🐾 Kdo nám rozfoukal zahradu

Panička říká, že máme krásné babí léto.

Sluníčko svítí, ještě pěkně hřeje a člověk by si prý měl užívat každou takovou chvilku.

Souhlasím.

Já bych si ji užíval velice rád. Nejlépe vleže, s nahřátým kožíškem a s paničkou někde poblíž, kdyby bylo potřeba podrbat za ouškem.

Jenomže někdo nám rozfoukal zahradu.

A už druhý den s tím nechce přestat.

Sluníčko objednané, vítr navíc

Ráno jsem vyšel na zahradu a našel si pěkné místo.

Sluníčko tam svítilo přesně tak, jak má. Na záda. Tráva byla příjemná, panička na dohled a nikdo po mně nic nechtěl.

Udělal jsem kolečko, ještě jedno malé opravné, složil nožky a položil hlavu.

Výborně.

Takhle má vypadat psí dopoledne.

Pak přišel vítr.

Nejdřív mi pocuchal chlupy na čele. Potom mi nadzvedl jedno ouško. A nakonec mi přistrčil suchý list přímo pod čumák.

Otevřel jsem oko.

"Obsazeno," oznámil jsem mu.

List se ani neomluvil. Jen se otočil a odjel přes trávník.

Díval jsem se za ním.

Tohle nevypadalo na klidný den.

Fouká od strnišť

"To dneska fouká od strnišť," řekla panička.

Tak jsem se tím směrem podíval.

Strniště znám. Je to takové pole, kde už nic pořádného neroste, ale zato tam bývá spousta zajímavých pachů.

Proč odtamtud potřebují posílat vítr až k nám, tomu nerozumím.

My máme na zahradě vzduchu dost.

Rozhodl jsem se obejít chalupu a zjistit, jestli to fouká opravdu všude.

U prvního rohu mi to učesalo vousy doleva.

U druhého doprava.

U třetího jsem se chvíli zdržel, protože tam byly dveře do domu. A za dveřmi bývá kuchyně. A v kuchyni se někdy přihodí něco, u čeho by pes měl být.

Panička žádnou svačinu nevydala.

Prý jsem právě snídal.

To s větrem nijak nesouviselo, ale zaznamenal jsem si to.

Zahrada se dala do pohybu

Mezitím se naše zahrada začala chovat dost podezřele.

Květiny kývaly hlavami. Větve se dohadovaly nad plotem. Něco zašustilo, něco zapraskalo a po cestě se rozběhl další list.

Ten už vypadal, že utíká schválně.

Vyrazil jsem za ním.

List zrychlil.

Já taky.

U plotu prudce zatočil, proklouzl na druhou stranu a nechal mě tam stát.

To bylo nesportovní.

Když si někdo začne s teriérem, měl by alespoň zůstat na stejné zahradě.

Chvíli jsem čekal, jestli se vrátí.

Nevrátil.

Zato kolem mě proběhly další dva.

Začínalo to vypadat na organizovanou akci.

Vrátil jsem se k paničce a tvářil se, že jsem právě dokončil důležitou kontrolu hranic pozemku.

Nemusí vědět úplně všechno.

Slepičky měly vlastní poradu

Šel jsem se podívat ke slepičkám.

Pod svou hnědou střechou si něco tiše vykládaly. Jedna se prohrabovala v zemi, druhá mě sledovala a další si upravovala peří, které jí vítr před chvílí učesal opačně.

"Taky vám to vadí?" zeptal jsem se.

Jedna slepička zakdákala.

Podle mě řekla ano.

Podle paničky asi něco jiného.

Panička si totiž myslí, že slepičky mluví hlavně o krmení a vajíčkách. Já jsem přesvědčený, že řeší i širší záležitosti. Například proč jim kolem plotu běhá listí a kdo bude zodpovídat za rozcuchané ocasy.

Zůstal jsem chvíli poblíž.

Když už jsme jim tu střechu tak pracně udělali, mohl bych také využít trochu závětří u kurníku.

Slepičky s tím neměly problém.

Dokud jsem stál zvenku.

Jedna přišla až k pletivu a prohlédla si mě.

Asi kontrolovala, jestli jsem přinesl něco k jídlu.

Nepřinesl.

Takže naše porada poměrně rychle skončila.

Panička to bere na lehkou váhu

Panička vyšla ze dveří a vítr jí hned rozcuchal vlasy.

Potěšilo mě, že konečně zasáhl i někoho, kdo by s tím mohl něco udělat.

Jenže ona se zasmála.

Zasmála!

Já už druhý den hlídám létající předměty, sleduji pohyb větví a hledám místo, kde mi nebude foukat do oušek. A panička řekne:

"Viď, Dolárku, dneska nás to oba pěkně vyfouká."

Oba?

Já jsem nízko. Mně létá listí rovnou kolem čumáku. Ona má alespoň přehled, odkud se to na nás řítí.

Podíval jsem se na ni tak, aby pochopila závažnost situace.

Podrbala mě na hlavě.

Dobře.

Tím se sice počasí nevyřešilo, ale jednání se posunulo správným směrem.

Noviny přicházely samy

Na procházce to začalo být zajímavější.

Normálně si musím všechny zprávy přečíst osobně. Tady zastavit, támhle přičichnout, u dalšího místa si dát víc času.

Dneska mi vítr nosil noviny přímo do čumáku.

Od pole. Od lesa. Od sousedů.

Bylo toho tolik, že jsem několikrát zůstal stát, zvedl hlavu a jen čichal.

Panička čekala.

"Tak půjdeme?"

Ještě ne. Právě přišlo nové vydání.

A sotva jsem ho dočetl, přiletělo další.

Panička těm zprávám nerozumí. Myslí si, že jen stojím.

Já přitom zjišťuji, kdo kudy prošel, co se děje za zatáčkou a jestli náhodou někde není něco, co bych měl osobně prověřit.

Musím uznat, že v tomto směru měl vítr docela dobrou službu.

Kdyby se věnoval jen doručování zpráv a přestal mi obracet ouška, mohli bychom se domluvit.

Místo se přece našlo

Po návratu jsem byl unavený.

Nejen z procházky. Také z toho všeho kolem.

Našel jsem si místo u chalupy, kam vítr nedosáhl. Sluníčko tam krásně hřálo a zem byla příjemně nahřátá.

Chvíli jsem stál a zkoušel, jestli se tam něco pohybuje.

Nic.

Žádný list. Žádná větev. Ani moje ouško.

Položil jsem se.

Tentokrát bez opravného kolečka. Bylo třeba rychle využít situace.

Panička se posadila poblíž a podrbala mě za ouškem.

Ano.

Přesně tohle jsem si objednal už ráno.

Pomalu se mi zavíraly oči. Za rohem šustilo listí, nahoře se houpaly větve a někde od strnišť zase přicházelo další foukání.

Ať si.

Tady mě nenašlo.

Závětří může počkat

Už jsem skoro spal, když panička vstala.

Zvedl jsem hlavu.

"Kam jdeš?"

"Jen dovnitř, Dolárku."

Tak jsem vstal taky.

Závětří je pěkná věc. Nahřátá zem rovněž.

Ale jestli panička míří do kuchyně, byla by škoda zůstat venku jen kvůli počasí.

Člověk najde chráněný kout i zítra.

Svačina by mezitím mohla zmizet.