🐾 Dolárkova řeč – díl druhý

Dolárek hledá zakopaného psa

Začalo to docela obyčejně. Panička stála na zahradě, v ruce držela konec hadice a nechápala, proč voda teče všude možně, jen ne tam, kam by měla.

Chvíli hadici prohlížela, potom ji obrátila, zatřásla s ní a nakonec objevila místo, kde byla přehnutá pod kolečkem.

"Tak tady je zakopaný pes!" prohlásila.

Zpozorněl jsem.

Hadice mě do té chvíle příliš nezajímala. Ale zakopaný pes, to už je něco docela jiného.

Rozhlédl jsem se po zahradě. Panička se tvářila spokojeně, narovnala hadici a odešla zalévat. Ani se nepokusila psa vyhrabat.

To mě znepokojilo.

Lidé mají někdy podivuhodně vlažný přístup k naléhavým situacím. Kdybych já řekl, že je někde zakopaná panička, jistě by nikdo klidně nepokračoval v zalévání záhonů.

Nejdřív jsem důkladně očichal místo pod kolečkem. Žádný pes tam nebyl. Jen vlhká hlína, žížala a kousek něčeho, co mohlo být velmi zajímavé, kdyby mě panička neupozornila, že to zajímavé není.

Přesunul jsem pátrání k záhonu.

Hlína byla měkká, voňavá a ke kopání přímo vybízela. Začal jsem opatrně, protože při záchranných pracích se nesmí nic uspěchat. Po několika vteřinách jsem však pochopil, že opatrností se daleko nedostanu, a pustil se do práce naplno.

Hlína létala za mnou, měsíčky se nakláněly a panička přiběhla právě ve chvíli, kdy jsem měl vyhloubenou slušnou záchrannou jámu.

"Dolárku! Co to zase děláš za psí kusy?"

Psí kusy?

Zachraňuji neznámého psa, o jehož neštěstí mě sama informovala, a ona tomu říká psí kusy.

Lidský jazyk začínal být podezřelý.

Protože v záhonu žádný pes nebyl, pokračoval jsem k plotu. Na jeho druhé straně seděla sousedovic kočka a pozorovala mě pohledem někoho, kdo sice ničemu nerozumí, ale přesto je přesvědčen, že všechno dělám špatně.

"Nevíš o nějakém zakopaném psovi?" zeptal jsem se.

Kočka mlčela.

S kočkami je těžká domluva. Potom lidé tvrdí, že spolu někdo žije jako pes a kočka, a myslí tím, že se nesnášejí. Já proti naší sousedce nic nemám. Ona zůstává za plotem, já na své straně štěkám a oba přesně víme, kde má kdo místo.

Tomu se neříká nesnášenlivost. Tomu se říká dobře nastavené sousedství.

Kočka nakonec líně seskočila z plotu a zmizela. Zřejmě nechtěla být do případu zatažena.

Od sousedního domu se ozval pes. Štěkal dlouze, hlasitě a s takovým zaujetím, jako by zakopaného psa nejen viděl, ale možná ho tam sám zahrabal.

Rozběhl jsem se k brance.

"Neboj se," zavolala za mnou panička. "Pes, který štěká, nekouše."

Zastavil jsem se.

Tohle rčení si lidé nejspíš vymysleli proto, že stojí na bezpečné straně plotu. Já mám se psy jisté zkušenosti a mohu potvrdit, že někteří zvládnou štěkání i kousání bez větších potíží. Rozhodl jsem se proto staré moudro osobně neověřovat.

Pátrání mezitím přilákalo souseda. Panička mu vysvětlovala, proč je uprostřed záhonu jáma.

"On něco ucítil," mínil soused. "Třeba je to pod šeříkem."

"Kdepak," namítla panička. "Určitě si tam jen kdysi něco schoval."

"Nebo hledá krtka."

"Případně hraboše."

Každý pes jiná ves, pomyslel jsem si. Jeden zakopaný pes, a lidé už z něj udělali šeřík, krtka, hraboše i mou špatnou paměť.

Nikdo kromě mě se nedržel skutečností.

Prošel jsem zahradu od branky až ke kurníku. Prohlédl jsem kompost, okolí jabloně i prostor pod lavičkou. Našel jsem kus provázku, dvě slepičí pírka a starý gumový míček, o kterém panička nedávno prohlásila, že už po něm ani pes neštěkne.

Jednou jsem po něm štěkl, aby bylo jasno, a pokračoval dál.

Pomalu jsem začínal mít podezření, že lidé nemyslí všechno doslova. To je ovšem velmi nepraktický způsob dorozumívání. Pes zavrčí, když se mu něco nelíbí, zakňučí, když něco potřebuje, a přinese vodítko, když je nejvyšší čas vyrazit ven. Všechno je jasné.

Člověk řekne, že je někde zakopaný pes, a potom se diví, že ho hledáte.

Už jsem se chtěl vzdát, když mě u staré jabloně udeřila do nosu povědomá vůně.

Začal jsem hrabat.

Tentokrát jsem si byl jistý. Hlína odletovala na všechny strany a panička už z dálky volala něco o čerstvě uklizené zahradě. Nevšímal jsem si jí. Velké objevy si vždy žádají určité oběti.

Po chvíli jsem ho našel.

Nebyl to pes.

Byla to kost.

Stará, trochu od hlíny a nádherně voňavá kost, kterou jsem si tam kdysi osobně zakopal a potom na ni velkoryse zapomněl.

Panička se zastavila nad jámou.

"Tak tohle byl ten tvůj zakopaný pes?"

Nevím, proč se smála. Žádného psa jsem sice nezachránil, ale objevil jsem dávno ztracený poklad. Z mého pohledu tedy pátrání dopadlo naprosto úspěšně.

Kost jsem si odnesl na zápraží a panička šla zasypat všechny záchranné jámy.

Od té doby už vím, co lidé myslí, když řeknou, že je někde zakopaný pes.

Znamená to, že přišli na příčinu nějakého problému.

Přesto doporučuji zahradu alespoň zběžně prohledat.

Člověk nikdy neví, co tam pes před časem zakopal.