📖 Kam chodí spát zahrada

Když panička večer zavřela za slepičkami dvířka, Dolárek se ještě nehrnul domů. Stál uprostřed pěšinky a poslouchal.

Přes den byla zahrada plná zvuků. Slepičky si povídaly ve výběhu, v jedli se překřikovali ptáci, někde bzučel čmelák a panička občas zavolala: "Dolárku, kde zase jsi?"

Teď bylo ticho.

Dolárek obešel záhon, nahlédl pod keře a zastavil se u ořešáku. Nikde nikdo.

"Kam všichni odešli?" zašeptal.

"Nikdo neodešel," ozvalo se mu nad hlavou.

Z nejnižší větve ořešáku se snesl žlutý list. Chvíli se kolébal vzduchem, až přistál Dolárkovi před tlapkami.

"Zahrada se ukládá ke spánku," řekl list.

Dolárek se podíval na záhony, na stromy i na plot. Byly pořád na svých místech.

"A kam chodí spát?"

List se lehounce zachvěl. "Pojď se podívat."

Nejprve se zastavili u růžového keře. Ještě nedávno na něm byly květy, kolem kterých poletovali motýli. Teď se mezi trny červenaly šípky.

"Růže spí?" zeptal se Dolárek.

"Jen její květy," odpověděl list. "Keř ještě hlídá zahradu. Až přijde vítr a chlad, uloží si sílu hluboko do větví a kořenů. Tam na ni počká jaro."

Dolárek si růži opatrně očichal. Voněla deštěm a podzimem. Napadlo ho, že hlídat tak dlouho musí být únavné, a tak na ni aspoň jednou přátelsky zavrtěl ocáskem.

Šli dál. U záhonů byla hlína čerstvě nakypřená. Dolárek tam odpoledne pomáhal paničce pátrat po krtkovi, ačkoli panička tomu říkala trochu jinak.

Ze země se ozvalo tlumené zabručení.

"Potichu, prosím."

Dolárek sklonil hlavu. Pod záhonem měl krtek chodbu a právě si do ní zatáhl poslední suché stéblo.

"Ty už spíš?" zeptal se Dolárek.

"Ještě ne. Rovnal jsem si pelíšek." Krtek si zívl tak široce, až se mu zachvěla hlína nad hlavou. "Ale jestli budeš dál dupat, nezačnu nikdy."

Dolárek couvl o dva kroky. Krtek uměl zahradu přerýt sám dostatečně; dnes už mu pomoc nenabízel.

U jedle se zastavili znovu. Její větve sahaly vysoko do šera. Dolárek se zadíval vzhůru, ale neviděl ani jednoho ptáčka.

"Kde jsou?" zašeptal.

Z větve se ozvalo tiché, ospalé pípnutí. Pak druhé, ještě tišší. Mezi hustým jehličím seděli ptáci tak blízko jeden druhému, že je večer schoval před větrem i před Dolárkovýma očima.

"Jedle jim drží střechu," pověděl list. "I když sama nikdy úplně neusne."

Dolárek na ni chvíli hleděl. Zahradu zná každý den, ale dosud nevěděl, kolik malých pelíšků se vejde do jediného stromu.

Nakonec došli ke kurníku. Za zavřenými dvířky něco zašramotilo a ozvalo se spokojené slepičí zabroukání. Dolárek si představil, jak si holky na hřadu ještě hledají to nejlepší místo. Tam se nemusel na nic ptát. Moc dobře věděl, kde slepičky spí.

Panička vyšla z chalupy a zavolala ho domů. Dolárek se ale ještě jednou otočil.

Růže stála u plotu. Krtek odpočíval pod záhonem. Ptáci byli schovaní v jedli a slepičky v kurníku. Zahrada nikam neodešla. Jen se každý její kousek uložil trochu jinak.

"A kde spíš ty?" zeptal se Dolárek listu.

List se svezl z pěšinky do trávy. "Tady. Přikryje mě další listí. A časem se ze mě stane kousek země pro nové jaro."

Dolárek nad tím dlouho přemýšlel. Pak ho panička pohladila po hlavě a on s ní vešel do chalupy.

Večer si lehl do svého pelíšku. Zahrada byla za dveřmi tichá, ale Dolárek už věděl, že ticho neznamená prázdno. Pod hlínou, mezi větvemi i pod spadaným listím každý odpočíval po svém.

Dolárek zavřel oči. Teď už mohla spát i zahrada, kterou celý den hlídal.