🐾 Dolárkova řeč – díl první

Venku je, že by psa nevyhnal

Ráno jsem ještě pohodlně ležel, když panička odhrnula záclonu, podívala se z okna a pronesla:

"Venku je, že by psa nevyhnal."

Zvedl jsem hlavu.

Jsem pes. Venku prší. A z nějakého důvodu se zase mluví o mně.

Lidé to dělají často. Když je krásně, říkají, že je nádherný den. Když prší, fouká a z nebe padá voda ze všech stran, nazvou to psím počasím. Přitom jsem déšť nezařídil, vítr neobjednal a s výrobou louží nemám vůbec nic společného.

I když proti loužím osobně nic nemám.

Postavil jsem se ke dveřím a podíval se na vodítko. Potom na paničku. Znovu na vodítko a zase na paničku.

Tento postup lidé nazývají děláním psích očí. My psi tomu říkáme jasné sdělení, které není třeba zbytečně komplikovat slovy.

Venku prší. Já jsem pes. Půjdeme ven.

Panička se pokusila dělat, že mému sdělení nerozumí. Začala rovnat něco na stole, přešla do kuchyně a zkontrolovala počasí ještě z druhého okna. Zřejmě doufala, že na opačné straně domu neprší.

Pršelo.

Sedl jsem si těsně ke dveřím. Člověk může chvíli odolávat psím očím, ale nevydrží to dlouho. Je to naše nejúčinnější výbava. Nepotřebuje baterie, funguje za každého počasí a při správném použití otevírá dveře, lednici i krabici s pamlsky.

Za chvíli panička vzala vodítko.

Vyhrálo se.

Jakmile se otevřely dveře, vyrazil jsem vstříc tomu údajnému psímu počasí. Vzduch byl plný nových vůní, tráva mokrá a každá louže měla vlastní zajímavý příběh. Pro člověka byla cesta šedivá a nevlídná. Pro mě se během noci celá vesnice přepsala a bylo potřeba přečíst všechny nové zprávy.

Panička šla za mnou, schovávala se do bundy a obcházela louže.

Já jsem je neobcházel.

Louže, do které se nevstoupí, je promarněná příležitost.

U jednoho keře jsem se zastavil trochu déle. Déšť mi stékal po hlavě, vousy jsem měl mokré a z břicha mi kapala voda. Panička se na mě podívala a prohlásila, že vypadám jako spráskaný pes.

To mě zaujalo.

Nevím přesně, jak má spráskaný pes vypadat, ale já jsem se cítil výborně. Možná trochu mokře, ale rozhodně ne nešťastně. Pro jistotu jsem se otřepal.

Panička stála příliš blízko.

To nebyla moje chyba. Každý zkušený člověk přece ví, že mokrý pes se dříve či později otřepe. Záleží jen na tom, kolik lidí se právě nachází v dosahu.

Když jsme se vrátili domů, čekal u dveří ručník. Panička mě začala sušit, já se začal přesouvat a ručník chvíli cestoval se mnou. Nakonec jsem z něj šikovně vyklouzl a rozběhl se po domě.

Mokrý pes totiž po příchodu domů získá mimořádnou rychlost. Musí oběhnout všechny místnosti, otřít se o nábytek a zkontrolovat, zda déšť nepronikl také dovnitř.

Nepronikl.

Dokud jsem nepřišel já.

Za chvíli byl suchý pes, mokrý ručník a podlaha plná stop. Panička vzala hadr a já si lehl stranou, abych jí při práci nepřekážel.

Tak se ukázalo, co opravdu znamená psí počasí. Není to počasí, do kterého by pes nešel. Je to počasí, po kterém člověk vytírá podlahu.

Když bylo uklizeno, usadil jsem se v kuchyni. Vycházka byla dlouhá a pobyt na čerstvém vzduchu podporuje chuť k jídlu. Panička si připravovala oběd a při ochutnávání se zatvářila pochybovačně.

"To by ani pes nežral," zamumlala.

Okamžitě jsem se přihlásil.

Takové výroky by se neměly pronášet bez řádného ověření. Jako jediný přítomný pes jsem byl připraven provést odbornou zkoušku. Stačil by malý vzorek. Případně dva, aby byl výsledek spolehlivý.

Nic jsem nedostal.

Sedl jsem si tedy rovně, sklopil uši a nasadil výraz psa, kterému život odepřel úplně všechno. Vycházku, jídlo, pohodlí i lidskou lásku.

Panička tvrdila, že vypadám jako spráskaný pes.

Tentokrát měla pravdu. Pracoval jsem na tom.

Nakonec přede mnou přistál malý pamlsek. Lidskou řeč sice neovládám, ale lidi mám vycvičené docela dobře.

Odpoledne déšť nepřestával. Panička si povzdechla, že je jí z toho počasí nějak pod psa.

Podíval jsem se pod sebe.

Nebyla tam.

Lidé používají výraz pod psa, když je jim mizerně nebo když se něco vůbec nepovedlo. Nikdy jsem nepochopil proč. Být pod psem přece nemusí být nic špatného. Zvlášť když pes leží na měkké dece a ochotně člověku zahřívá nohy.

Přesunul jsem se proto blíž, položil jí hlavu na chodidlo a zavřel oči. Když je člověku pod psa, je zřejmě nejlepší umístit psa přímo k němu.

Večer už déšť jen tiše ťukal do oken. Já byl po vycházce suchý, po pamlsku spokojený a po náročném dni připravený k odpočinku.

Lidé toho na psy svedou opravdu hodně. Máme své počasí, své oči, své smutné výrazy a podle všeho rozhodujeme i o tom, co se dá jíst. Přesto nás nikdo nepožádá, abychom lidská rčení před zveřejněním zkontrolovali.

Kdyby se mě někdo zeptal, upravil bych alespoň jedno z nich:

Venku nebylo, že by psa nevyhnal.

Venku bylo tak, že pes vyhnal člověka. A potom ho nechal vytřít podlahu.