🌫️ Jak Honek o poklad přišel

Ve Svratce kdysi žil chalupník Honek. Chalupu měl roztrhanou, dětí plnou světnici a v kapse věčně prázdno. U Honků se zkrátka třela bída s nouzí.

A možná by tomu bylo jinak, kdyby Honek raději sedával u tkalcovského stavu a hleděl si práce. Jenže práce mu příliš nevoněla. Mnohem raději se toulal po městečku, poslouchal, co se kde šustne, a co zaslechl u jednoho, to už za chvíli věděli u druhého.

Kde se něco přihodilo, tam byl Honek jako první. A když se mohl někomu trochu pošklebovat, tím lépe.

Jednoho dne už jeho ženě došla trpělivost.

"Vezmi sukno a zavez ho do Rybného," poručila mu.

Honek sice brblal, ale nebylo mu to nic platné. Naložil na trakař štůsky plátna a vydal se na cestu.

Ta ho vedla kolem Zkamenělého zámku.

O tom místě se mezi lidmi vyprávěly všelijaké podivné věci. Po setmění se mu každý raději vyhnul a ani za bílého dne nebylo člověku mezi skalami právě nejpříjemněji.

Jenže Honek měl ten den jiné starosti.

Místo aby mohl chodit po Svratce, strkat nos do cizích záležitostí a poslouchat, kdo se s kým pohádal, musel tlačit těžký trakař se suknem.

A tak nadával na cestu, na práci, na ženu a nejspíš i na celý svět.

Když tu najednou zůstal stát.

Na kamenném stole před ním ležela otevřená truhla.

A nebyla ledajaká.

Byla až po okraj naplněná zlatými penízky.

Slunce se do nich opíralo a zlato se třpytilo tak, že Honek málem zapomněl dýchat.

Rozhlédl se napravo, nalevo. Nikde nikdo.

"Jsem boháč!" vykřikl. "Teď teprve budou všichni koukat!"

Na ženu, děti ani na to, komu patří sukno, v tu chvíli ani nepomyslel.

Popadl štůsky plátna, jeden po druhém je vyházel z trakaře do trávy a na jejich místo s velikou námahou naložil truhlu.

A hurá zpátky ke Svratce.

Už se viděl, jak přijíždí domů. Jak sousedé vykukují z oken. Jak se všichni diví, kde Honek k takovému bohatství přišel.

Jenže daleko nedojel.

Najednou se zvedl vítr.

Nejdřív se zachvěly větve, potom se rozhučel celý les a stromy se ohýbaly málem až k zemi.

Honek zastavil a polekaně se rozhlédl.

A vtom ho uviděl.

Po cestě jel čert na koze.

Jenže ne tak, jak se na koze sluší jezdit. Seděl na ní obráceně, hlavou ke kozímu ocasu.

Každý rozumný člověk by se nejspíš pokřižoval, sklopil oči a hleděl si svého.

Ale Honek?

Ten zapomněl i na strach.

Ukázal na čerta prstem a začal se smát.

"Podívejte na něj! Čert a ani na koze neumí sedět!"

Smál se, až se za břicho popadal.

Čert se na něj podíval.

Zašklebil se.

A luskl prsty.

V tu chvíli se nad kopci zablesklo a zahřmělo, až se země zatřásla.

Honek leknutím zavřel oči.

Když je znovu otevřel, bylo ticho.

Čert nikde.

Koza nikde.

Ale nebylo ani zlato.

A co hůř – nebyl ani trakař.

Honek se rozběhl zpátky k místu, kde předtím vyházel sukno do trávy.

Ani po něm nezůstala jediná nitka.

A tak tam chalupník chvíli stál s prázdnýma rukama a nevěděl, jestli má nadávat, plakat, nebo se raději vůbec nevracet domů.

Nakonec se přece jen vydal ke Svratce.

Bez zlata.

Bez sukna.

Bez trakaře.

A dokonce i bez svého věčného posměšného úsměvu.

Říká se, že nějaký čas byl Honek jako vyměněný. Jenže staré zvyky se člověka drží pevně. Netrvalo dlouho a zase chodil po Svratce, sbíral klepy, tropil si šprýmy z druhých a u tkalcovského stavu vydržel jen tak dlouho, jak bylo nezbytně nutné.

Jedno se však přece jen změnilo.

Kolem Zkamenělého zámku už Honek nikdy nešel.

A kdyby se ho někdo zeptal proč, nejspíš by jen zabručel a rychle změnil řeč.

Vždyť některé věci je přece jen lepší nechat spát.

A zvlášť čerta, který jezdí na koze obráceně.