Tak akorát…

Dodnes si pamatuji na babiččiny buchty. Nadýchané jako obláček, voňavé a tak dobré, že na ně člověk nezapomene ani po letech.

Když jsem jednou babičku prosila o recept, jen se usmála a řekla:


"No, všeho tak akorát. To sama poznáš."

Jenže já to asi dodnes nepoznala. Moje buchty mají k těm babiččiným pořád ještě kus cesty.

Tuto vzpomínku jsem si vybavila o mnoho let později, když mě syn požádal o jeden z našich tradičních rodinných receptů. Předala jsem mu svoje poznámky – takové ty, podle kterých člověk vaří léta a už přesně ví, co kam patří. Jenže syn brzy zjistil, že některé suroviny v seznamu vůbec nejsou a objeví se až někde uprostřed postupu.

A tehdy jsem si řekla: Tak takhle ne.

Začala jsem ve volných chvílích naše recepty zapisovat pořádně. Nejen co do nich patří, ale také jak je připravujeme, co se u nás osvědčilo a občas i malou vzpomínku, která k nim neodmyslitelně patří.

Postupně z několika poznámek začala vznikat opravdová kuchařka. A protože se receptů, vzpomínek a vůní našeho domova nastřádalo víc, než se vejde do jedné, mám dnes v hlavě knihy rovnou tři.

Tři knihy našich rodinných receptů. Aby jednou nikdo nemusel hádat, kolik je vlastně "tak akorát".