🐾 Jak slepičky děkovaly stavebnímu dozoru

Pršelo.

Déšť se u nás v kopcích usadil tak důkladně, jako by si zaplatil pobyt až do listopadu. Bubnoval na střechy, máčel zahradu a z každého lístku na stromě nechával ukápnout ještě jednu kapku, i když už si člověk myslel, že přestalo.

Ale naše slepičky byly spokojené.

Pod novou střechou měly krásně sucho. Krmení jim nezmoklo, do peří neteklo a mohly se procházet, hrabat a probírat důležité slepičí záležitosti, zatímco za pletivem si déšť dělal, co chtěl.

"Tak tomu já říkám bydlení," pochvalovala si jedna Sussexka a načechrala si peří.

"A konečně nám neprší do oběda," přidala se druhá.

Jedna ze švédských květinových slepiček se rozhlédla po suché zemi.

"Včera jsem se popelila. Za deště!"

To už byla věc, která si zasloužila uznalé zakdákání.

Chvíli všechny poslouchaly bubnování nad hlavou. Potom se jedna ozvala:

"Holky, měly bychom poděkovat."

"Paničce?"

"Té samozřejmě taky. Ale nejdřív stavebnímu dozoru."

A deset slepičích hlav se obrátilo k Dolárkovi.

Dolárek právě obcházel výběh.

Kontroloval pachy, plot i okolí. U jednoho místa se zastavil o něco déle, protože tam bylo cosi, co při včerejší obhlídce rozhodně takhle nevonělo.

Když se za pletivem začalo shromažďovat hejno, zbystřil.

Panička zrovna otevřela vrátka, a tak mohl vstoupit dovnitř. Sotva udělal pár kroků, obklopily ho slepičky.

Žádné rozbíhání ke krmení. Žádné přetahování o nejlepší místo.

Stály kolem něj a dívaly se.

Dolárek si sedl.

Tohle zřejmě bude jednání.

"Kdák," zahájila Sussexka.

"Přišly jsme ti poděkovat za naši krásnou střechu. Máme tu sucho, pohodlí a můžeme být ve výběhu, i když venku leje."

"Ko-ko-ko," potvrdily ostatní.

Dolárek natočil hlavičku k mluvčí. Potom se pomalu rozhlédl po celém díle.

"No," pravil, "jsem rád, že jste spokojené."

Odmlčel se.

"Protože jednoduché to nebylo."

Slepičky souhlasně zakdákaly.

Už podle toho povzdechu poznaly, že za střechou stojí mnohem víc než pár napnutých plachet.

"Nejdřív jsem musel paničce všechno pořádně vysvětlit," začal Dolárek.

"Opravdu?"

"Samozřejmě. Kde má pracovat. Co má přinést. Kam to má položit. A hlavně že u toho musím být."

"To dá rozum," přisvědčila Horalka.

"Jenže panička si někdy myslí, že když drží nářadí, tak tomu velí."

Hejnem proběhlo překvapené kdákání.

Dolárek nad tím velkoryse mávl ocáskem.

"Já jí to neberu. Potřebuje mít pocit, že je užitečná."

"A byla?" zeptala se jedna slepička.

"Byla," připustil. "Nosila, přidržovala, natahovala, připevňovala. Takové ty pomocné práce."

Slepičky uznale pokývaly hlavami.

Panička se tedy osvědčila.

Pod dobrým vedením to jistě nebylo překvapení.

"Nejhorší je," pokračoval Dolárek, "že se člověk musí dívat úplně na všechno."

"Pejsek," opravila ho tiše jedna ze švédek.

"Stavební dozor," upřesnil Dolárek.

A tím byla otázka vyřešena.

"Musel jsem hlídat, jestli panička něco nezapomněla. Jestli drží správný konec. Jestli už se nemá přesunout jinam. A když se přesunula, musel jsem tam být první."

"Abys to zkontroloval?"

"Přesně. Stoupnout si na správné místo je základ."

Dolárek se na okamžik zamyslel.

"Panička tomu říkala, že se jí pletu pod nohy."

Slepičky ztichly.

"To řekla tobě?"

"Mně."

"Vedoucímu stavby?"

"Vedoucímu stavby."

Jedna Maranska pohoršeně hrábla do země.

Takové zacházení s odborníkem!

"Ale já jsem se nedal," ujistil je Dolárek. "Když mě poslala stranou, obešel jsem ji a přišel z druhé strany."

Hejno obdivně zakdákalo.

Vytrvalost. Tu slepičky uměly ocenit.

"A pak jsou tu pracovní přestávky," připomněl Dolárek.

Sussexka naklonila hlavu.

"Ty jsi je hlídal taky?"

"Musel jsem. Panička by snad pracovala pořád. Tak jsem k ní přišel, opřel se o ni a dal jí jasně najevo, že je čas na podrbání."

"A pochopila to?"

"Většinou ano. Někdy řekla: 'Dolárku, počkej, teď nemůžu.'"

"Ko-ko-ko!"

"Ano," přikývl vážně. "Přesně to jsem si myslel taky."

Potom ale dodal:

"Nakonec mě podrbala. Za ouškem. A mohlo se pokračovat."

Slepičky spokojeně zašustily peřím.

Bylo vidět, že i složité pracovní vztahy se dají urovnat, když se ví, kde podrbat.

Zvenku se ozvalo hlasitější zašumění deště.

Kapky stékaly přes okraj střechy, ale pod ní zůstávalo sucho.

Jedna z mladších slepiček si prohlédla Dolárkův kožíšek.

"A ty jsi při té práci taky zmokl?"

Dolárek na ni pohlédl.

"Stavební dozor musí umět správně vyhodnotit počasí."

"A cos udělal, když začalo pršet?"

"Přesunul jsem se na kryté stanoviště."

"Na verandu?"

"Ano."

"Na deku?"

"Do kanceláře," opravil ji Dolárek.

Slepička přikývla.

Tak samozřejmě. Když je na verandě deka a na dece vedoucí stavby, je to kancelář.

"A odtamtud jsi taky dohlížel?"

"Pokud jsem měl otevřené oči."

"A když jsi je měl zavřené?"

Dolárek se maličko narovnal.

"Promýšlel jsem další postup."

To už žádná slepička nezpochybňovala.

Některé věci zkrátka patří k vyššímu řízení.

"My jsme se poradily," ujala se znovu slova Sussexka, "a chtěly bychom tě za všechnu tu námahu odměnit."

Dolárkovi se pohnula ouška.

Až dosud šlo o běžné poděkování. Teď začínala velmi zajímavá část návštěvy.

"Budeme ti snášet vajíčka," oznámila slavnostně. "A panička ti občas připraví žloutek, abys měl krásný kožíšek."

Dolárek se podíval na svůj bok. Na tmavý hřbet, zlaté tlapky a potom zase na slepičky.

"Ještě krásnější než teď?"

"Ještě krásnější," ujistily ho.

Chvíli o tom uvažoval.

Nabídka to byla velkorysá. A navíc přímo souvisela s jeho veřejným vystupováním. Stavební dozor přece musí nějak vypadat.

"Dobře," pravil. "Odměnu přijímám."

Slepičky radostně zakdákaly.

"Ale předávejte ji paničce," dodal. "Ona má na starosti kuchyni."

"A ty střechu."

"Střechu, dvorek, zahradu a celkový dohled."

Sussexka přikývla.

Bylo dobře, že si to vyjasnili. Nerada by něčí práci podcenila.

V tu chvíli se k výběhu vrátila panička.

Zastavila se u vrátek a chvíli pozorovala slepičky shromážděné kolem Dolárka.

"Copak tu máte? Poradu?"

Dolárek k ní obrátil hlavu.

Panička se podívala na suchou zem, na spokojené hejno a na střechu, po které bubnoval déšť.

"Tak co, holky? Dobře jsme vám to udělali, viďte?"

Dolárek spokojeně zavrtěl ocáskem.

Dobře jsme vám to udělali.

Pěkně to řekla.

Na podílu stavebního dozoru se nezapomnělo.

Panička se sklonila a podrbala ho za ouškem.

"Ty můj pomocníku."

Dolárek přivřel oči.

Pomocník.

No dobře.

O přesném názvu funkce si promluví někdy jindy. Teď zrovna dostával odměnu a nebylo vhodné přerušovat výplatu.

Slepičky se pomalu rozešly po výběhu.

Jedna zamířila ke krmení, druhá začala hrabat a třetí si našla místo, odkud mohla pohodlně pozorovat déšť. Pod hnědou střechou se zase rozhostilo obyčejné spokojené kdákání.

Dolárek ještě provedl krátkou závěrečnou kontrolu.

Všechno bylo v pořádku.

Slepičky v suchu. Střecha držela. Panička poučená. Odměna domluvená.

Mohl odejít do kanceláře.

Na verandě se uvelebil na dece, položil si hlavičku na tlapky a zavřel oči.

Tentokrát už ani nemusel promýšlet další postup.

Měl hotovo.

A kdyby se někdo ptal, proč paničku po stavbě bolela záda a Dolárka ne, odpověď byla přece jednoduchá.

Panička pracovala rukama.

Dolárek nesl odpovědnost.