🌙 Kdo nám tu klape?

Panička to řekla docela nevinně.

Stála u výběhu, dívala se na suchou zem pod novou střechou a spokojeně pokyvovala hlavou.

"Holky, vy se teď máte! Tady byste mohly chodit i v lodičkách. A klidně na pořádném podpatku!"

Zvedl jsem hlavu.

Lodičky znám. Plavou po vodě a rozumný pes do nich neleze, dokud není předem dohodnuto, kde se vystupuje.

Prohlédl jsem si výběh.

Voda nikde.

Tak proč lodičky?

Než jsem si to stačil promyslet, jedna Sussexka přestala zobat.

"S mašličkou?" zeptala se.

Panička už odcházela k chalupě, takže neodpověděla.

Což byla chyba.

Slepička totiž někdy považuje mlčení za souhlas.

A deset slepiček za schválenou objednávku.

Ještě odpoledne si mě zavolaly k pletivu.

"Dolárku," začala Švédka, "potřebovaly bychom poradit."

Posadil jsem se. Když někdo potřebuje poradit, je dobré vypadat, že jste to čekali.

"Střechu máme," pokračovala. "Sucho máme. Peří upravené. A teď bychom rády dořešily obuv."

Podíval jsem se na jejich nožky.

"Vždyť máte všechny."

"Co máme všechny?"

"Prsty."

Greenka si povzdechla.

"Ty tomu nerozumíš. Panička říkala lodičky."

"Panička taky někdy říká, že mě jednou přetrhne," upozornil jsem je. "A zatím jsem pořád v jednom kuse."

To je na chvíli zarazilo.

Potom Maranska pronesla:

"Jenže nám to říkala moc pěkně."

A s tím se nedalo nic dělat.

Za starou konví bydlel pavouk Nitka.

Nebyl veliký, ale měl osm nohou, takže jsem předpokládal, že se v obuvi vyzná.

Kromě toho se o něm po zahradě povídalo, že dokáže sešít všechno. Roztržený lístek, šatičky pro berušku i kapsu na větrovém kabátě.

Tu poslední věc jsem mu nevěřil.

Vítr u nás žádný kabát nenosí. Kdyby ho měl, už dávno bych ho za něj chytil.

"Lodičky?" zopakoval Nitka, když jsem mu vysvětlil objednávku. "Kolik párů?"

"Deset."

Pavouk se přestal houpat.

"To je dvacet bot."

"Správně," přikývl jsem. "Počty máme v pořádku."

Nitka si promnul přední nožky.

"A platba?"

Ohlédl jsem se po slepičkách.

Všechny se náhle tvářily, že přišly jen na návštěvu.

Nakonec Švédka nabídla pěkné peříčko na vystlání pavoučího pelíšku a já slíbil, že mu přestanu čumákem bourat nit nataženou přes cestu.

"Na týden," dodal jsem opatrně.

Pavouk chvíli přemýšlel.

"Na dva."

Byl to tvrdý obchodník.

Do práce se pustil hned.

Svršky vystřihl z měkkých podzimních lístků. Podrážky udělal z tenké březové kůry a podpatky z krátkých větviček. Všechno sešil pavučinovou nití a na každou botku přidal drobnou mašli.

Do rána stálo pod střechou deset párů.

Sussexky si vybraly červené.

Greenky zelené.

Maransky chtěly tmavé, aby na nich nebylo vidět, kdyby přece jen někde šláply vedle.

Horalky požadovaly hlavně pevnou podrážku.

A Švédky?

Ty chtěly každou botku jinou.

"Aby nám to ladilo," vysvětlily.

Nerozuměl jsem tomu, ale u módy prý není nutné rozumět všemu.

Zvlášť když jste pes a celý život vám stačí čtyři bosé tlapky.

První přehlídka začala po snídani.

Postavil jsem se před výběh jako hlavní pořadatel.

"Pomalu," nařídil jsem. "S rozestupy. A u krmítka se nepředbíhá."

První Sussexka vykročila.

Klap.

Druhá ji následovala.

Klap klap.

Greenka udělala tři drobné krůčky, natáhla krk a prohlásila:

"Já si připadám nějak vyšší."

"Jsi vyšší," řekl jsem. "O podpatek."

Maranska se otočila na místě a ohlédla se přes křídlo.

Horalka si zkusila cestu k napáječce.

Švédky se prošly vedle sebe, každá jinak barevná, a obě se tvářily, že přesně takhle chodily odjakživa.

Musím uznat, že jim to slušelo.

Pod hnědou střechou bylo sucho, za pletivem se lesklo mokré listí a výběh klapal jako malá náves před posvícenskou muzikou.

Potom někdo objevil žížalu.

A přehlídka skončila.

Deset slepiček vyrazilo jedním směrem.

Jedna botka zůstala u krmítka, druhá se otočila mašlí dozadu a Horalka doběhla k žížale s jednou nožkou bosou.

Žížala raději zalezla.

Zřejmě nechtěla být zatažena do módního průmyslu.

Večer jsem zavedl pořádek.

"Boty se budou odkládat tady," oznámil jsem a ukázal čumákem na prkénko u přední stěny výběhu. "Pěkně do řady. Mašle dopředu."

"Proč?" zeptala se Sussexka.

"Protože dvacet rozházených bot není výběh. To je předsíň."

Holky tentokrát poslechly.

Srovnaly lodičky vedle sebe, ještě si upravily peří a odešly do kurníku. Panička zkontrolovala zavření a já dokončil večerní obchůzku.

Pletivo drželo.

Dvířka zavřená.

Všechny slepičky doma.

Všechno bylo v pořádku.

Aspoň jsem si to myslel.

Probudilo mě podivné klapání.

Klap.

Ticho.

Klap klap.

Zvedl jsem hlavu z deky.

Panička spala.

Chalupa spala.

Jen zvenku se znovu ozvalo:

Klap.

Došel jsem k zadním dveřím a poslouchal.

Tohle nebyla myš.

Myš dělá šust.

Nebyla to ani kuna.

Kuna se snaží nedělat nic.

Tohle někdo chodil v botách.

A nešikovně.

Zavrčel jsem tak hluboce, jak to moje velikost dovolovala.

Panička se vzbudila.

"Copak je, Dolárku?"

Podíval jsem se na ni.

Přece jí nebudu vysvětlovat, že nám někdo v noci provozuje slepičí obuv.

Musí se přijít podívat.

Venku byla měkká podzimní tma.

Panička rozsvítila baterku. Šel jsem vedle její nohy a hlídal, aby nám při vyšetřování nikam neodbočila.

U výběhu bylo ticho.

Pletivo v pořádku.

Dvířka zavřená.

Holky bezpečně na hřadech.

A před námi…

Klap.

Kužel světla sklouzl k zemi.

Na pěšince stál ježek.

Na jedné přední nožce měl červenou lodičku.

Na druhé zelenou.

Zadní nožky bosé.

Díval se na nás s výrazem někoho, kdo má velmi dobré vysvětlení, ale ještě ho nestihl vymyslet.

"Tak moment," řekl jsem.

Ježek zůstal stát.

"Ty jsi nám vzal boty?"

"Půjčil," opravil mě.

"Bez dovolení?"

Sklopil čumáček.

"Všichni už spali."

To byla pravda.

Ale jako omluva dost slabá.

Ukázalo se, že slyšel od vrabců o nové promenádě.

Prý se tam chodí v suchu, pod střechou a ve slavnostní obuvi.

A protože se chystal na podzimní návštěvu ke své ježčí známé za hromadou dřeva, chtěl udělat dobrý dojem.

Botky zahlédl na prkénku a dvě si šikovně přitáhl zvenčí mezerou mezi oky pletiva.

"Mám pěkné bodliny," vysvětloval. "Ale člověk se nemůže celý život spoléhat jenom na účes."

Tomu jsem rozuměl.

Panička mi taky pořád upravuje vousy, přestože já mám dojem, že jsou výborné i s drobečky.

"A proč sis půjčil jen dvě?" zeptal jsem se.

Ježek se zamračil.

"Se čtyřmi jsem se vůbec nerozešel."

Zkusil udělat krok.

Klap.

Potom druhý.

Zelená lodička zůstala stát a ježek pokračoval bez ní.

Panička se zasmála.

Já ne.

Já byl ve službě.

Ale musel jsem se otočit.

Ráno se sešlo celé hejno u pletiva.

Ježek přišel botky vrátit. Oči měl ospalé a tvářil se kajícně.

Sussexka si prohlédla červenou lodičku.

"Trochu vytahaná," poznamenala.

"Mám širší nožku," přiznal ježek.

Greenka našla na své mašli kousek listí.

Maranska se zeptala, jestli alespoň návštěva dopadla dobře.

Ježek si odkašlal.

"Řekla, že mám přijít příště bos."

Chvíli bylo ticho.

Potom se celý výběh rozesmál takovým kdákáním, že z jedle vykoukl vrabec.

"Co se stalo?"

"Ježek byl na návštěvě v lodičkách!" zavolala Švédka.

Vrabec se podíval na ježka.

Potom na botky.

"A kam jste dopluli?"

Konečně někdo, kdo tomu rozuměl stejně jako já.

Nakonec jsme se dohodli.

Lodičky budou jen na slavnostní procházku.

K hrabání, běhání a hledání žížal zůstanou nožky tak, jak je slepičky dostaly.

Botník jsme přesunuli dál od pletiva.

A ježkovi Nitka ušil měkké návleky z listí.

Bez podpatků.

Aby mohl přijít na návštěvu tiše a odejít po svých.

Já dostal nabídku na čtyři botky z dubových lístků.

Odmítl jsem.

Potřebuji pořádně cítit zem, když provádím kontrolu.

A taky nechci, aby krtek dopředu slyšel, že přicházím.

Od té doby je pod střechou zase obvyklý slepičí pořádek.

Trochu zrní, trochu peří, hodně důležitých řečí.

Holky jsou v suchu a jejich lodičky mám pod dohledem.

Jen když si večer položím hlavu paničce na koleno, ona mě pohladí mezi ušima a řekne:

"Dolárku, dneska jsi nějaký unavený…"

Zavřu oči.

Co ona ví.

Uhlídat deset slepiček je práce.

Ale uhlídat jim ještě dvacet bot, to už je zaměstnání na plný úvazek.