🌫️ Honza z Bříšče – silák ze Žďárských vrchů
Některé pověsti vyprávějí o strašidlech, jiné o zakopaných pokladech. A pak jsou takové, jejichž hrdinou byl skutečný člověk.
Jedním z nich byl Jan Staněk z Vříště, kterému nikdo neřekl jinak než Honza z Bříšče.
Byl řezníkem a především chlapem, o jehož síle se vyprávělo široko daleko. Jak už to u podobných příběhů bývá, jeden něco přidal, druhý trochu přikrášlil a za pár generací už nikdo přesně nevěděl, kde končí skutečnost a začíná pověst.
Jedno však měli všichni vypravěči společné.
Honza byl silák. A také dobrák, který svou sílu uměl použít tam, kde bylo potřeba.
Když saně zůstaly ve sněhu
Jednou se v kadovské huti těžce poranil slévač. Potřeboval se co nejrychleji dostat k doktorovi do Nového Města.
Jenže byla zima, venku zuřila chumelenice a cesty mizely pod sněhem.
Nikomu se do takové cesty nechtělo.
Honza se ale nabídl.
Zapřáhli koně do saní, naložili raněného a vyrazili. Nad Pasekami však saně zapadly do tak hluboké závěje, že s nimi nešlo hnout.
Honza chvíli zkoušel koně pobízet, tlačil, tahal – nic.
Pak se obrátil k raněnému.
"Řekl jsem, že tě k doktorovi dopravím, tak tě tam dopravím."
Vytáhl ho ze saní, naložil si ho na záda a vydal se dál.
A zraněného slévače prý donesl až do Nového Města.
Když nestačili ani koně
Honzovu sílu dobře znali také panští úředníci.
Když se v zimě jezdilo na bály, rádi si právě jeho vybírali za kočího. Věděli totiž, že s Honzou se domů dostanou, ať napadne sněhu sebevíc.
Když koně nemohli saně vytáhnout ze závěje, Honza jednoduše seskočil.
A zapřáhl se sám.
Podobně pomáhal také správci kadovské huti Františku Plockovi, který bydlel na Vříšti a potřeboval se dostávat do Kadova a k hamru v Líšné.
Když cesty zavál sníh, byl tu Honza.
A snad právě proto panští úředníci občas přivřeli oko nad tím, co si jejich oblíbený silák odnášel z panského lesa.
Sloupek, který měl určit hranici
Nejznámější příběh o Honzovi se ale vypráví v souvislosti s hranicí mezi Kadovem a Herálcem.
Když se za Marie Terezie upravovaly obecní katastry, nemohli se prý Kadovští s Heráleckými dohodnout, kudy jejich hranice povede.
Ani jedna obec nechtěla ustoupit.
Až někoho napadlo zvláštní řešení.
V kadovské huti nechají odlít železný sloupek. Honza z Bříšče si ho vezme na rameno a ponese směrem k Herálci.
Kam ho donese, tam bude hranice.
Sloupek měl měřit kolem dvou metrů a vážit údajně 180 kilogramů.
Herálečtí byli spokojení. Takovou tíhu přece nikdo daleko neodnese.
Kadovští se jen usmívali.
Ti svého Honzu znali.
Honza vyrazil
Než se šlo, dostal Honza pořádně najíst a napít, aby mu cestou nedošly síly.
Pak mu naložili sloupek na rameno.
A šlo se.
Za Honzou kráčeli Kadovští a povzbuzovali ho. Herálečtí šli také – hlavně proto, aby dobře viděli, že mu nikdo nepomáhá.
Jenže Honza kráčel dál a dál.
Jako by na rameni žádných 180 kilo ani neměl.
Heráleckým pomalu tuhl úsměv na tváři.
Co když ten chlap dojde až do Herálce?
Co nezmohlo železo, dokázal oběd
Jenže potom se ukázalo, že i Honza z Bříšče měl svou slabinu.
A nebyl to těžký železný sloup.
Byla to ona pořádná svačina a pití, kterými ho Kadovští před cestou posilnili.
Honzu začalo bolet břicho.
Chvíli zatínal zuby a šel dál. Jenže nakonec už nebylo zbytí.
Shodil sloupek z ramene a zmizel v nejbližším křoví.
Heráleckým spadl kámen ze srdce.
Kadovští se nejspíš smáli trochu méně.
A protože dohoda byla dohoda, právě tam, kde Honza svůj náklad odložil, měl být železný sloupek později zasazen do země.
A prý tam stojí dodnes.
Kolik z těch příběhů je pravda a kolik jim během dlouhých let přidali vypravěči, už asi nezjistíme.
Možná na tom ale ani tolik nezáleží.
Z řezníka Jana Staňka se stal Honza z Bříšče, jeden z nejslavnějších siláků našich kopců.
A když byl někdo mimořádně silný, ještě dlouho se u nás říkávalo:
"Kakraholte, ty seš silák jako Honza z Bříšče!"