🐾 Dolárkova řeč – díl třetí

Jak Dolárek učil lidi novým kouskům

Lidé jsou přesvědčeni, že cvičí psy.

Je to jeden z jejich nejroztomilejších omylů.

U nás začíná výcvik pokaždé stejně. Panička vezme sáček s pamlsky, postaví se doprostřed místnosti a pronese:

"Tak, Dolárku, dnes budeme cvičit."

Jakmile zaslechnu šustění sáčku, přiběhnu a poslušně se posadím. Panička má radost, pochválí mě a podá mi pamlsek.

První část výcviku tedy zvládla správně.

Já si sednu – ona sáhne do sáčku.

Zpočátku jí to trvalo trochu déle, ale dnes už reaguje téměř okamžitě.

Potom přichází povel "Dej pac".

Panička nastaví ruku a já do ní vložím tlapku. Následuje pochvala a další pamlsek.

Také tento cvik už umí dobře. Stačí zvednout tlapku a člověk mě odmění. Někdy ani nemusím čekat, až si o ni řekne. Podám ji sám a ona většinou pochopí, co má udělat.

Pokud nechápe, položím tlapku ještě jednou.

Trpělivost je při výcviku lidí velmi důležitá.

Horší je to s povelem "Lehni".

Lehnout si samozřejmě umím. Dělám to mnohokrát denně a bez jakéhokoli vedení. Přesto panička trvá na tom, že si mám lehnout právě ve chvíli, kdy to chce ona.

Chvíli tedy stojím a přemýšlím, zda nabízený pamlsek odpovídá obtížnosti úkolu.

"Lehni," opakuje.

Podívám se na ni.

"Dolárku, lehni."

Podívám se na pamlsek.

Pokud je dostatečně velký, pomalu si lehnu. Panička se rozzáří, jako bych právě vyřešil složitou matematickou úlohu, a odmění mě.

Jestli je pamlsek příliš malý, zůstanu stát.

Člověk se musí naučit, že za náročnou práci náleží přiměřená odměna.

Největší potíže nám působí povel "Zůstaň".

Panička mě posadí, ukáže dlaň a pomalu odchází.

"Zůstaň."

Zůstanu.

Panička udělá druhý krok.

Zůstanu.

Potom se otočí zády a já jdu za ní, protože netuším, proč bychom měli stát každý na jiném konci místnosti.

"Dolárku!" povzdechne si.

Někdy k tomu dodá, že starého psa novým kouskům nenaučíš.

Nevím, koho tím myslí. Mně jsou teprve tři roky a učím se velmi rychle. Stačilo několik lekcí a už bezpečně poznám, ve které kapse má pamlsky, jak zní otevírání lednice a který pohled ji přiměje rozdělit se o poslední sousto.

Mnohem hůř se učí ona.

Dodnes například nechápe, že povel "Zůstaň" platí pouze do chvíle, než se v kuchyni něco otevře.

Občas se rozhodnu předvést všechno, co umím, najednou. Sednu si, lehnu, vyskočím, podám obě tlapky a nakonec se otočím kolem dokola.

"Ty zase děláš psí kusy," směje se panička.

Nedělám psí kusy. Jen jí nabízím výhodný balíček několika cviků za několik pamlsků.

Ona mi však většinou dá jen jeden.

V obchodních záležitostech mají lidé ještě značné mezery.

Po skončení výcviku sáček zmizí do skříně a panička oznámí:

"Tak, a dost."

To je chvíle, kdy se potřebuji proběhnout. Vyrazím přes světnici, oběhnu stůl, prosvištím předsíní, vrátím se kolem křesla a nakonec několikrát přeskočím svůj pelíšek.

Panička tvrdí, že jsem se utrhl jako pes ze řetězu.

Nikdy jsem na žádném řetězu nebyl, takže opět nevím, odkud lidé své výrazy berou. Ve skutečnosti jen uvolňuji radost z úspěšně zvládnuté vyučovací hodiny.

Člověk se po učení také potřebuje protáhnout.

Někdy mi panička při mém běhání připomene:

"Jaký pán, takový pes."

Tohle rčení se mi docela líbí.

Oba rádi chodíme na výlety, oba se po návratu těšíme domů a oba dobře víme, že den je příjemnější, když se v něm objeví něco dobrého k jídlu. Jen panička tvrdí, že si dává malý kousek ke kávě, zatímco já prý loudím.

Rozdíl je zřejmě hlavně ve slovní zásobě.

Lidé také říkají, že je někdo věrný jako pes.

To je pravda. Jsem paničce věrný na zahradě, v lese, u kurníku i doma. Doprovázím ji z místnosti do místnosti, hlídám ji při práci a večer kontroluji, zda je správně uložená v posteli.

Obzvlášť věrně stojím při člověku, který právě krájí maso.

Věrnost se má projevovat hlavně v důležitých chvílích.

A potom je tu výraz "mít psí život".

Lidé ho používají, když chtějí říci, že se někomu vede špatně.

Proto jsem si svůj psí život důkladně prohlédl.

Mám pelíšek v kuchyni, další v pokoji a několik míst, která sice nejsou vedena jako pelíšky, ale běžně je používám. Dostávám pravidelně snídani a večeři, mezi nimi pamlsky za dohled nad lidmi. Chodím na procházky, jezdím na výlety, navštěvuji zahradu a v noci mám vyhrazené místo v posteli.

Když chci ven, někdo mi otevře dveře. Když chci dovnitř, někdo mi je otevře znovu. Když se zašpiním, dostanu ručník. Když se unavím, odpočívám. A když se správně podívám, člověk mi upraví polštář.

Pokud je toto psí život, nechápu, proč si na něj lidé stěžují.

Po několika měsících našeho společného výcviku mohu říci, že panička udělala velký pokrok.

Na můj pohled otevírá dveře.

Na podanou tlapku vydává pamlsek.

Na přinesené vodítko odchází na procházku.

A když si večer lehnu doprostřed postele, poslušně se posune ke kraji.

Lidé zkrátka nejsou beznadějní.

Jen je třeba pravidelně je chválit, správně je motivovat a nikdy nezapomínat na odměnu.

Kdo tedy koho cvičí?

Já v tom mám jasno.