší z nich.

Otočila se ke kurníku. Udělala tři kroky, ještě jednou se ohlédla a zůstala stát.

Hvězda byla pryč.

"Počkejte!" vykřikla.

Slepičky se nahrnuly ke kraji výběhu. Dívaly se nad jedli, mezi její větve i nad střechu kurníku. Nikde nic.

"Někdo nám ji vzal," řekla jedna.

"Třeba spadla," mínila druhá.

"Hvězdy nepadají jen tak," namítla třetí. "Určitě se někam schovala."

V tu chvíli šel kolem Dolárek. Panička ještě uklízela poslední věci ze zahrady a on měl za úkol doprovázet ji, kamkoli půjde. Jakmile ale zaslechl slepičí rozruch, zastavil se.

"Co se děje?"

"Ztratila se nám hvězda," vysvětlily mu všechny najednou.

Dolárek zvedl hlavu k jedli. Na tmavnoucím nebi se tam táhl úzký šedý mráček. Hvězdu neviděl ani on.

"Podívám se po ní," slíbil.

Nejprve prohledal pěšinku před výběhem. Hvězda byla malá, aspoň z dálky tak vypadala, a kdyby spadla, mohla se snadno zakutálet do trávy. Dolárek očichal kámen, dvě spadlá jablíčka a starý list. Našel stopu krtka, která ho velmi zaujala, ale po chvíli si vzpomněl, koho vlastně hledá.

Pod jedlí bylo ještě větší šero. Dolárek obešel kmen a nahlédl mezi kořeny. Nic zlatého tam neleželo. Jen šiška, jehličí a jedno pírko, které tam některý ptáček nechal přes den.

"Našel jsi ji?" volaly slepičky.

"Ještě ne!"

Dolárek se vydal kolem záhonů. Odpoledne trochu pršelo a na pěšince tam zůstala mělká kaluž. Chtěl ji obejít, aby si nenamočil tlapky, ale najednou se zarazil.

Uprostřed kaluže se třpytilo drobné světélko.

"Tady je!" zavolal ke kurníku. "Spadla na pěšinku!"

Slepičky se okamžitě dohadovaly, co s ní. Jedna navrhovala, že pro ni Dolárek doběhne. Druhá se bála, aby ji při tom nezašlápl. Třetí prohlásila, že nejdřív by se mělo zjistit, jestli je hvězda mokrá.

Dolárek udělal opatrný krok blíž. Světélko se v kaluži zatřáslo. Na hladině se vedle něj objevil tmavomodrý kousek nebe a okraj šedého mráčku.

Dolárek zvedl čumáček.

Vysoko nad ním svítila hvězda.

Mráček odplul kousek stranou. Z výběhu hvězdu stále zakrývala špička jedle, ale od záhonů ji Dolárek viděl docela jasně. A voda na pěšince mu ji ukazovala ještě jednou.

"Nikdo ji nevzal," oznámil slepičkám, když se vrátil. "Jen se vám schovala za strom a mrak. Od záhonů je vidět."

"Takže tam byla celou dobu?" zeptala se první slepička.

"Celou dobu."

Slepičky se zadívaly k jedli. Mráček se pomalu sunul dál. Nejdřív vykoukl maličký třpytivý kousek, potom celá hvězda.

"Našla se!" radovaly se.

Nejstarší slepička si ji chvíli prohlížela. "Tak teď už opravdu můžeme jít spát."

Panička přišla ke kurníku právě včas, aby viděla, jak se jedna po druhé ukládají na hřad. Zavřela za nimi dvířka a pohladila Dolárka.

"Ty jsi jim s něčím pomáhal?" zeptala se.

Dolárek zavrtěl ocáskem. O hledání hvězdy jí toho mohl vyprávět spoustu, kdyby lidská řeč uměla zachytit všechno, co se večer děje u kurníku. Místo toho se s paničkou vydal k chalupě.

Když míjeli záhony, Dolárek se ještě na okamžik zastavil. Hvězda svítila nahoře na nebi i dole v tiché kaluži.

Byl rád, že ji slepičkám našel. A také že při tom dokázal udržet všechny čtyři tlapky v suchu.