🌫️ Černý pes ze Samotína

Na Horácku se prý odjakživa rodily hlavně dvě věci – brambory a kamení.

Jenže ani všechno kamení nebylo k zahození.

V okolních kopcích se dobývala železná ruda a muži se za ní vydávali hluboko pod zem. Do úzkých štol, kde byla tma, zima a často také voda.

Byla to práce těžká a nebezpečná.

Ale doma čekaly děti, v chalupě bylo třeba zatopit a něco položit na stůl. A tak se každé ráno našli muži, kteří znovu sestoupili pod zem.

O jedné štole u Samotína se však vyprávěla obzvlášť temná pověst.

Do té štoly nikdo nechtěl

Samotínské štoly se horníci báli.

Půda v ní nebyla pevná, často se sesouvala a do chodeb pronikalo tolik vody, že se v ní dělníci někdy brodili až po kolena.

Jednoho dne už měli dost.

Do štoly odmítli nastoupit.

Kadovský šichtmistr však jejich strach nebral vážně. Nechal přivolat dráby a horníky přinutil, aby se vrátili pod zem.

Drábi zůstali před vchodem a hlídali, aby nikdo nevyšel ven.

Potom se z hlubin ozvala strašlivá rána.

Země se zachvěla.

Část štoly se zřítila a muži, kteří do ní toho dne sestoupili, se už ke svým rodinám nevrátili.

Vdovám a sirotkům zůstaly jen oči pro pláč.

A jejich kletby patřily jedinému člověku.

Kadovskému šichtmistrovi.

Lakota neměla konce

Člověk by čekal, že takové neštěstí šichtmistra změní.

Nezměnilo.

Podle pověsti byl lakomý a peněz neměl nikdy dost. Dokonce i dřevo určené k vyztužení nebezpečných štol měl tajně prodávat a peníze si nechávat pro sebe.

Horníci dobře věděli, co jim hrozí.

A tentokrát se vzbouřili.

Když se to šichtmistr dozvěděl, rozzuřil se a vydal se za nimi do podzemí, aby buřiče potrestal.

Jenže horníci znali spletité chodby mnohem lépe než on.

Zmizeli.

A šichtmistr zůstal v podzemí sám.

Vtom se země otřásla.

Ze stropu se sesypalo kamení a hlína a šichtmistra pohřbily pod sebou.

A pověst praví, že v poslední chvíli slyšel ze všech stran hlasy vdov a sirotků, kteří jej proklínali za jeho lakotu a tvrdé srdce.

Strom, který naříkal

Do roka a do dne vyrostl na místě neštěstí veliký strom.

Nebyl to ale obyčejný strom.

V pravé poledne z jeho kmene zaznívalo tiché sténání a nářek.

Lidé se mu proto raději vyhýbali.

Ti odvážnější, kteří se přece jen přiblížili, vyprávěli ještě něco podivnějšího.

Pod stromem vídali obrovského černého psa.

Pes neštěkal ani se netoulal po lese.

Stále jen zuřivě hrabal v zemi.

Lidé si šeptali, že je to zakletý šichtmistr.

A že musí hledat horníky, které svou bezohledností poslal na smrt.

Ani sekery nestačily

Nakonec se Samotínští rozhodli, že strašidelný strom porazí.

Přišli dřevaři a zasekli do kmene sekery.

Vtom se objevil černý pes.

Vrčel, cenil zuby a dorážel na muže tak zuřivě, že nakonec odhodili odvahu i práci a utekli.

Strom tedy zůstal stát.

Rok za rokem dál naříkal.

Až jedné bouřlivé noci do něj udeřil blesk.

Strom vzplál a do rána z něj zůstal jen černý pařez.

Samotínští si oddechli.

Mysleli, že je konečně po všem.

Nebyla.

Černý pes se u spáleného pařezu objevoval dál.

Řezník ze Sněžného

Nakonec se našel člověk, který se přízraku postavil.

Byl to řezník ze Sněžného.

Vzal si cep a svěcenou vodou na něj udělal tři křížky. Potom se vydal ke staré štole.

Sotva přišel k pařezu, objevil se černý pes.

Vrčel a dorážel na něj.

Řezník však neutekl.

Rozmáchl se cepem a udeřil psa do hřbetu.

Ozvalo se strašlivé zavytí.

V té chvíli vzplál zčernalý pařez jasným plamenem.

A černý pes zmizel.

Tentokrát nadobro.

Od těch dob mohli lidé kolem staré štoly zase procházet beze strachu.

A šichtmistr, který za života nedopřál pokoje jiným, konečně našel pokoj sám.