🐾 Jak k nám přišel Dolárek

Před Dolárkem s námi žila Brixinka – naše bernská salašnická dáma.

Byla veliká nejen svou postavou, ale hlavně místem, které si zabrala v našich životech. Prožili jsme spolu nádherných dvanáct let. Dvanáct let výletů, zahrady, společných dnů i úplně obyčejných chvil, které člověku připadají samozřejmé, dokud jednou neskončí.

Na bernského salašnického psa je dvanáct let požehnaný věk. A my jsme za každý z těch roků byli vděční.

Když nám Brixinka odešla do psího nebe, zůstal po ní najednou zvláštně prázdný dům. Chybělo ťapání po podlaze, chlupy na místech, kde by rozhodně být neměly, chlupatá hlava poblíž našich kolen i někdo, kdo vás vítá, jako byste se vraceli po roce, přestože jste byli pryč jen chvíli.

Tehdy jsme pochopili, že bez toho klubka chlupatého štěstí už vlastně být neumíme.

Jenže čas mezitím běžel i nám. A tak jsme věděli, že tentokrát už nehledáme dalšího velkého psa. Chtěli jsme menšího parťáka – ale rozhodně žádného palácového psíka, který by se zalekl první louže.

K nám na kopce jsme potřebovali psa do nepohody.

Takového, který zvládne zahradu, trávu mokrou od rosy, bláto na tlapkách, vítr i sníh. Psa, který bude dost malý na to, aby se dal vzít do náruče, ale dost velký duchem na to, aby měl pocit, že mu patří přinejmenším celá vesnice.

Zkrátka jsme hledali pořádného vesnického voříška.

A při našem hledání jsme narazili na Norfolk teriéra.

Malého střapatého Angličana s drsnou srstí, sklopenými oušky a pohledem, ve kterém bylo cosi rošťáckého. Čím víc jsme si o něm četli, tím víc jsme měli pocit, že by právě takový pes mohl k našemu životu v kopcích patřit.

A potom přišel Dolárek.

Malý pes s velkým srdcem, spoustou energie a vlastní hlavou. Velmi rychle nám ukázal, že počet kilogramů opravdu nemá nic společného s velikostí psí osobnosti.

Tehdy jsme samozřejmě ještě netušili, jak důležité místo jednou Dolárek v mém životě bude mít.

Když mi později odešel manžel, zůstali jsme s Dolárkem sami. A právě ten malý chlupatý rošťák se stal mojí velkou záchranou.

Pes se neptá, proč je člověku smutno. Neříká, že čas všechno spraví. Prostě je.

Ráno čeká, až vstanete. Potřebuje jít ven, chce svoji procházku, svoje pohlazení a svůj obyčejný každodenní život. A aniž by to tušil, nutí vás ten každodenní život žít s ním.

Díky Dolárkovi v domě nikdy nebylo úplné ticho. Pořád tu někdo ťapal, někdo mě vítal, někdo se mnou chodil po zahradě a večer se stočil někde nablízku.

Možná právě tehdy jsem naplno pochopila, co znamená ono klubko chlupatého štěstí.

Dolárek nemohl zaplnit prázdné místo. To ani nejde. Stejně jako před lety nemohl nahradit Brixinku. Každý, koho máme rádi, si v našem životě vytvoří svoje vlastní místo – a to už navždy zůstane jeho.

Dolárek si vytvořil místo nové.

Nejdřív přišel jako malý chlupatý kamarád pro nás dva. A pak zůstal jako velký kamarád pro mě.

A někdy je právě tichá přítomnost někoho, kdo jde životem vedle nás, tou největší pomocí.

Tak jsme přišli k Dolárkovi.

A možná ještě víc přišel Dolárek k nám.