⏳ Jak úřední knihy objevovaly ženská příjmení

Staré sčítací operáty většinou otevíráme proto, abychom zjistili, kdo v chalupě žil, odkud přišel nebo čím se živil. Někdy nám však zažloutlé stránky prozradí i něco, co jejich zapisovatelé vůbec neměli v úmyslu uchovat.

Stačí položit vedle sebe operáty Moravských Křižánek z let 1857, 1869, 1880 a 1890. Dělí je jen několik desetiletí, přesto je na nich vidět, jak se pomalu měnil způsob, kterým úřední knihy zaznamenávaly obyvatele chalup.

A nejnápadněji to poznáme podle jmen žen.

Rodina ukrytá pod jedním příjmením

V operátu z roku 1857 je příjmení uvedeno pouze u majitele domu. U dalších členů domácnosti zapisovateli stačila jejich křestní jména.

Jako by jedno příjmení patřilo celé chalupě. Stálo v čele rodiny spolu s jejím hospodářem a pod ně se tiše vešli všichni ostatní – žena, děti i další lidé žijící pod jednou střechou.

Na papíře měli vlastní řádek, svůj věk i místo narození. Společné příjmení však už úředník neopakoval. Rodina byla stále vnímána především jako jeden celek, který náležel k určitému domu.

Při sčítání roku 1869 už zapisovatelé uváděli celé jméno u každého člověka. Ženská příjmení však znějí našim dnešním uším nezvykle. V operátu nacházíme například zápis:

Veselý Josefa

Křestní jméno jasně říkalo, že jde o ženu. Rodové příjmení však zůstalo stejné, jaké by nesl muž.

A podobně tomu bylo ještě při sčítání roku 1880.

Ženy z naší staré dámy

Tehdy v naší staré dámě žila rodina Veselých. Na jednotlivých řádcích operátu stojí vedle sebe muži, ženy i děti. U žen však čteme:

Veselý Josefa.
Veselý Františka.
Veselý Terezie.

Dnes bychom samozřejmě napsali Josefa Veselá, Františka Veselá a Terezie Veselá. Pro tehdejšího zapisovatele však bylo příjmení zřejmě především společným označením rodu. Všichni, kdo k němu patřili, proto dostali stejnou podobu jména.

Nevíme, jak je oslovovali sousedé přes plot nebo jak se jejich jména vyslovovala večer ve světnici. Tam byly nejspíš Veselé tak, jak to českému jazyku bylo odedávna vlastní. Úřední pero je však na papíře ponechalo jako Veselý.

O deset let později otevřeme další operát – a před námi je najednou trochu jiný svět.

Když se z Veselý stala Veselá

Roku 1890 už v naší chalupě hospodařili Bukáčkovi. Rod Veselých však z jejího příběhu ještě nezmizel. Zůstávala zde vdova Veselá, nyní zapsaná jako vejminkářka.

Byla živou pamětí předchozího rodu. Možná ze svého kouta pozorovala, jak se chod chalupy mění, zatímco trámy, zdi a známá zákoutí zůstávají.

A právě její jméno zachycuje ještě jednu nenápadnou proměnu.

Žena, která by byla o deset let dříve v operátu zapsána jako Veselý, je nyní Veselá. Vedle ní se objevuje také Bukáčková.

Během jediného desetiletí se tedy v naší staré dámě nevystřídali pouze její hospodáři. Proměnil se i jazyk, kterým úřední kniha zaznamenávala ženy.

Nevznikla tím ovšem ženská příjmení. Podoby jako Veselá nebo Bukáčková žily v češtině už dávno před rokem 1890. Změnil se pouze způsob jejich úředního zápisu. Záleželo na používaném formuláři, zvyklostech úřadu a možná také na člověku, který právě držel pero.

Naše čtyři operáty nám proto neříkají, kdy se ženská příjmení narodila. Zachycují něco mnohem drobnějšího – chvíli, kdy si jich začala všímat také místní úřední kniha.

Roku 1857 byla rodina ještě ukryta pod jediným příjmením svého hospodáře. V letech 1869 a 1880 už ženy dostaly celé jméno, jejich příjmení však mělo stejnou podobu jako u mužů. A roku 1890 z řádků konečně vystoupily Veselá a Bukáčková.

Jsou to jen nepatrné změny v několika tazích inkoustového pera. Přesto se v nich zrcadlí kus proměňujícího se světa.

Ženy v těch chalupách žily, pracovaly, vychovávaly děti a uchovávaly paměť rodiny po všechny ty roky. Jen úředním knihám chvíli trvalo, než začaly jejich příjmení zapisovat tak, jak nám dnes připadá samozřejmé.