🐾  Jak se Dolárek stal šéfredaktorem

Musím vám něco povědět.

U nás v chalupě vznikla redakce.

Dlouho jsem si myslel, že si panička na tom svém placatém svítícím zařízení jenom prohlíží psy. To bych pochopil. Člověk se potřebuje vzdělávat.

Jenomže ona tam pořád něco ťukala, posouvala, opravovala a občas si povzdechla:

"Tady mi zase něco přeskočilo."

Podíval jsem se pod stůl.

Nic.

Člověk by řekl, že když už doma něco přeskakuje, měl bych o tom vědět první.

Pak vyšlo najevo, že panička vyrábí naše stránky. Píše o chalupě, zahradě, slepičkách, starých zvycích, svatých, Vánocích, koblížcích…

O mně samozřejmě taky.

Ale k tomu se ještě dostaneme. Tam vidím jisté rezervy.

Všechno začalo jednoho večera.

Ležel jsem vedle paničky a vykonával svou obvyklou službu. Hlídal jsem, aby z křesla nevstávala zbytečně často a neochlazovala mi místo.

Panička si prohlížela stránky a povídá:

"Dolárku, my už tam máme tolik článků."

Zvedl jsem hlavu.

My.

Konečně.

Po měsících nenápadného řízení, odborného přihlížení a zahřívání pracovního klína se začalo mluvit o mém podílu.

Položil jsem jí tlapku na ruku.

"No ano, ty můj pomocníčku," podrbala mě.

Pomocníčku?

Chvíli jsem mlčel.

Člověk musí při jednání o vedoucí funkci zachovat důstojnost. Zvlášť když ho druhá strana právě drbe na správném místě.

Ale bylo jasné, že si musíme vyjasnit organizační uspořádání.

Panička totiž naši práci viděla poněkud zjednodušeně.

Ona vymyslí téma. Ona píše. Ona hledá podklady. Ona vybírá obrázky. Ona opravuje chyby. Ona všechno vloží na stránky.

A z toho si nejspíš vyvodila, že to celé dělá ona.

Jenže kdo u toho leží?

Kdo pravidelným oddechováním vytváří klidné pracovní prostředí?

Kdo ji vytáhne ven, když už má těch písmen plnou hlavu?

A kdo jí v nejdůležitější chvíli položí čumák na ruku, aby omylem nenapsala další článek o cibuli?

Já.

Bez cibule se jeden večer obejdeme.

Beze mě se nedá pracovat vůbec.

Proto jsem se jmenoval šéfredaktorem.

Výběrové řízení proběhlo hladce. Byl jsem jediný uchazeč, který se vešel paničce na klín.

Rozdělení práce jsem navrhl spravedlivě.

Panička bude dál psát, opravovat, hledat, vkládat, upravovat a zařizovat všechno, co se musí udělat.

Já budu mít celkovou odpovědnost.

To je mnohem těžší.

Zvlášť po obědě.

Zavedl jsem proto pravidelné porady v křesle. Panička mluví, já poslouchám.

Když mám oči otevřené, probíhá porada.

Když je zavřu, probíhá hlubší porada.

A když ze mě vyjde takové to tiché "chrrrr", dospěli jsme k závěru.

Panička tomu říká spaní.

S takovým přístupem se vedení redakce buduje opravdu těžko.

Jako první jsem provedl kontrolu obsahu.

Chalupa. Zahrada. Slepice. Kuchyně. Pranostiky. Světci. Vánoce.

Zase slepice.

Podíval jsem se na paničku.

Pak na slepice.

Pak znovu na paničku.

Dámy mají střechu, vlastní jídelnu, automatického vrátného, barevná vajíčka a ještě pravidelné místo na našich stránkách.

Začínalo to připomínat tiskový odbor kurníku.

"Dolárku, čtenáře přece zajímá, jak nám slepičky nesou," vysvětlovala panička.

Dobře.

Ale já taky nosím.

Míček. Hračku. Občas kus kapesníku.

A nikdo mi z toho nedělá měsíční přehled.

Přitom kdyby se moje práce poctivě zapisovala, stálo by tam:

Pondělí: přinesen míček.

Úterý: znovu přinesen míček, protože panička ho opět zahodila.

Středa: personál se stále nenaučil si míček ponechat.

Potom přišly na řadu obrázky.

Tady jsem odhalil závažné nedostatky.

Na některých nebyl pes.

Ani malý.

Ani vzadu.

Ani takový, že by člověk musel obrázek zvětšit a říct: "Tamhle snad něco sedí."

Prostě žádný.

"Ale Dolárku, to je článek o vánočce."

Právě.

Vánočka na stole. Pes pod stolem. Příběh má napětí, čtenář čeká, co upadne.

Místo toho samotná vánočka.

To se pak nemůžeme divit, že na ni člověk chvíli kouká a neví, jak to dopadlo.

U obrázků, na kterých už jsem byl, jsem zavedl přísnou kontrolu kožíšku.

Jednou mi udělali takové zbarvení, že jsem vypadal jako vzdálený příbuzný, kterého jsme na návštěvu nezvali.

Panička to naštěstí poznala.

"Tohle přece není náš Dolárek."

Správně.

Náš Dolárek je mimořádně pohledný.

To říkám čistě kvůli přesnosti.

Nejvíc mě ale překvapilo, kolik práce má panička se svatými.

Sotva dopíše jednoho, už přichází další.

Jeden přináší sníh, druhý led, třetí zavírá zahradu.

Začal jsem mít obavy, aby někdo nezavřel i spíž.

A ty pranostiky!

"Na svatého…"

"O svatém…"

"Přijde-li na svatého…"

Přitom takové spolehlivé pranostiky máme doma každý den.

Když Dolárek u dveří přešlapuje, procházka se přibližuje.

Když se v kuchyni šustne sáčkem, pes se zjeví před otáčkem.

Tu druhou ještě jazykově dopracujeme. Myšlenka je ovšem správná.

A jedna je ověřená dlouholetým pozorováním:

Když panička řekne "už jen jeden odstavec", bude se ještě dlouho sedět.

Zvláštní pozornost jsem věnoval pohádkám.

Ty jsou moje srdeční záležitost.

Panička začne vyprávět, v chalupě je teplo a já se uvelebím tak, aby na mě dobře dosáhla.

Jednou rukou může psát.

Druhou má volnou.

Nevidím důvod, proč by měla zahálet.

Občas se zarazí a řekne:

"Počkej, Dolárku, já teď musím přemýšlet."

To respektuji.

Při přemýšlení může drbat pomaleji.

Jsem rozumný vedoucí a dokážu zaměstnancům vyjít vstříc.

Jen když přestane úplně, musím ji upozornit čumákem. Provoz redakce se nemůže zastavit pokaždé, když někoho nenapadne další věta.

A potom se to stalo.

Objevil jsem se u kalendáře.

Já.

Dolárek.

Přímo na našich stránkách, kde lidé hledají, co je za den a co se kdy v chalupách dělávalo.

Nedával jsem svou radost nijak přehnaně najevo. Vedoucí pracovník se při pohledu na vlastní podobiznu nesmí rozběhat po světnici s hračkou v tlamě.

Takže jsem se rozběhal jen trochu.

Pak mě panička přidala i k datu a pranostice.

Tím bylo všechno potvrzeno.

Když už má někdo v redakci portrét na dvou místech, těžko může být pomocníček.

Nasadil jsem výraz člověka, který právě převzal významnou kulturní instituci.

Panička mě vyfotila.

"Ty se zase tváříš, jako by ti to tady patřilo."

Nechtěl jsem jí kazit radost vysvětlováním.

Zbývalo dojednat odměnu.

Navrhl jsem drbání za ušima, pravidelný přístup na klín a přednostní právo kontrolovat kuchyni.

Panička řekla, že to všechno už mám.

To je pravda.

Bylo vidět, že jsem si dobré pracovní podmínky vyjednal dávno před nástupem do funkce.

Požádal jsem tedy alespoň o vlastní kancelář.

"A co je podle tebe tohle křeslo?"

Rozhlédl jsem se.

Měkké čalounění. Výhled do místnosti. Panička na dosah. Deka.

Nebylo co vytknout.

Jen na dveřích chyběla cedulka.

ŠÉFREDAKTOR DOLÁREK
Při drbání nerušit.

Toho večera jsem měl ještě spoustu práce.

Bylo potřeba posoudit pohádku, přehodnotit množství slepic na stránkách a promyslet, zda by se moje podobizna nehodila také ke koblížkům.

Právě jsem nad tím velmi hluboce přemýšlel, když panička zaklapla iPad.

"Tak, pane šéfredaktore. Jdeme ven."

Vyskočil jsem.

Porada skončila.

Za vraty totiž čekalo několik nevyřízených zpráv, u plotu nové pachové oznámení a na rohu příspěvek od psa, který má dlouhodobě potřebu vyjadřovat se úplně ke všemu.

Tohle se nedá řídit z křesla.

U dveří jsem se ještě ohlédl na paničku.

Pomalu se obouvala.

Ach jo.

Články píše pěkně. Ale dostat ji včas do terénu, to je práce pro dva šéfredaktory.