🐓 Jeden rok na našem slepičím dvorku

Když jsme na začátku roku přemýšleli, jak by mělo naše hejno do budoucna vypadat, postupně jsme došli k jednoduchému číslu: deset slepiček, pět plemen, od každého dvě. 

Pět plemen pro život u nás na kopcích

Ani výběr plemen nebyl náhodný. Hledali jsme slepičky, kterým by mohly vyhovovat právě naše podmínky v kopcích.

Žijeme v horách, u lesa, kde bývají zimy dlouhé, jara přicházejí později a počasí dokáže během několika hodin ukázat úplně jinou tvář. V zimě mráz a sníh, na jaře studená rána, v létě vedra a bouřky a k tomu vítr, který si u nás na kopcích rozhodně nebere dovolenou.

Naše slepičky mají venkovní zateplený kurník a výběh a snažíme se jejich život co nejvíce ponechat v přirozeném rytmu. V zimě jim proto ani uměle neprodlužujeme den přisvětlováním, abychom je přiměli k vyšší snášce.

Při sestavování hejna jsme proto hledali především odolná plemena vhodná do venkovního chovu a našich drsnějších klimatických podmínek. Teprve k tomu se přidala naše další přání – klidná povaha, pestrost hejna a samozřejmě různobarevná vajíčka.

A právě tak nakonec vznikla naše pětice: Sussexky, Kalimero Green, Kalimero Maransky, Horalky a Švédské květinky.

Každé plemeno je trochu jiné, každé má svou povahu a každé přidává do hejna něco svého. A po letošním jaru a létě se zdá, že jsme při výběru nešlápli úplně vedle.

Nešlo nám o rekordy ve snášce. Chtěli jsme především pestré, zdravé a klidné hejno, které spolu bude dobře vycházet. A také takové, které budeme moci v dalších letech postupně omlazovat – vždy jen po jednom plemeni, bez velkých revolucí na slepičím dvorku.

Jaro ve znamení změn

Jako první k nám zjara přišly mladé Horalky a Švédské květinky. Později je následovaly mladé Sussexky, které postupně vystřídaly své starší kolegyně.

Ne všechno ale probíhalo podle plánu. Z hejna nakonec musely odejít Moravie. Jejich klování ostatních slepiček už překročilo hranici běžného slepičího vyjasňování hierarchie a klid v hejnu pro nás byl důležitější než počet vajíček.

Postupně se tak začala rýsovat sestava, která nám vyhovuje – deset slepiček v pěti plemenných dvojicích.

A pak přišla Majdalénka

Na přelomu jara a léta přibyla ještě jedna mladá Maranska – naše Majdalénka.

Byla mladší a menší než ostatní, a tak jsme tentokrát nic neuspěchali. Nějaký čas žila vedle hejna, ostatní slepičky viděla a slyšela, ale měla své vlastní bezpečné zázemí. Teprve postupně dostávala stále více prostoru ke společnému životu.

Trvalo to déle, ale vyplatilo se.

Majdalénka měla čas vyrůst, poznat ostatní a přitom neztratit své sebevědomí. Koncem léta už mezi deseti slepičkami prakticky nepoznáme, že přišla jako poslední. Chodí mezi ostatními naprosto samozřejmě, nemusí se schovávat ani stále ustupovat a stala se plnohodnotnou členkou hejna.

Právě její začlenění nám ukázalo, jak bychom chtěli postupovat i v dalších letech. Když přijde čas na omlazení hejna, rádi bychom vždy zjara pořídili dvě mladé kuřice jednoho plemene. Dostanou celé jaro a léto na pozvolné seznamování a do podzimu mohou být přirozenou součástí hejna.

Léto, které jim nic nedarovalo

Změny v hejnu ale nebyly to jediné, s čím se naše holky letos musely vypořádat.

Počasí u nás předvádělo opravdu kdeco. Chladná rána a prudké změny teplot střídala období úmorných veder. Přidalo se dusno, bouřky, déšť a nakonec i pořádný vítr, při kterém jsme si chvílemi připadali skoro jako na Větrné hůrce.

A aby toho nebylo málo, letošní léto mělo ještě jednu zvukovou kulisu. U sousedů se stavělo, a tak se k běžným zvukům naší zahrady přidali tesaři, bouchání, stroje a další nezvyklý ruch.

Naše holky si ale postupně zvykly i na to.

Pět plemen a jeden duhový košík

Pět plemen jsme si nevybrali jen kvůli rozdílnému vzhledu a povaze slepiček. Každé z nich nám totiž naděluje trochu jiné vajíčko – od bílých a béžových přes hnědá a čokoládová až po zelená.

A tak se nám každý den v košíku skládá malá vaječná duha.

Má to ještě jednu příjemnou výhodu. Díky různým barvám skořápek se nám docela dobře vede naše slepičí statistika. Stačí se podívat do hnízda a většinou snadno poznáme, které holky si právě dopřály zasloužený den oddechu a které naopak snášejí ostošest do našeho duhového košíku.

Nebereme to jako soutěž. Je to spíš naše malé každodenní nahlédnutí do života hejna. Jednou odpočívá Sussexka, jindy Greenka, Horalka nebo Švédka. A občas otevřeme hnízdo a zjistíme, že se činilo všech deset holek.

A vajíčka? Ta jsou krásným bonusem

Když jsme poslední srpnový den uzavřeli naši evidenci, čekalo na nás číslo, které udělalo radost i nám.

Od 1. ledna do 31. srpna snesly naše slepičky 1 658 vajec.

Za prvních osm měsíců roku tak na nás v průměru každý den čekalo přibližně 6,8 vajíčka.

Čísla si zapisujeme rádi. Je zajímavé sledovat, jak se snáška během roku mění, kdy mladé slepičky začínají snášet a kdy si některá z holek řekne, že dnes bude mít prostě volno.

Ale závody se u nás nekonají.

Když některá snese vajíčko, máme radost. Když si dá den volna, nic se neděje. A pokud s příchodem podzimu vajíček ubude, bude to úplně v pořádku. Energie se jim bude hodit na přepeření, nový zimní kabátek a přípravu na další zimu.

Po tom všem, co už letos zvládly, nám totiž naše holky nemusí dokazovat vůbec nic.

Deset slepiček. Pět plemen. Každá trochu jiná. Jeden duhový košík. A všechny jsou naše šikulíny.

A jestli bychom měli na konci prázdnin rozdávat medaile?

Žádné první, druhé ani třetí místo.

Deset slepiček = deset vítězek.