⏳ Jak se mluvilo u nás v kopcích

Tam, kde se potkávaly Čechy s Moravou

Křižánky neležely jen na hranici Čech a Moravy. Ležely také na hranici řeči.

Na jednu stranu je Hlinsko v Čechách, na druhou Nové Město na Moravě. Obojí od nás přes kopce přibližně stejně daleko. A stejně jako lidé chodili za prací, na trhy, na jarmarky nebo za příbuznými, putovala krajinou i jejich slova.

Žádná ostrá čára, za kterou by se ze dne na den začalo mluvit jinak, samozřejmě neexistovala. Řeč se pozvolna proměňovala. Něco přicházelo z české strany, něco z moravské a mnohé se právě tady potkávalo.

Staré nářeční záznamy z Novoměstska a sousedního Hlinecka uchovaly řadu výrazů, které už dnes téměř neslyšíme. Když je ale neposkládáme podle abecedy a místo toho je vrátíme tam, kam kdysi patřily, začne před námi ožívat docela obyčejný den našich předků.

Ráno v chalupě

Den začínal brzy.

Člověk vstal z peřin, jejichž látkovému obalu naplněnému peřím se na Novoměstsku říkalo sovek. Byla-li zima, přišly vhod podlíčky, tedy dlouhé spodní kalhoty, a první cesta vedla ke kamnům. Malá železná kamínka mohla být kotýlek.

Tři obyčejné věci a tři slova, která tehdy nepotřebovala žádné vysvětlení.

Dnes už je skoro nepotřebujeme. Změnily se naše domy, oblečení i způsob topení – a s nimi pomalu odešla také jejich jména.

Když se pekl chlíb

Pak začala ožívat kuchyně.

Na Novoměstsku mohl být chléb také chlíb. Mouka se prosévala přes sejto, těsto se zadělávalo v dřevěných necičkách a bochník se nechával kynout v ošatce.

A ani houska nemusela znamenat dnešní malé pečivo. Na Novoměstsku a ve východních Čechách se tak označoval také podlouhlý bochník chleba.

Na mléce se udělal škrabán či škrábek – dnešní škraloup. Z koflíku se pilo, a když už starý hrneček dosloužil, mohl dostat druhý život třeba s květinou za oknem.

Stará kuchyně byla plná práce, ale také slov, která dnešní kuchyň už nepotřebuje.

Když měla rodina svá jména

Jiná slova patřila lidem, kteří pod jednou střechou žili.

Dědeček mohl být dědík a babička bábina. A tahle dvě slova u nás nejsou jen vzpomínkou ze starých nářečních záznamů. Naši sousedé je používají dodnes.

A když se řeklo nevěsta, nemuselo se vždy myslet na mladou ženu ve svatební den. Staré nářeční užití znalo nevěstu také jako snachu – synovu ženu.

Kolem dospělých pobíhala děcka a rodina nebyla jen několik lidí žijících v jednom domě. Často pod jednou střechou nebo alespoň v těsném sousedství žilo několik generací.

Také oslovení mělo jiná pravidla než dnes. Děti rodičům někde vykaly a úcta ke starším se mohla projevit dokonce množným číslem.

Na širším Novoměstsku se ještě zachytil způsob řeči, který by dnes zněl nezvykle:

"Náš dědeček zemřeli."

Jeden dědeček – a přesto zemřeli.

Nebyla to chyba. Byla to úcta.

A také strýc či strýček nemusel být vždy skutečný příbuzný. Tak se mohlo oslovovat i ke staršímu muži, který do rodiny pokrevně vůbec nepatřil.

Řeč tak prozrazovala nejen to, kdo ke komu patří, ale také kdo je starší, komu náleží úcta a jaké místo člověk v rodině a mezi sousedy má.

Na dvoře nebylo nikdy ticho

Jakmile se otevřely dveře chalupy, ozval se další svět.

Slepice hrabaly kolem zápraží, kohout si hlídal svůj dvůr, někde zamečela koza, ze stáje se ozvala kráva a u boudy čekal pes.

Kočka však nemusela mňoukat. Na severním Novoměstsku mohla ňaučit nebo mňaučit.

A když někdo řekl, že jde nakrmit zajíce, nemusel vůbec vyrážet do lesa. Ve východních Čechách a také na Novoměstsku se zajícem označoval i domácí králík.

A není to jen slovo ze starých nářečních záznamů. U nás se drží dodnes – naši sousedé říkají králíkům stále zajíci.

Na dvoře bylo prasátko či sele a hospodář měl každé ráno i večer co dělat. Bylo třeba spravovat dobytek – nakrmit jej, obstarat a vyčistit kolem něj.

Do žlabu přišla řezanka, nasekaná sláma či píce, a když se otelila kráva, první mléko se na Novoměstsku označovalo také jako oddojky.

Stačilo tedy stát chvíli na zápraží a člověk slyšel celý svět tehdejší chalupy – lidi, zvířata i slova, která k nim patřila.

Nejdřív bylo třeba spravovat dobytek

Než se člověk vydal na pole nebo louku, čekala práce kolem zvířat.

Na Novoměstsku se chodilo spravovat dobytek. Neznamenalo to samozřejmě něco opravovat. Bylo třeba nakrmit, podestlat, vyčistit chlév, podojit – zkrátka udělat všechno, co hospodářství každé ráno vyžadovalo.

Krmila se také řezanka, nadrobno nařezaná píce. A když se kráva otelila, prvnímu mléku se severozápadně od Nového Města říkalo oddojky.

K hospodářství ale nepatřila jen slova, která se dají napsat do slovníku. Patřily k němu také zvuky dvora.

Na Novoměstsku bylo zaznamenáno například volání na kachňata:

"Dli, dli, dli…"

Hospodyně zavolala – a drobotina už věděla, že má běžet.

Když se šlo na seno

S příchodem léta se život přesunul na louky.

Hrábě mohly být hrábky a jejich dlouhá násada ožeh.

Tráva se ne vždy dala odvézt vozem. Z nepřístupných míst se nosila na zádech v trávnici, tedy v plachtě určené právě k tomuto účelu. Na Hlinecku se nákladu trávy nesenému na zádech říkalo rameno.

Dnes louku během několika hodin zvládne technika. Tehdy zaměstnala celou rodinu.

A člověk, který už nikdy nenese trávu domů na zádech, časem přestane potřebovat i slovo, kterým se takový náklad jmenoval.

Když přišly žně

Po senách přišly žně.

Kosa se během dne znovu a znovu brousila. Při kosení obilí mohla být opatřena dřevěnými roženci, které pomáhaly ukládat stébla jedním směrem. Takto upravené kose se říkalo hrabice.

Posečené obilí se skládalo do menších hromádek. Na Novoměstsku jsou pro ně doloženy pokládky, na jeho západní straně také náklady.

Pak bylo třeba obilí svázat do snopů. Sloužilo k tomu povříslo ze slámy. A právě jeho jméno se při cestě krajinou různě proměňovalo – vedle povřísla se objevovalo například pobříslo či provříslo.

Někdy bylo možné česko-moravské pomezí slyšet ještě zřetelněji.

Na jedné straně se násadě kosy říkalo kosiště, směrem dál na Moravu kosisko. A když bylo obilí sklizeno, na jedné straně zůstalo strniště, na druhé strnisko.

Hranice mezi Čechami a Moravou tedy nemusela být nakreslená na mapě.

Někdy ji stačilo zaslechnout při práci na poli.

Když zavrzal selský vůz

Po polní cestě přijel vůz.

Pro dnešního člověka je to prostě starý selský vůz. Hospodář však znal každou jeho část a každá měla své jméno.

Na Novoměstsku se setkáváme například s lavkou či lounkem. Výpletová část vozu byla košatina. Právě toto označení, běžné v Čechách, zasahovalo i na Novoměstsko, zatímco dál na Moravě převládala košina.

A pak tu byl šejštrok, součást žebřinového vozu.

Tohle slovo jako by samo vyprávělo o našem pomezí. Podoba šejštrok spojovala Hlinecko se severním a západním Novoměstskem. Směrem dál od Nového Města se měnila na šejstrok a ještě jižněji zněla zase trochu jinak.

Jeden kus selského vozu – a jeho jméno se při cestě krajinou pozvolna měnilo.

Když se z lnu rodilo plátno

Len k našim kopcům patřil po staletí.

Než se z nenápadné rostliny stal kus plátna, prošel mnoha rukama. Len bylo třeba sklidit, usušit, zbavit pazdeří, vyčesat, upříst a nakonec utkat.

Používala se mědlice, vlákna se pročesávala na hachlích, potom přišel na řadu kolovrat a nakonec tkalcovský stav.

Tkalcovský stav býval kdysi v nejedné zdejší chalupě. Zvlášť v zimě, kdy práce na poli ustala, pomáhalo tkaní rodině přivydělat několik potřebných peněz.

Len pronikl dokonce i do zdejších obyčejů. Na severním Horácku – na Novoměstsku, Jimramovsku, Bystřicku i českém Hlinecku – se o masopustu tančilo "na dlouhej len". Ženy při tanci vyskakovaly co nejvýše. Čím vyšší skok, tím vyšší měl podle staré představy v létě vyrůst len.

Řeč tu nebyla jen pojmenováním práce.

Byla součástí života.

Když se šlo do lesa

Za posledními chalupami začínal další svět.

Malý les mohl být lesejk a na Novoměstsku se křemenáči říkalo také kameňák. Žížala mohla být prostě červ a slepýš slepíš.

A když se z nebe spustil pořádný déšť, mohl přijít lijavec.

Jen několik slov – a skoro slyšíme člověka vracejícího se z lesa s košíkem hub a nadávajícího cestou na počasí.

Když se zima opřela do kopců

Zima tu nikdy nebyla jen ročním obdobím.

Určovala, kdy skončí práce venku, kolik dřeva bude třeba připravit i zda se ráno vůbec podaří projít zavátou cestou.

Také sněhová vánice měla v různých krajích různá jména. Podél česko-moravské zemské hranice je doložena například činěnice.

Možná právě v zimě byla stará horská chalupa nejvíc sama sebou. Venku sníh a vítr, uvnitř teplo kamen, práce kolem kolovratu či tkalcovského stavu a dlouhé večery, při kterých se vyprávělo.

A samozřejmě mluvilo.

Jak se mezi sebou mluvilo

Protože nářečí nebylo jen souborem zvláštních názvů starých věcí.

Bylo slyšet v každé obyčejné větě.

Místo cítit se mohlo říct cejtit, místo pořád porád, místo i či také aji.

Kočka mohla ňaučit.

Člověk šel k Novákom, mluvil s něma nebo jel na koňovi.

A řeč vyjadřovala také vztah a úctu mezi lidmi. Na širším Novoměstsku byl zachycen i starší způsob vyjadřování typu:

“Náš dědeček zemřeli.”

Množné číslo nebylo omylem. Patřilo ke starším způsobům, jak o váženém člověku mluvit s úctou.