🐾 Jak Dolárek miluje veterinu
Dolárek je chvála bohu zdravý pes. Paní doktorku proto zná hlavně z jediné každoroční návštěvy, kdy si jedeme pro povinnou včeličku proti vzteklině.
Mohlo by se zdát, že jedna malá injekce za rok není nic, kvůli čemu by bylo potřeba dělat divadlo.
Dolárek má ovšem jiný názor.
První dějství před veterinou
Nevím, co přesně se mu na veterině nelíbí. Možná si dobře pamatuje, že ho paní doktorka pokaždé důkladně prohlédne. A když říkám důkladně, myslím opravdu všechno – včetně análních žlázek, což Dolárek zřejmě považuje za závažný zásah do své osobní důstojnosti.
Podezření, kam jsme přijeli, získá už před ordinací.
V tu chvíli se z malého norfolk teriéra stane velmi pevně ukotvený kus zahradní techniky. Zapře se všemi čtyřmi tlapkami, sníží těžiště a dává jasně najevo, že přes tento bod se pokračovat nebude.
Už druhý rok se mu při tom podařilo vysmeknout z obojku.
A tak zatímco Dolárek možná uvažoval, že by se ze Svratky vydal domů do Křižánek pěšky, já jsem prožívala několik velmi dlouhých vteřin a představovala si všechny možné směry, kterými by se mohl rozběhnout.
Naštěstí se výprava pokaždé podařila znovu shromáždit a přesunout do čekárny.
Druhé dějství v čekárně
Tam celé představení pokračuje.
Jakmile se otevřou dveře do ordinace a zazní Dolárkovo jméno, znovu zapojí všechny čtyři brzdy. Přední tlapky dopředu, zadní dozadu a výraz psa, který s ničím nesouhlasil a rozhodně si nepřeje být zatažen do cizích záležitostí.
Čekající mají o zábavu postaráno.
Dolárek se tváří, jako by se za dveřmi neprovádělo obyčejné očkování, ale přinejmenším přijímací zkoušky do cirkusu. Každý krok směrem k ordinaci je výsledkem dlouhého vyjednávání, při němž jedna strana používá slova a druhá veškerou sílu čtyř krátkých nohou.
U paní doktorky
Když je však konečně uvnitř, odpor pomalu skončí.
Dolárek pochopí, že osud byl zpečetěn. Nechá se prohlédnout, zkontrolovat a nakonec i očkovat. Stojí trpělivě a s výrazem tichého utrpení čeká, kdy už bude moci celé nedorozumění považovat za uzavřené.
Paní doktorka je hodná, včelička je za okamžik hotová a žádná z katastrof, které si Dolárek zřejmě představoval, se nekoná.
Pak se otevřou dveře.
Hrdina odchází
A v tu chvíli se všechno změní.
Z ordinace nevychází pes, kterého bylo ještě před chvílí nutné přemlouvat ke každému kroku. Vychází sebevědomý hrdina. Důstojně si vykračuje čekárnou, hlavu vzhůru a v očích výraz někoho, kdo právě statečně zvládl mimořádně náročnou životní zkoušku.
Před ordinací už není po strachu ani památky. Tlapky opět fungují správným směrem a návrat k autu probíhá svižně a bez jediného zaváhání.
A já si pokaždé říkám, zda se Dolárek veteriny opravdu tak bojí.
Nebo zda je to jen velký divadelník, který dobře ví, že bez pořádného představení by obyčejná každoroční včelička nestála ani za vyprávění.