⏳ Kam i císař pán chodil pěšky
Jsou věci, o kterých se ve starých kronikách mnoho nepíše.
Dozvíme se, kdy byla postavena škola, kdy přišel velký požár, kolik měla ves obyvatel nebo kdo vlastnil kterou chalupu. Ale o tom, kam si ti všichni lidé chodili ulevit, kronikáři většinou taktně pomlčeli.
Přitom tam musel každý.
Chudý chalupník, pan učitel, farář – a jak praví staré rčení, i císař pán tam chodil pěšky.
Jen naši předkové to měli o něco dál než my.
Budka na konci dvora
Koupelna s toaletou uvnitř domu byla pro obyvatele obyčejné venkovské chalupy dlouho něčím neznámým.
Záchod býval venku – jednoduchá dřevěná budka někde u hospodářského stavení, na dvoře nebo v zahradě. Žádné splachování, žádné topení, žádné světlo na vypínač.
Dřevěné prkénko s otvorem a pod ním jáma či nádoba.
V létě se pobyt uvnitř mohl protáhnout, pokud člověka nevyhnaly mouchy nebo poněkud výraznější vůně.
V zimě byla situace jiná.
Tam se dlouho nevysedávalo.
V zimě šlo o rychlost
Představme si lednové ráno někde u nás v kopcích.
Venku deset pod nulou, přes noc připadl sníh a člověk sotva vstal z vyhřáté postele.
A teď bylo třeba obout boty, něco přes sebe přehodit, vyjít ze dveří, prošlapat se sněhem přes dvůr a usednout na prkénko, jehož teplotu snad raději ani nebudeme odhadovat.
Dnešní vyhřívané záchodové sedátko by tehdejšímu člověku připadalo patrně jako vynález z jiného světa.
Naši předkové však měli jedno jednoduché pravidlo.
Co bylo třeba udělat, udělalo se rychle.
Nočník – malý poklad pod postelí
Naštěstí existoval nočník.
Stával pod postelí, někdy ve skříňce či pod umyvadlem, a zvlášť za mrazivých nocí dokázal člověku ušetřit výpravu, o kterou opravdu nestál.
Používaly ho děti i dospělí.
Jenže měl jednu drobnou nevýhodu.
Ráno se sám nevylil.
Někdo musel vstát, vzít jej za ucho, odnést a vyprázdnit. A v početnější rodině rozhodně nemusel být pod postelí jen jeden.
Možná právě tady začínala jedna z těch domácích prací, o které se nikdo příliš nepral.
A čím se utíralo?
Dnes sáhneme po roličce měkkého papíru a sotva nás napadne, že i tohle je poměrně novodobé pohodlí.
Na venkově se používalo prostě to, co bylo po ruce a nic nestálo.
Mohly posloužit kousky starého papíru, noviny, nepotřebné útržky, hadříky a podle místa a roční doby také dostupné přírodní materiály.
Nic, co ještě mohlo mít nějaké rozumné využití, se zbytečně nevyhazovalo. A když se později v domácnostech objevily noviny a různé tištěné papíry, dokázaly po přečtení posloužit ještě docela jiným způsobem.
Jen dnešní hebkost od nich opravdu nečekejme.
Ani kadibudka nebyla jen tak ledajaká
Některé byly úplně obyčejné – čtyři stěny, stříška a dveře.
Ale člověk je tvor vynalézavý, a tak se i na dveřích záchodků objevovaly nejrůznější větrací otvory. Srdíčko, kolečko nebo jiný jednoduchý výřez dovnitř pustil alespoň trochu světla.
A kdo měl štěstí, měl z kadibudky i pěkný výhled.
Možná na zahradu, možná na pole.
Soukromí podle dnešních měřítek však vždycky samozřejmostí nebylo. Hospodářský dvůr žil vlastním životem. Pobíhaly po něm slepice, štěkal pes, někdo šel ke krávě, jiný pro dřevo.
Člověk se zkrátka nesměl příliš ostýchat.
A kam to všechno přišlo?
Ani obsah záchodu samozřejmě nemohl mizet mávnutím kouzelného proutku.
Jímky a nádoby bylo třeba vyprazdňovat a na hospodářství se s odpady zacházelo jinak než dnes. To, co domácnost a chlév vyprodukovaly, se často vracelo do hospodářského koloběhu jako hnojivo.
O kanalizaci se obyvatelům mnoha chalup ještě dlouho ani nesnilo.
A splachovací záchod?
Ten měl teprve přijít.
Dnes už bychom neměnili
Dnes v noci vstaneme, rozsvítíme, uděláme několik kroků a jsme tam.
Je nám teplo. Teče voda. Spláchneme. Umyjeme si ruce.
A vrátíme se do postele.
Žádné boty. Žádný sníh. Žádná petrolejka ani lucerna. A hlavně žádné ledové prkénko.
Je to jedna z těch drobných samozřejmostí, nad kterými už vůbec nepřemýšlíme.
Až někdy budeme brblat, že je v koupelně trochu chladno, možná si vzpomeneme na pradědečka, který se v lednovém ránu brodil sněhem někam na konec dvora.
A patrně si řekneme:
Zlaté časy. Ty naše.